Alois Jirásek – F. L. Věk

Hlavní náplní tohoto pětidílného románu je přiblížit čtenáři záslužnou práci průkopníků obrozeneckých snah. Objevuje se zde historická věrohodnost, především ve vylíčení počátků národního obrození, novočeského básnictví, divadla a vědy. Vystupují zde skutečné historické osobnosti: Kramerius, Thám, Dobrovský, Vavák, Hněvkovský aj. Jiráskovi byl předlohou pro svého hlavního hrdinu skutečně žijící dobrušský veršující kupec František Ladislav Hek. Děj se odehrává v Dobrušce, Praze a Litomyšli od 70. let 18. století do 20. let 19. století.

I. díl
První díl podává čtenáři obraz starého, konzervativního života na venkově i v Praze s jejím rokokovým rozkošnictvím, reprezentovaným v soukromém životě rodiny Butteauových a ve veřejném životě slavnou Mozartovou operou Dona Juana. Nové tendence vznikajícího národního obrození zde prozatím reprezentuje pouze V. Tham.

F. Věk se narodil r. 1769 v rodině kupce ve vesničce Dobruška u Hradce Králové. Jeho sousedem je podivínský Žalman, který byl tajný evangelík a jemuž bylo odňata bible kvůli jeho nekatolickému smýšlení. Z vyzrazení podezírá malého Věka jeho matku, proto se jim začne vyhýbat. Věk začne studovat v Praze, kde působí jako choralista u benediktinů. Půjčuje si tajně zakázané knihy v klášterní knihovně, díky nimž se dozvídá o české historii. Setkává se s Mozartem, jímž je celá Praha okouzlena.
Po zrušení kláštera kvůli josefínským reformám si přivydělává na studia hodinami hudby v rodině Butteauově. Zde se zamiluje do jeho dcery, němé Pauly, která ale dala své srdce českému vlastenci Chámovi.  Když se Věk dozví o lásce mezi Paulou a Thámem, je zoufalý.
Paula má dvě sestry – Lotku a Betynu, které působí v divadle. Věk se také začne věnovat divadlu a hudbě, proto zanedbává studium. Zde si jej oblíbí profesor Vydra, jenž je horlivým vlastencem. Pozná Věkovy mezery v matematice, ale cení si jeho historických znalostí. Jeho spolužákem je Šebestián Hněvkovský.
Po otcově návštěvě v Praze je donucen vrátit se domů a pomáhat mu v kupeckém krámě. Chce utéct zpět do Prahy, ale obává se matčina zármutku. Vše mu vymluví Thám, kterého potká u potulné divadelní společnosti. Žije v chudobě s celou Butteauovou rodinou. Vše snáší kvůli Paule, kterou si vzal za ženu a která mu porodila syna. Z mateřského štěstí začne mluvit.

II. díl
Druhý díl je naprosto odlišný od prvního. Zde se čtenář objevuje v jiném světě, kde je již více sebevědomých lidí, kteří věří v obrození českého jazyka. Čtenář tak může např. nahlédnout do Krameriovy České expedice, do obrozenecké dílny. Vlastenci jsou plni optimismu, především po nové korunovaci. Jirásek se o této samotné ceremonii příliš nerozepisuje, spíše jej zajímá ruch, který korunovace vyvolala v Praze i na venkově.  Silně se zde také ozývá francouzská revoluce, na kterou Kramerius i Věk hledí přátelsky a s porozuměním. Zato Věkův soused a vlastenec Bílek se obává Napoleona a předpovídá, že tento generál uskuteční ještě mnoho neuvěřitelného v dějinách Evropy.

Z Věka se stává národní buditel v Dobrušce. Po otcově smrti navštíví Prahu, kde je zklamán Paulinou proměnou. Stále ji miloval, nyní ale spatří, jak vyčítá Thámovi vlastenectví. Rodina žije v bídě a Thám se oddává alkoholu. Paula začne proti jeho vůli hrát divadlo, kde dostává menší role stejně jako její sestra Betyna. Lotka se provdala do Vídně a zve své sestry i matku k sobě. Thám ale odmítal odejít ze své milované Prahy, a tak mu to jeho žena stále vyčítá. Navíc Paulina sestra Betyna chce z vypočítavosti navázat bližší styk s Věkem. Ten je znechucen touto vyumělkovaností a zvráceností a přijíždí do Dobrušky rozčarován.
Zde si začíná všímat svého okolí: snaží se své sousedy přivést k vlasteneckému smýšlení, čte české noviny a navíc zde získává náhradu za bývalou zklamanou lásku v upřímné Márince Snížkové. Zanedlouho se jim narodí dcerka Liduška a syn Vašík.
Věk navštěvuje také Krameriovu expedici, kde se scházeli přední vlastenci (P. Šedivý, Š. Hněvkovský, Vavák, kněz Vrba aj.).
Hlavní událostí je zde korunovace Leopolda II. v roce 1791, které se účastní i několik dobrušských obyvatel, v čele s F. Věkem. Pro vlastence tato ceremonie znamenala krok kupředu.
Setkáváme se s obrstvachtmistrem Maternou z Květnice a jeho kuchařem, komorníkem i hudebníkem Ignácem Ceypkem. K nim přivede rychtář Vavák mladou dívku Terezu, která je Maternovou neteří a jejíž otec nedávno zemřel. Materna Terezu přijme a začne z ní vychovávat dámu. Do ní se zamiluje Šedivý, jenž se stane jejím učitelem němčiny. Po lživém udání, že Tereza není baronovou neteří, ale milenkou, musí Tereza odejít ke druhému strýci, nadutému a hloupému měšťáku Lidlovi. Zde se dostává do jiného světa plného bohatství a rozmarného života. Tak se z venkovského děvčete stane protivná a poněmčená fiflena, která brzy zapomene na Šedivého upřímného lásku a později uteče s italským zpěvákem.
Jako další postava usilující o národní sebeuvědomění se zde objevuje P. Matouš Vrba, který se rozhodne skončit s pohodlným životem kněze a chodit po vesnicích budit v lidu lásku k jazyku českému. Rozdává knihy i Krameriovy noviny. O češtině sám často s láskou říká: „Neumřela, ale spí!“ Setkává se také s opočenským „spěšnovedem“ Sýkorou,který vymýšlí nová, zbytečná a bizardní slova, aby nám později nemohli Němci vytýkat, že nemáme vlastního jazyka, ale že musíme přejímat z jazyků cizích. („Spěšnoved“ je termín, kterým Sýkora nahradil z němčiny přejaté slovo „pošťák“.)

III. díl
Třetí část je plná válečných událostí z let 1792-1800, kdy se na jedné straně objevuje revoluční Francie a na straně druhé všechny reakční síly Evropy. Pro Jiráska jsou tyto historické události scenérií pro vylíčení života svých hrdinů. Proti revoluci stojí především rakouský stát a domácí  vrchnost, kterou zde zastupuje vrchnostenský úředník na Opočně a také městský syndikus. Ti zabaví Věkovi jeho milované knihy, neboť podle nich šíří nebezpečné revoluční myšlenky, přestože jeho francouzským spisů vůbec nerozumí. Přestože sám Věk francouzskou revoluci neodsuzuje, je zde spousta těch, kteří ji zavrhují a proklínají. Hlavním důvodem jsou neustálé války, jejichž tíha dopadá nejvíce na lid. Ten trpí vysokými daněmi, drahotou, nedostatkem i ztrátou životů svých nejbližších.
Také naše národní obrození je v úzkých. Všechny novoty jsou zakázány, v divadle i v novinách začíná přísná cenzura. Přesto se objevuje nová generace vlastenců, mezi nimiž je zde zmíněn Patrčka, Ziegler, Jan Nejedlý aj.

Středem zájmu F. Věka se stávají napoleonské války a také příchod ruských vojsk do Prahy, v čele s generálem Suvorovem. Rusové jsou oslavováni jako hrdinové a čeští vlastenci si s radostí připomínají, že jsou Rusové příbuzným národem slovanským. To přivede i J. Dobrovského k myšlence sepsat ruskou mluvnici. Jirásek je zde líčí jako lidé srdečné, přátelské a vděčné za všechno, co jim naši lidé přinášeli. [To bylo zneužito v době, kdy jsme byli pod vládou Sovětského svazu. Viz doslov od Z. Nejedlého, který zdůrazňuje bratrství mezi Čechy a Rusy apod.]
Proti revoluci ostře vystupuje P. Vrba, který se skoro dětsky raduje z každé porážky Francouzů. Sleduje vojenské dění a často o něm vypravuje Věkovi prostřednictvím dopisů. Jeho protifrancouzský fanatismus je podryt, když se dovídá o utrpení vojáků bojujících proti jakubínům. Ty si představuje jako krvežíznivé zuřivce. Tato představa je také otřesena, když se sám setkává s jedním z nich a poznává, že i Francouzové jsou oddanými syny svého národa stejně jako on sám. P. Vrba je postava sympatická, která nikdy nepřestala cítit s prostým lidem, z něhož pocházel.
Věk navštíví společně se svým malým synkem Vašíkem a s několika dobrušskými vlastenci ležení ruských vojsk. Sám také tajně hovoří se zajatými Francouzi, kteří byli uvězněni v Josefově. Tím se dostává do sporu s městským syndikem a opočenským vrchním, kteří Věka podezírají z protistátního smýšlení.
Při požáru Dobrušky je plameny zničen Věkův dům a obchod, dokonce on sám málem uhoří při záchraně nejdrahocennějších předmětů. Tím přichází o veškeré své bohatství a musí se zadlužit, aby mohl opět obnovit své živobytí. Situace je navíc zhoršena vzrůstající drahotou. Přesto se zde objevuje i optimismus, když se Věk setkává se sovu ženou a dětmi, kteří unikli požáru.
Thám se dovídá o nevěře své ženy. Paula se zamilovala do herce Amlinga, pro nějž je ale pouhou trofejí. Thám se snaží své manželství zachránit, proto odjíždí s Paulou i s její matkou z Prahy a přidává se ke kočovné divadelní společnosti. Zde se musí potýkat s bídou a nedostatkem. Paula je Thámem znechucena a stále vzpomíná na svého milence. Ten si jí ale hrubě nevšímá, přestává jí posílat psaníčka a hledá potěšení u jiných. Sám Thám hledá útěchu v alkoholu, aby zapomněl na všechno své neštěstí. Nevěnuje se už psaní her a vyhýbá se svým bývalým přátelům. Zdá se mu, že veškerého jeho vlastenecké úsilí bylo bezvýsledné, přestože mu obětoval vše – své postavení, práci i osobní štěstí.

IV. díl
Tento díl nám zachycuje události v letech 1804-1811. Dozvídáme se, že Napoleon je korunován francouzským císařem. Římský císař se proto prohlásí císařem rakouským, což způsobí u našich vlastenců podezření, že již nebude králem českým. Lid začíná uvažovat o státoprávním významu Rakouska a o vlastním českém státě. Začíná odpor proti Rakousku, především kvůli dlouhé válce a z ní pramenící bídě. Navíc začíná Rakousko prohrávat jednu bitvu za druhou a očekává se dokonce Napoleonův vád do Čech.
Dějištěm se mimo Dobrušky a Prahy stává i Litomyšl, ve které strávil Jirásek čtrnáct let. Dokresluje tak obraz tehdejšího života v hlavním městě, na venkově a v menším městě, kde se střetávají dva světy. Jedním z nich je svět měšťanský, který můžeme dále rozdělit na sféru starosvětsky maloměstskou (stará paní Jetmarová a její dvě dcery, staré panny) a sféru nadcházejícího biedermayeru (zámožný chirurg Kamberský s rodinou). Druhý svět zde zastupuje kolej a gymnázium piaristů. Kněží jsou hlavními představiteli reakce proti revoluci, autor zde tak kritizuje jejich tmářství a zaostalé názory. Také mistrně popisuje jejich pedagogický přístup k žáčkům. Ti musí chodit na privát, tedy na jakési opakovací hodiny, aby se zavděčili profesorovi a ten tak získal peníze, také musí svým vyučujícím přinášet dárky a žít neustále ve strachu před tresty, které byly často surové. Češství bylo vybíjeno – kdokoliv z dětí promluvil jen slůvko česky na půdě školy, ten byl zesměšněn před ostatními a byl také potrestán.
Venkovský svět se dostává do pozadí, pouze se zde objevuje v líčení odvodů poddaných chasníků. Jejich utrpení můžeme sledovat na osudu chudého tovaryše Václava Vytlačila, který s přátelí s Vašíkem. Bohatý rychtář ho chce dostat na vojnu pouze proto, že tento prosťáček se osmělil chodit za jeho dcerkou. Václav nemůže ani přijít na pohřeb své matky a musí se skrývat, aby nebyl odveden.
Na rozdíl od předcházejících dílů se zde mimo F. Věka stává další hlavní osobou jeho syn. Nastupuje tak mladší generace, která bude hlavním aktérem dílu pátého.

Po požáru v Dobrušce se F. Věk snaží obnovit svou dřívější živnost a splatit všechny dluhy. Přichází mu na pomoc jeho vlastenečtí přátelé a horliví čtenáři, kteří si od něj dříve půjčovali knihy. Jakmile se vzpamatuje z požáru, dává se opět do buditelské práce. Jeho syn Vašík mezitím dospívá do věku, kdy je třeba poslat chlapce do škol. Je přijat na gymnázium v Litomyšli, kde bydlí u svých příbuzných – u staré paní Jetmarové, kterou Vašík nazývá „babičkou“ a u tet Máli a Barušky. Zpočátku má problémy s němčinou, později se ale stává vzorným a pilným žákem.
Zanedlouho ale pro Věka nastává nová rána – státní bankrot, který vyústí v nový finanční patent z 15. března 1811. Hodnota peněz je snížena na pětinu a Věk je navíc nucen v této době zaplatit veškeré své dluhy. Je zoufalý, východisko vidí v přestěhování se do Prahy a vzdání se všeho, co měl v Dobrušce. Rozhodl se tak především kvůli svému synovi, aby zde mohl pokračovat ve vzdělání.
V Praze dochází k úpadku divadla, navíc umírá vydavatel Václav Kramerius, profesor Stanislav Vydra a P. Vrba, horliví vlastenci. Končí také smutná historie Václava Tháma. Po ztroskotání herecké společnosti se snaží uchytit v Praze, je ale zdrcen útěkem své ženy s hercem Amlingem. Prchá z Prahy, aby zapomněl na svou životní tragédii, a ztrácí se všem svým přátelům z obzoru.
Přibývají zde noví hrdinové. Mezi ně patří i rytíř Jeník z Bratřic, nepřítel jezuitů a jejich tmářství, který horlivě navštěvuje Expedici a stává se členem vlasteneckého kroužku. Z mladší generace je to především bystrý student Ziegler, vždy veselý Jan Hýbl a profesor Jan Nejedlý, který vydává „Hlasatele“.
Dále se dozvídáme i o lásce vlastence Helda, který byl přítelem Věka. Působí jako domácí lékař u zámožných a šlechtických rodin. Tak se seznamuje s Lory, chudou neteří baronky Skronské. Lory se do Helda zamiluje, je ale nucena vzít si zámožného rytmistra Hanolda, který se do ní prudce zamiluje. Zanedlouho po sňatku ale jeho cit k Lory vyprchá a začne hledat povyražení u jiných. Po smrti baronky Skronské zažádá Lory o rozvod a odstěhuje se se svou dceruškou do stejného domu, v němž bydlí Held, kterého stále tajně miluje.

V. díl
V posledním dílu stále zní ohlas katastrofy, kterou vyvolal finanční patent z roku 1811. Lidé se potýkají s bídou, stejně jako mnozí národní pracovníci. Hlavní náplní je ale vylíčení Napoleonova tažení do Ruska a zbabělého Rakouska plazícího se před francouzským císařem. Habsburk mu dává svou dceru za ženu, přitom se ale připravuje na zradu – nechá volné pole pruským agentům. Středem těchto piklů se stává Praha, což zcela otevřeně vysloví dr. Srnka. Ten také zoufá nad koncem francouzské revoluce po porážce Napoleona a obsazení Paříže spojeneckou armádou: „Nač všechna revoluce, nač všechny zápasy nejlepších duchů! Starý systém vyhrál. Zas útrpné právo a šlechta zas všechno a lid nic, jen mizera contribuens plebs.“ Stejně pesimisticky nahlíží i na naše národní obrození a kritizuje naše vlastence za to, že chtějí bojovat knížkami a divadlem, ne zbraněmi.
Nakonec tento díl končí optimisticky, kdy se čeští vlastenci radují z dekretu z roku 1816, jenž zavedl češtinu na gymnázia.

V popředí zde stojí Věkův syn Václav Vlastimil Věk, který přijíždí do Prahy studovat práva. Stýká se stejně jako jeho otec s vlastenci a zažívá i první lásky. Zamiluje se do něj dívka Jetty, horlivá čtenářka, která žije ve stejném domě jako Václav. Ten  bydlí u mistra Praxe, typického pražského maloměšťáka. O Václava začne mít zájem i paní Lorenzová, Jettyna záletná teta. Jetty se tak stává obětí její obětí a zešílí žárlivostí. Václav se musí odstěhovat do jiného bytu. Sám se zamiluje slečny Katinky, dcery válečného dodavatele Toškányho, ale je zklamán.
F. Věk zde ustupuje do pozadí, pouze na začátku tohoto dílu přijímá vlatenecké jméno Ladislav, k čemuž ho přivede jeho přítel – farář Ziegler, nadšený vlastenec. Tento kněz se stýká s mnoha vzdělanci, např. také s M. M. Z Polákem, jehož rozsáhlá báseň Vznešenost přírody je zde na několika místech citována.
Dozvídáme se, že Paulu opustil její milenec. Chce se smířit s Thámem, ten za ní přijíždí, ale s Paulou se již nikdy neshledá – zemřela po dlouhé nemoci u kočovnické společnosti v bídě a nedostatku.
Také skončí románek doktora Helda. Jeho milovaná Lory se rozvedla, ale když se tane Hanold mrzákem a prosil ji o návrat k němu, tak Lory svolí kvůli své dcerce. Žije tak s Hanoldem v jednom domě, ale vůbec se s nim nestýká.

Použitá literatura:
Jirásek, A. F. L. Věk I. Praha: Československý spisovatel, 1953.
Jirásek, A. F. L. Věk II. Praha: Orbis, 1951.
Jirásek, A. F. L. Věk III. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1960.

Jirásek, A. F. L. Věk IV. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1954.
Jirásek, A. F. L. Věk V. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1954.