Barbora Vajsejtlová: „Psaní knih je mým splněným snem“

Rozhovory

Vytvořeno 12. 11. 2020 2:00

Autor: Marta Šimečková

Barboru Vajsejtlovou jsem dlouhou dobu považovala za autorku dětských knih. Ovšem loni své čtenáře překvapila knihou pro dospělé, ve které se mj. promítl jeden z jejích koníčků – běhání. Nedávno vydala další knihu, tentokrát zaměřenou na téma nevěry. Více si o románu Bokovka můžete přečíst v rozhovoru s autorkou.

Do literárního světa jste vstoupila původně jako autorka knížek pro děti. Co vás vedlo k přesunu k literatuře pro dospělé?|

Baví mě psát pro obě dvě cílové skupiny; jak pro dospělé, tak pro děti. Pro mě coby vášnivého knihomola je psaní knih splněným snem a střídání knih pro děti s těmi pro dospělé nabízí krásnou rovnováhu mezi realitou a světem fantazie. Takže s dětskými knihami rozhodně nekončím a doufám, že brzo bude nějaká následovat.

Nyní vám vyšel román Bokovka. Proč zrovna téma nevěry?

Protože nevěra je a bude pořád aktuální. Navíc v sobě skrývá nekonečné množství pohledů a variací. Nikdy se netýká pouze těch, kteří se jí přímo účastní, ale zasahuje často až překvapivě daleko, ovlivňuje spoustu dalších vztahů i lidí. A v nějaké podobě se s ní setkal každý.



Na románu je zajímavé sledovat různé pohledy milenecké dvojice na jejich vztah. Jak se tyto postavy zrodily? Čistě ve vašich představách, částečně z reálného světa, nebo jste četla např. odborné knihy pojednávající o lidských vztazích?

Všechny moje knižní postavy mají částečně reálný předobraz, ale nedovolila bych si vykrást kompletně něčí život a přetavit ho v papírový příběh. Proto si z lidí, které potkávám a kteří mě zaujmou, vypůjčím vždy jen kousek a z těch kousků potom poskládám kompletní postavu. Něco na způsob puzzle.

Napomohlo vám při psaní studium psychologie? (Pozn.: Tento obor, spolu s žurnalistikou, spisovatelka absolvovala na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity.)

To popravdě nedokážu říct. Psychologii jsem sice vystudovala, ale nikdy jsem se jí neživila. Samozřejmě jsem absolvovala nejrůznější praxe, při kterých se člověk setkává se spoustou silných příběhů – ale ty jsou všude kolem nás a nejsou omezeny jen na pohovku u psychologa. Jsem navíc přesvědčená, že dobrým psychologem se člověk rodí, je k tomu potřeba nadání a velmi záhy po promoci jsem získala dojem, že pro všechny zúčastněné bude lepší, když tenhle talent předstírat nebudu.

Možná osobní otázka, ale nedá mi to. Jaký je váš názor na nevěru?

Když řeknu, že mě jako první napadne „hra s ohněm“, bude to znít strašně otřepaně, ale tak to přesně je. Můžete si stokrát říkat, že o nic nejde, že to bez problémů uřídíte a půjde jen o sex. A třeba se vám to i podaří. Ale ručit můžete v nejlepším případě jen za sebe, nikdy za toho druhého. Nikdy tudíž nemůžete vědět jistě, že si jen užijete bez následků a na vašem partnerském či rodinném životě se to nijak neodrazí. Což je vlastně zároveň ústřední myšlenkou Bokovky. To, že vy do aférky jdete s nějakým očekáváním, vůbec neznamená, že stejné očekávání má i váš protějšek.

Původně jsem vaši knihu zařadila mezi klasickou literaturu pro ženy, postupně jsem ale svůj názor měnila. Jde spíše o psychologický román, částečně dokonce s prvky thrilleru. Do jakého žánru byste svou knihu zařadila vy?

Odvažuji se doufat, že by to mohl být psychologický román. A kdyby to tak vnímal ještě někdo další, byla bych víc než nadšená.



Která osoba je vám bližší – Karolína, nebo Marek? A je pravdou, že se ženám píší mužské postavy hůře než ty ženské?

Jestli je mi bližší Karolína, nebo Marek? Upřímně ani jeden, anebo naopak oba dva stejně. Snažila jsem se, aby nebyli vykresleni černobíle. Každý z nich má ke svému jednání své důvody, umí si své chování omluvit a vlastně nechce nikomu zásadně ublížit. Zkrátka se v dané situaci zkombinují přitažlivost, vášeň, osamělost, ale i nepochopení a pohodlnost, což ale ve finále ublíží všem.
A co se týká psaní mužských a ženských postav, samozřejmě nemohu mluvit za ostatní spisovatelky, ale já jsem si psaní mužské postavy, tedy Marka, upřímně užívala. Protože jsem strašně ukecaná a mám i spoustu kamarádů mezi muži, zužitkovala jsem všechny útržky našich rozhovorů, které se ve mně postupem času nahromadily. Upřímně přiznávám, že občas jsem byla za „šmíráka“ a zapisovala si i útržky rozhovorů cizích mužů, které ke mně dolehly v tramvaji nebo hospodě.

Ve vašich knihách pro dospělé se opakuje téma krize středního věku. Máte nějakou radu pro ty, kteří se s ní právě potýkají?

Radit si nikomu skutečně netroufám, protože se svým hystericky temperamentním naturelem mám co dělat sama se sebou a rozhodně nemůžu říct, že by se mi to pokaždé dařilo.

Jako maminka dvou dětí se vás musím zeptat: kde berete čas na psaní? A máte zavedený určitý režim – konkrétní počet hodin nebo denní dobu, kdy se věnujete výhradně psaní?

Nedostatek času je věčný boj. Utěšuji se tím, že to tak mají všichni, a snad to tedy není výsledkem mé neschopnosti. Suverénně nejlépe se mi píše brzo ráno, kdy ještě nezvoní telefony, nechodí maily a nikdo po mně nic nechce. Mám vyzkoušeno, že nejplodnější bývám mezi pátou a šestou ranní.
Ale rozhodně nepíši každý den. Nejdřív se ve mně musí příběh utřást, potřebuji ho mít promyšlený do všech podrobností, aby do sebe věci logicky zapadly a abych ho před sebou jasně viděla. A nejlépe to jde při běhu. Jsem zoufale a věčně mizerný běžec. Když vidím při běhu světlo na konci tunelu a snažím se nezemřít, nevejde se mi do hlavy už nic jiného než příběh, který zrovna píšu. Pak mě většinou napadne, jak ho rozvíjet dál.

Pracujete nyní na nějaké nové knize? Pokud ano, odhalíte nám, o čem bude pojednávat?

Snažím se pracovat na další knize pro dospělé. Tentokrát by to měly být povídky, které budou navzájem provázané. Ale je to velké dobrodružství i pro mě a sama jsem zvědavá, co z toho nakonec vzejde. Takže zatím jsem ve fázi, kdy běhám jako šílená.

Děkuji za rozhovor. A přeji vám hodně běžeckých i spisovatelských úspěchů.