Karel Jaromír Erben – Kytice

Toto bezesporu nejznámější Erbenovo dílo obsahuje 13 básnických skladeb a je jedinou básnickou sbírkou, kterou autor sepsal a také vydal. Světlo světa spatřila sbírka ve své původní podobě roku 1853. O osm let později, tedy r. 1861, vyšlo rozšířené vydání obohacené o Erbenovy poznámky. Velmi často se můžeme dočíst, že básně jsou baladické, ale sám autor toto označení odmítal. Původně byla sbírka tištěna pod názvem Kytice z pověstí národních, dnes ji však většina populace zná zjednodušeně jako Kytici. Jak již napovídá původní název, čerpal Karel Jaromír Erben ze starých českých národních pověstí. Nesmím také zapomenout, že ústřední postavou každé básně je bez výjimky žena.

Kytice
Báseň se 6 slokami je nejkratší z celé sbírky. Vypráví o úmrtí matky, pro kterou tolik osiřelé děti truchlily, až se její duše vrátila a vtělila do malých doposud bezejmenných kvítků kvetoucích na matčině mohyle. Siroty svou matičku poznaly – „Poznaly dítky matičku po dechu…“ (str. 5) – a za vzrůstající radosti květinu nazvali mateřídouškou.

Poklad
Chudá vdova se na Velký pátek vypraví i se svým dvouletým potomkem do kostela. Cestou však nachází podzemní chodbu jindy zavalenou kamenem. Žena příliš dlouho neváhá a přesvědčena, že jde o vůli boží, začíná si nabírat stříbro, které se nachází v síni, kam ji chodba dovedla. Nedbá volajícího dítěte, jež posadila na zem, a opouští skalní místnost, aby se znovu vrátila, tentokráte pro zlato. Jakmile dojde ke svému obydlí, s hrůzou zjistí, že drahocenné poklady se proměnily v kámen a s ještě hrůznější předtuchou pádí zpět k podzemní chodbě. Ta je však opět zavalena kamenem, Velký pátek odezněl. Žena musí útrpně čekat, než tento den po dalším roce nastane, aby se mohla do síně vrátit a svého syna sevřít v náručí. Odloučení od dítěte je zde symbolem ženina trestu za její hamižnost.

Svatební košile
Mladá dívka přišla o celou svou rodinu a zoufale čekala na návrat svého milého, který odešel do ciziny. Jedné noci se modlí k obrazu Panny Marie a prosí ji, ať jí milého navrátí, že jinak svůj život dává všanc. V témže okamžiku se za okny stavení zjeví ten, o jehož návrat dívka žádala. „Mladík“ bere svou vyvolenou na strastiplnou cestu ke svému domovu. Postupně dívku zbaví modlitební knížky, růžence i křížku po její mamince. Až když se dvojice zastaví u hřbitovní zdi, pochopí dívka, že její milý zemřel, že je z něj umrlec. Mrtvý vyděšené sebere poslední věc, kterou u sebe měla – uzlík s košilemi, jež na jeho přání, když odcházel, ušila. Zdá se, že přichází dívčin konec, ale ta se pomocí malé lsti ukryje v umrlčí komoře, kde ji polomrtvou nacházejí lidé přicházející na ranní mši. Svůj život si zachránila modlením k Pánu Bohu.

Polednice
Blíží se poledne, čas, kdy se otec vrací z roboty, matka pro něj tedy chystá jídlo. Jejich potomek neustále křičí, čímž matku rozčiluje tak, až na něj volá Polednici. K jejímu zděšení však tato vchází do dveří a žádá dítě. Matka jej prudce přitiskne na prsa a sama umdlévá. Během chvíle odbude poledne, do světnice vchází otec, aby zjistil, jaká tragédie se doma odehrála: „Ve mdlobách tu matka leží, k ňadrám dítě přimknuté: matku zkřísil ještě stěží, avšak dítě – zalknuté.“ (str. 34)

Zlatý kolovrat
Mladý pán zabloudí v lese, kde narazí na chalupu, v níž objeví krásnou pannu. Zalíbí se mu natolik, že ji požádá o ruku. Ona však potřebuje svolení nevlastní matky, která není ten den doma, proto se pán vrací následující den. Macecha se snaží králi, kým mladík ve skutečnosti je, vnutit svou dceru, ale ten odmítá a žádá, aby ráno přivedla nevlastní „dítě“ na hrad. Cestou Dorničku nevlastní sestra s macechou zabijí, useknou jí údy a vypíchnou oči. Vše berou s sebou na hrad, kde se koná velkolepá svatba. Po týdnu král odjíždí do bitvy, a ponechává tak obě podvodnice samotné. Během té chvíle nachází Dorčino torzo neznámý stařeček. Svého synka posílá postupně na hrad nejdříve se zlatým kolovratem, poté se zlatou přeslicí a naposledy s kuželem, taktéž ze zlata. Všechny věci královna nakoupí za dvě nohy, ruce a oči, neboť za nic jiného na prodej nejsou. V lesní jeskyni stařec osekané údy přiloží, kam patří, a polije je živou vodou. Výsledkem je tělo bez jakéhokoliv poškození, Dornička se probouzí, avšak zcela osamocena. Na hrad se mezitím vrátil král a žádá po své choti, aby mu upředla na novém kolovrátku zlatou nit. Po zatočení vydá kolovrat svědectví, kde se skrývá pravda. Král si bere pravou nevěstu, macechu a její dceru dostihne osud, jaký samy přichystaly Dorničce. 

Štědrý den
Dvě sestry Marie a Hana jdou o štědrovečerní půlnoci k jezeru, do něhož vysekají díru. Podle pověsti se každé z nich zjeví budoucnost. Zatímco Hana vidí svého milého, Marii se ukáže smuteční průvod. Do roka se první vdává, druhá umírá.
Poslední verše odhalují skutečnost, že je lepší o svém osudu nevědět: „Však lépe v mylné naději sníti, před sebou čirou temnotu, nežli budoucnost odhaliti, strašlivou poznati jistotu.“  (str. 50)

Holoubek
Třetí den po smrti svého muže se mladá vdova opět vdává, je plná veselosti. Po třech letech žena dobrovolně ukončí svůj život skokem do řeky. Koná tak z obrovské viny, že řádně neoplakala svého prvního manžela, což jí připomínal žalostně vrkající bílý holoubek sedající u mužova hrobu. Vinu svým činem žena nesmyla, je navždy prokletá, navíc jako sebevražednice nemá řádný hrob, jen velký kámen označuje, že pod zemí kdosi leží.

Záhořovo lože
Mladý muž se vydává na cestu, aby se mu dostalo božího odpuštění. Cestou jej přepadne lesní muž, který zabil již mnoho jiných poutníků. Tohoto ale propustí, neboť mu řekl, že jde do pekla, a cestou zpět lapkovi poví, jak že to tam vypadá. Po roce se poutník skutečně vrací a vypovídá, že nejkrutější ze všech trestů je Záhořovo lože. Při tomto slově se lapka zhrozí, protože právě on se jmenuje Záhoř. Dají si tedy s poutníkem další slib. Palici, s jejíž pomocí Záhoř zabíjel, zabodne mladík do země se slovy, že u ní se bude hříšník kát, dokud se on sám nevrátí. Po devadesáti letech se na místo navrací stařík se svým synem. Tam, kde se Záhoř pokal s poutníkem, stojí nyní pařez, ve skutečnosti sám hříšník. Svůj slib vykonal nejen Záhoř, ale také poutník. Pařez se mění v popel, stařík umírá, vše je odpuštěno, mohou do nebe…

Vodník
Mladá dívka nedá na slova matky a jde si k rybníku přemáchnout své šátečky. Sotva smočí první, prolomí se lávka a ona se dostává do moci Vodníka, jehož se stává ženou. Po několika letech si Vodníkova žena na choti vyprosí návštěvu své matky. Vodník nakonec svoluje, ale ponechává si dítě jako zástavu. Po uplynutí lhůty, kdy se měla žena vrátit, ji matka nikam nepouští, ačkoliv dcera prosí, neboť má strach o své dítě. Její obava byla oprávněná, druhý den dochází Vodníkovi trpělivost a dítě zabíjí – „Dvě věci tu v krvi leží – mráz po těle hrůzou běží: dětská hlava bez tělíčka a tělíčko bez hlavy.“ (str. 76)

Vrba
Chasník si dělá starosti o svou ženu, která je v době spánku jako mrtva, bez duše. Ačkoliv mu žena říká, že jde o vůli boží, nedbá na to a jde za babkou, jež mu prozradí, že duše jeho chotě je spjata s bílou vrbou u potoka. Muž neváhá a sekerou strom utne. Jakmile tak učiní, umírá i jeho žena. Čerstvý vdovec pochopí hrůzu svého činu, proto z vrby vytesá kolébku, aby bylo dítě kolébáno vlastní matkou, a zasadí vrbové proutky, aby si z nich odrostlé dítě nařezalo píšťalu, a rozprávělo tak s matkou.

Lilie
Mladá panna zemřela a na jejím hrobě vykvetla bílá lilie. Jednoho dne jel na lov mladý pán a lilii si nechal zasadit do zahrady (lovil laň, jež se před jeho zraky v lilii proměnila). Třetí noci byl pán vzbuzen sluhou: „Vstávej, pane můj! chyba v odkladě: tvá lilie se vláčí po sadě; pospěš, nemeškej, pravýť nyní čas: tvá lilie si divný vede hlas!“ (str. 82)  
Mladík dívce slíbí, že ji ochrání před slunečními paprsky a vezme si ji za ženu. Po čase je muž povolán ke králi, a tak žádá matku, aby na tu dobu ona chránila jeho choť a syna, jehož mu žena povila. Matka však místo toho jejich životy ukončí. Když se pán vrátí, matku proklíná.

Dceřina kletba
Dívka zabila své dítě a nyní se chystá na šibenici. Otci dítěti přeje „… červa v duši do skonání, že mi zrádně mluvíval.“ (str. 85) A vlastní matku prokleje, aby nikdy nenašla klidu, že jí v ničem nebránila a v konání dceru podporovala.

Věštkyně (Úlomky)
Skladba obsahuje úvodní verše z šesti pověstí. Ústřední postavou je Věštkyně, postava z dávných bájí, která předvídá osudy národa.
1. pověst – o Přemyslovi, jak do země zabodl otku a ta vyhnala tři pruty. Věštkyně předvídá, že se všechny pruty jednou zazelenají.
2. pověst – o Libušině kolébce z Vltavy, tedy o české mluvě.
3. pověst – oslavení mrtvých buditelů národa.
4. pověst – o zlatém zvonu, jenž je ukryt v hloubi rodné země a rozezvučel se tehdy, když bylo třeba národ burcovat k boji.
5. pověst – volání po politické jednotě národa i spisovného jazyka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku.
6. pověst – o Bruncvíkově soše na Karlově mostě


Citace z:
Erben, K. J. Kytice z pověstí národních. Libštát: V. Hanč, 1936.