Pavlína Brzáková: Dědeček Oge

Audioknihy

Vytvořeno 22. 9. 2015 3:00

Autor: Renata Petříčková

Je to příběh sibiřského šamana a jeho proměny z dítěte na starého muže. Je to příběh, jenž přesahuje hranice lidského vnímání. Psychologická studie, ve které se stále hlouběji a hlouběji ponoříme nejen do psýché člověka, ale také do duchovního světa tunguzských obyvatel. Drsné prostředí, zima, sníh, zcela jiné životní hodnoty a na druhé straně vesnice decimované Rusy a alkoholem.

Už jen to samotné je tu prezentováno jako vrchol obžerství, zbytečnosti, ničení lidských životů a v podstatě i takové té marnosti žití. Často mne napadalo, jak by asi starý Oge vnímal dnešní civilizovaný svět… svět na druhém konci světa, kde žijeme ve zdánlivém blahobytu, ale zcela mimo svou vlastní podstatu. Tupě a marně. Obklopeni zbytečnostmi, obklopeni duševní prázdnotou.

Neskutečně obrovský, až propastný je potom rozdíl, který cítíte mezi svým vlastním životem a tím, kam vás zavede uhrančivý a melodický hlas Jaroslava Duška. Text, který napsala Pavlína Brzáková, pak je něčím, o čem dlouho pochybujete, jestli to opravdu napsal člověk z masa a kostí.  Nenašla jsem na tomto díle vůbec nic, co by tam bylo zbytečné nebo nepodařené. I to, co mne při prvním poslechu třeba ne úplně extra zaujalo, dostalo spád a nový význam, když jsem Ogeho poslouchala podruhé, potřetí…

Nekonečný poslech….

Jen málo příběhů si můžete pustit i po prvotním poslechu jen tak. Ale tady ano. Tady neporušujete žádný příběh, nevystavujete se nudě z toho, že už přece znáte celý příběh… protože tady sice také příběh je, ale je obohacený, košatý, je rozvětvený do nejrůznějších tajemných komnat lidské duše, vnímání, fantazií nebo až astrálního cestování do Cherbu Buga, místa, kde se scházejí mrtví a odkud lidská duše vzchází. Symbolika života tunguzského lidu se vznáší v každém slově, v každém nesmírně pečlivě voleném slově. Jak až puntičkářsky a s jakým vnitřní zaujetím musela Pavlína Brzáková tvořit toto dílo! Nevím, jestli v tomto případě není hluboký obdiv prostě MÁLO!

Relaxační účinek a hluboké moudro, které zanechává ještě hlubší otisk

Při poslechu Ogeho zažívám zvláštní stavy. Hezky se u něj usíná, hezky se u něj spí… protože převádí mou mysl do těch hlubších vrstev, do nevědomí, oslovuje mne tam, kam se člověk potřebuje dostat, je-li nesmírně vystresovaný. Je to text, který nemůžete konzumně hltat – udělalo by se vám nevolno z přemíry dobrého, tady není nic povrchní. Musíte mlsat, vychutnávat v absolutním klidu a míru. Každé slovo má význam, každá věta ve vás něco probudí na úrovni duše nebo těla. Příběh cítíte.

Častokrát jsem po poslechu měla zhruba dobu půlhodinovou, kdy jsem se nemohla nějak vzpamatovat. Bylo to příjemné, hluboké, byla jsem zpomalená někde uvnitř své duše. Asi jako říkal Jaroslav Dušek kdesi zkraje tohoto díla: „Seděl uvnitř ve svém těle a celý mlčel.“ Ano, máte chuť naprosto celí mlčet, jen sedět ve svém těle a mlčet. Nic než tato jednoduchá, leč všeříkající věta, nevystihuje tento stav víc.  Společně s tímto dílem totiž vnímáte skutečnou hloubku lidské duše, a to jak v její nekonečné lásce a hebkosti, tak v drsné, až krví páchnoucí syrovosti.

Ukázka:

Kapitola 23. (6:01) Prázdných domů v poslední době přibývalo. Až třetí dům zkraje nebyl na zámek. Otevřel dveře a vstoupil do úzké předsíně. Vlevo se válely na sebe navlečené koše a navrchu leželo několik přehozených kabátů. U prahu ležely srovnané dřeváky. Spíš na ženskou nohu než na mužskou. Natáhl ruku, aby otevřel další dveře, ale potom si to rozmyslel. Lidí se nebál, ale najednou neměl nejmenší chuť opakovat kdo je a odkud přišel. Ani lidské teplo ho nelákalo. Vrátí se. Vyšel ze dvorku a znovu zamířil k řece. Zahnul proti proudu a vydal se k balvanům, které do poloviny zalévala voda. Ta řeka má ale sílu, řekl si, když uviděl dokulata ohlazené kameny. Sedl si na jeden z nich, zul si boty a nohy ponořil do proudu, aby si odpočinul. Kde budu žít? Přemýšlel a vzpomínal na setkání s otcem. Sorgočo býval vážený kovář, ale řemeslo ho zkazilo. Tunguzové neuměli kovat, a kdo to uměl, býval ceněn jako šaman. Bylo výhodné stát se kovářem. Pracovat s ohněm a užívat si vážnost, která k němu přicházela ze všech stran. I Rusové ho brali, a to bylo co říct. Nebyl pro ně jen špinavý Tunguz, ale to jen do určité doby, než se chopil vodky. To vodka ho zabila. Na tajgu zapomněl a přestěhoval se do vesnice. A Oge? Mluvil o nějakém daru. Labuť a severní vítr. Duch Lučatkana. To trápení s otcem ho přivede do hrobu. Mohl by najít úlevu na dně Tunguzky.  Pár chlapů to prý už udělalo. Opili se a postavili se na vysoký břeh. Pak se odrazili a skočili po hlavě na mělčinu. Jejich krev smyla voda, a když těla vylovili, nebyl na ně nijak zvlášť hrozný pohled. Matička voda je vzala, řeklo se. A po setmění se k vodě nechodilo, protože se nechodilo, jestli jejich stíny odešly do Cherbu Buga nebo budou v noci obcházet. Nechtěl bych být hladovým duchem jako Lučatkan, usoudil nakonec. V tom okamžiku nad stromy na protějším břehu zablesklo podivné světlo. Blesk? Asi přijde bouřka, řekl si Kuktiče. Jenže v tu chvíli ho něco udeřilo do hlavy, až mu před očima začernalo. Když se probral, všiml si nad vesnicí obrovského šedivého oblaku. Chargí, napadlo ho okamžitě. Chargí je ve vsi. V tu chvíli někde poblíž zakřičela labuť…

Pravoslavný Pop, který se tu čas od času objevoval, Chargího vykrápěl svěcenou vodou. Proti Chargímu pomáhaly také ikony se svatým Mikulášem a Ivanem, ale v posledních letech tady nikdo takový nebyl. Turuchanská církev s bolševiky skončila. Popové byli, ale stáhli se do ústraní. Po vesnicích přestali jezdit a křtili jen toho, kdo si o to řekl. Šedý oblak nad vesnicí ukazoval nedobrotu a chtivost, která se tu usídlila. Dobrý duch Cheveky zůstal někde na nebi a na lidi zanevřel. Oge to cítil v kostech, Oge to věděl a nemusel se na to ptát. Věděla to i jeho zvířata, která už radila starci jen velmi málo, protože Oge se přestal ptát. Snad proto stařec cítil, že se jeho konec blíží. Setkání s Kuktičem mu dalo naději, že se síla nezmizí ze světa tak docela a že se konečně objevil někdo, kdo by ji byl schopen přijmout. Ale budou mít k tobě dostatek času? To Oge nevěděl…

O autorce:

Pavlína Brzáková: je spisovatelka a etnoložka, zabývá se studiem sibiřských kočovných pastevců. Vydala dvě knihy jejich pohádek a příběhů, v roce 2008 pak vydala volné pokračování Dědečka Oge  s názvem Dva světy. Ve spoluautorství napsala několik knih a působí jako šéfredaktorka měsíčníků Regenerace.

BRZÁKOVÁ Pavlína, DUŠEK Jaroslav, SMEYKAL Ondřej. Dědeček Oge. Učení sibiřského šamana. Audiokniha, vyd. 1. Praha, Eminent, studio Bros, výroba Fermata, www.eminent.cz