Zemřel Arnošt Lustig, spisovatel světového formátu

Aktuality

Vytvořeno 1. 3. 2011 1:00

Autor: Alena Štouračová

V sobotu 26. února 2011 prohrál svůj boj s rakovinou česko-židovský spisovatel a publicista světového formátu, Arnošt Lustig. Zemřel ve věku 84 let. Lustig se do širokého povědomí zapsal především jako autor celé řady knih s tematikou holocaustu, kterým si jako mladík sám prošel.

Posledních jedenáct měsíců těžkého zápasu s rakovinou Lustig prožíval s novinářem a spisovatelem Karlem Hvížďalou, neboť spolu pracovali na knize Tachles, Lustig – Rozhovor s Arnoštem Lustigem, kterou v říjnu loňského roku vydalo nakladatelství Mladá fronta. Až do ledna letošního roku Hvížďala za Lustigem docházel nadále, neboť připravovali pokračování této knihy.

Karel Hvížďala komentoval na svém blogu Lustigovu smrt následovně:
Do poslední chvíle se smrtí bojoval s humorem, to byla jeho největší zbraň, s kterou šel proti utrpení, jehož byl svědkem. Jako mnozí vzdělaní Židé cítil trochu vinu před těmi šesti miliony bratří a sester, kteří museli zemřít. Tento pocit viny byl zároveň ale hlavní motor, který ho hnal do práce: věděl, že přežil jen díky tomu, že místo něj zavraždili někoho jiného.
(Zdroj: http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/karel-hvizdala.php?itemid=12360)

Lustig, který posledních pět let bojoval se zákeřnou nemocí, měl ještě velké plány. Chtěl například dopsat několik knih, uspořádat přednášku na univerzitě v kanadském Quebecu, zajít si ve Washingtonu na šťavnaté telecí, anebo zajet do Paříže za Milanem Kunderou.

27. ledna letošního roku vyšel v Magazínu Mladé fronty DNES (poslední?) rozhovor s Arnoštem Lustigem, v němž otevřeně promluvil o své nemoci:
Všechno, co prožije spisovatel, je užitečné; i když je to neužitečné. Na téhle nemoci je hloupé, že udělám čtyři kroky a musím si jít lehnout – jsem slabý jako moucha bez křídel, která chce lítat. Dobře vím, že je rakovina kurva, Dientsbier zemřel předminulou sobotu, umírají další a další, nikdo neví, co ten nádor udělá... Já ale doufám, že se vyléčím, protože mám vynikající lékaře, jako je třeba docent Kozák, což je génius. Ze všeho v životě jsem se zatím vylízal, tak se snad vylížu i z rakoviny. A žiju v úžasné pohodě – psaní mi jde, a to je hlavní.
(Zdroj: http://www.knizniweb.cz/literarni-kavarna/rozhovory/arnost-lustig-jsem-jako-moucha-bez.html)

Arnošt Lustig se narodil 21. prosince roku 1926 v Praze v rodině malého obchodníka. V tomto městě absolvoval obecnou školu, poté nastoupil na reálku, odkud musel v roce 1941 z rasových důvodů odejít. V letech 1942 až 1945 jako dospívající prošel koncentračními tábory v Osvětimi a Buchenwaldu. Na jaře 1945 uprchl z transportu smrti a až do osvobození se ukrýval v Praze. Zážitky z let 1942 až 1945 představují těžiště Lustigovy tvorby. Ať už se jedná o Ditu Saxovou, Modlitbu pro Kateřinu Horowitzovou nebo Démanty noci.

Po válce vystudoval novinařinu na Vysoké škole politických a sociálních věd a začal pracovat v několika denících a v rozhlase. V roce 1948 odjel jako zahraniční zpravodaj do Izraele, kde zrovna probíhala izraelsko-arabská válka a kde se seznámil a následně oženil s Věrou Weislitzovou, příslušnicí židovské brigády. Manželé Lustigovi spolu měli dvě děti, Josefa a Evu.

Po návratu z Izraele pracoval jako redaktor Československého rozhlasu, vedoucí kulturní rubriky týdeníku Mladý svět a také působil jako scénárista Československého filmu. Po roce 1968 musel Československo opustit. Nejdříve emigroval do Jugoslávie, poté žil v Izraeli a v roce 1970 se natrvalo usadil v USA, kde od roku 1973 přednášel na Americké univerzitě ve Washingtonu, a to konkrétně film, literaturu a scenáristiku.

V posledních dvaceti letech se pravidelně vracel do svého rodného Česka. Jak řekla Markéta Mališová z Nakladatelství Franze Kafky: Byl všude doma, ale v Praze nejvíc. (Zdroj: http://www.ctk.cz)

Arnošt Lustig byl v roce 2009 nominován na prestižní mezinárodní Man Bookerovu cenu za dlouhodobý přínos světové literatuře v angličtině. Následující rok dostal Cenu Franze Kafky. Český PEN klub jej dokonce v minulých letech několikrát nominoval na Nobelovu cenu za literaturu.

Čtěte také:

Život není to, co chceme, ale to, co máme