Alexandre Dumas ml. – Dáma s kaméliemi

Děj nás přivádí do rušného pařížského života  první poloviny 19. století, mezi kurtizány a jejich milence, do života plného intrik, lží, povrchních citů, ale v několika málo případech i upřímné lásky.

Postava Armanda Duvala nás provází celým příběhem a vypráví nám o románku se svou životní láskou – Markétou. Zpočátku si tuto šarmantní ženu zidealizuje, později sebere odvahu a gentlemansky se jí představí. Markéta jako mnohem zkušenější žena si však z mladíkovy nejistoty spíše jen utahuje. Nedlouho na to Markéta těžce onemocní. Naivně zamilovaný Armand se chodí denně přeptat na její zdravotní stav, nikdy však neudá své jméno, je velmi stydlivý.
Nějaký čas poté navštíví Armand se svým přítelem Gastonem Prudencii, Markétinu známou. Znovu se pak setkává s Markétou, která je ve společnosti nudného hraběte. Markéta však první setkání s mladým nejistým mužem již vypustila z paměti, a možná proto se tentokrát v jeho společnosti dobře baví. Možnost navázání intimnějšího rozhovoru se naskytne nedlouho poté, co Markéta dostane prudký záchvat kašle a je nucena odběhnout do vedlejší místnosti. Armand se o ni strachuje a běží za ním, což vznešenou kurtizánu mile překvapí. Možná také proto částečně povolí stavidla a začne se mladíkovi svěřovat se svým trápením. To dvojici sblíží a Armand vysloví své tajné přání – aby byla Markéta jeho metresou. Vše se snaží ženě nabídnout co nejzdvořileji a velmi láskyplně. Vyzná se jí ze svých citů, ovšem Markéta ho odrazuje. Ne že by si mladík nezískal její srdce. Snaží se držet si Armanda od těla v jeho vlastním zájmu, protože pařížským městským životem ošlehaná žena ví, jaká úskalí takový život přináší: „… nervózní a nemocná žena, ať smutná nebo veselá, žena, která vykašlává krev a spotřebuje sto tisíc franků ročně, se hodí pro starého boháče, jako je vévoda, ale pro mladého muže, jako jste vy, je přítěží…“ (str. 56)
Nakonec však s jeho nabídkou souhlasí, protože tuší, že už jí moc života nezbývá, a také proto, že Armand je ochoten přistoupit na její podmínku. Armand slibuje, že ji nebude nutit skládat účty ze svého hříšného života a že ji bude milovat upřímně a bez žárlivosti.

Po jejich první společně prožité noci je Armand absolutně šťastný, ale začíná mu docházet, že aby Markétu finančně zajistil, peníze zasílané otcem stačit nebudou. A tak začíná s hazardem: „… kdyby mne byla požádala, abych spáchal zločin, byl bych jí vyhověl…“ (str. 80).
Štěstěna mu naštěstí přeje, ale vše se dozví jeho vysoce postavený otec a vyzývá Armanda, aby se s Markétou rozešel. Armand odmítá, ovšem s hazardními hrami přestává.

Přestože poměr Markéty a Armanda začal nevinně, snaží si životem zlomená žena zachovat odstup. Je jí to však málo platné, neboť záhy podlehne kouzlu vášnivého mladíka a do Armanda se hluboce zamiluje. Kvůli penězům však musí nadále vykonávat své řemeslo, což jde žárlivému Armandovi proti srsti. Několikrát se jí svými narážkami hluboce dotkne nebo ji dokonce ošklivě urazí, ale Markéta začíná chápat, že to je důkaz jeho hluboké lásky k ní: „… nejsem ani dost bohatý, abych Vás mohl milovat tak, jak bych si přál, ani dost chudý, abych Vás miloval tak, jak byste si přála vy. Zapomeňte proto na jméno, které Vám je jistě lhostejné, a já zapomenu na štěstí, které je pro mne nemožné…“ (str. 82)

Život v Paříži pro ně oba začíná být složitý, zejména kvůli penězům a předsudkům společnosti. Markéta jako řešení žádá starého vévodu o peníze a pronajímá za ně pro sebe a Armanda venkovský domek v Bougivalu, kde chtějí strávit romantické léto. Peníze ale časem docházejí a Markéta se z čisté lásky k Armandovi rozhodne obětovat život v přepychu – začne prodávat a zastavovat všechny své věci. Když se to Armand dozví, nechce pochopitelně toto gesto akceptovat, ale Markéta ho přemluví. „… Kdybys mne miloval, připustil bys, abych tě milovala po svém. Ty naopak ve mně vidíš jen dívku, pro kterou je přepych nezbytný, a jsi přesvědčen, že jí jej musíš stále platit. Ostýcháš se přijmout důkaz mé lásky…“ (str. 111)

Jejich šťastné dny  končí ve chvíli, kdy se Armandův otec tajně sejde s Markétou a chce je od sebe rozdělit. Počáteční urážky se mění v náklonnost a upřímné prosby, neboť otec zjistí, že Markéta není taková, za jakou ji považoval, a že jeho syna miluje hluboce a upřímně. Přesto však není jejich vztah možný ve společnosti, ve které všichni žijí: „Milujete Armanda, dokažte to jediným způsobem, který vám zbývá; obětujte svou lásku jeho budoucnosti.“  (str. 146)
Markéta si nakonec, ač nerada, uvědomí, že Armandův otec má naprostou pravdu. Markéta se rozhodne Armanda opustit a zařídit, aby ji začal nenávidět, a tím zachránit budoucnost jeho i jeho rodiny: „… pane, polibte mne jedinkrát tak, jak byste políbil svou dceru, a přísahám vám, že tento polibek, jediný vskutku čistý v mém životě, mne obrní proti mé lásce a že dříve než do týdne se k vám syn vrátí, snad na čas nešťastný, zato navždy vyléčený.“ (str.147)

Po otcově odjezdu napíše Markéta Armandovi dopis na rozloučenou, ve kterém mu děkuje za pěkné léto a svěří se mu se svým rozhodnutím žít svůj život vydržované dámy jako předtím. Poté odjede do Paříže a se sebezapřením přijme nabídku mladého hraběte de N., že se stane jeho metresou. Na čas se tak vrátí ke svému starému životu. Začne opět chodit na večírky a společenské akce a doufá, že se tímto způsobem života brzy sama zahubí, aby nemusela dlouho žít bez Armandovy lásky. Armand zpočátku nechápe Markétino náhlé rozhodnutí a nevěří, že by své city k němu jen hrála, ale postupem času ve své ješitnosti uvěří této „pravdě“ a rozhodne se Markétě mstít pomocí své nové milenky Olympie. Markéta urážky snáší důstojně a se ctí, neboť jsou pro ni ukazatelem Armandovy stálé lásky k ní. Její nemoc se však stále zhoršuje a Markéta postupně přestane chodit do společnosti.

Když už není schopna urážky dál snášet, přijde k Armandovi žádat o odpuštění za své předešlé chování, přijde ho poprosit, aby ji nadále ušetřil urážek, které ji ničí. Armand pochopí, že ho stále miluje, a na jednu jedinou noc se z nich stanou opět milenci, jako by se události předchozích dnů nestaly: „Byla to podivná noc. Jako by celý Markétin život přešel do polibků, kterými mne zasypávala, a já jsem ji tak miloval, že jsem se mezi hořečnatými výbuchy lásky ptal sám sebe, zda ji nemám zabít, aby už nikdy nepatřila nikomu jinému.“ (str. 141)

Brzy ráno Markéta odejde. Odpoledne ji jde Armand navštívit, ale Markétina služebná mu vysvětlí, že u Markéty je nyní hrabě de N. – její milenec. V záchvatu žárlivosti napíše Armand Markétě výsměšný dopis a přidá dokonce peníze, které měly zaplatit její služby za předešlou noc.
Druhého rána dostane Armand peníze zpět bez jediného slova. Markéta odjíždí. Armanda v Paříži také nic nedrží, proto odjede na cestu do daleké Indie.

Co se dělo za dobu jeho nepřítomnosti, netušil. Netušil, v jaké osamělosti strávila jeho milovaná Markéta své poslední dny. Netušil, co by dala za jediný dopis od něj. Netušil, s jakým nadšením vítala návštěvy, protože si myslela, že je to on. Netušil, že jeho jméno šeptala až do chvíle, kdy naposledy vydechla. Dostal však dopis od Markéty, kde ho, umírajíc na lůžku, prosila, aby se vrátil a mohli se usmířit. Armand spěchal do Paříže, ale přijel pozdě! Jeho milovaná zemřela dřív, než ji mohl naposled vidět. Zůstalo mu po ní jen pár dopisů, které objasňovaly Markétino chování po odjezdu z Bougivalu. „Nemohla jsem se ubránit touze vysvětlit vám své jednání a napsala vám dopis. Je-li však napsán dívkou, jako jsem já, může být považován za lež, ledaže by jej posvětila svým svědectvím smrt a z pouhého dopisu by se stala zpověď.“ (str. 143).

Po přečtení dopisů a návštěvy Markétina hrobu psychicky onemocněl. Jediné, co ho ještě drželo při životě, bylo vyprávění svého příběhu, příběhu tragické lásky dvou mladých lidí.



Charakteristika postav

Markéta Gautierová – „Dáma s kaméliemi“ – je krásná a velmi obletovaná pařížská kurtizána s pověstí velké dámy. Po celém městě je známá svou láskou k opeře a společenským akcím, a proto bývá často viděna v divadelní lóži, většinou se svými milenci. Pokaždé s sebou nosí kytici kamélií, vždy bílých, jen pětkrát do měsíce jsou to kamélie červené. Pro tuto svoji zvláštnost je nazývána  „dámou s kaméliemi“.
Její neskonalý půvab neohrozí ani zákeřná plicní choroba, kterou Markéta podědila po matce a která si pomalu, ale jistě, vybírá svou daň.

Armand Duval je mladý čestný muž ze střední vrstvy, který žije z kapesného, jež mu pravidelně posílá jeho otec. Má velmi šarmantní a zdvořilé chování a jako každý mladý muž té doby sní naivní sen o velké lásce, která zboří všechny překážky.

Prudence je Markétina známá, nikoli však přítelkyně. Využívá Markétina úspěchu u vlivných a bohatých mužů a přiživuje se na něm. K takovému životu samozřejmě patří spousta intrik a lží, které Prudence používá, aby mohla žít svůj život v přepychu.. Tato starší dáma se pohybuje mezi vydržovanými dámami už přes dvacet let, a proto zná všechny slasti i příkoří života kurtizán.

Julie Depratová pracuje jako služebná v domě Markéty Gautierové a jako jedna z mála myslí přátelství s Markétou upřímně. Je její jedinou společnicí v době, kdy je umírající Markéta upoutána na lůžko a všichni takzvaní „přátelé“ na ni zapomněli.

Gaston R. a Ernest jsou Armandovi přátelé, kteří se vyznají v pařížské společnosti mnohem lépe než nezkušený Armand, proto mu pomáhají zapadnout do rušného pařížského života.

Pan hrabě de N. je mladý bohatý muž, jenž je šíleně zamilován do Markéty a snaží se proniknout do její přízně. Jeho neustálé snahy získat tuto krásnou kurtizánu samotnou Markétu velmi otravují a nudí, a tak se hrabě musí smířit jen s několika návštěvami, při kterých je Markétou jen urážen.

Hrabě de G. je Markétin bývalý milenec, velmi bohatý muž, který nadále udržuje s Markétou přátelský vztah. Právě tento vztah je pro žárlivého Armanda jablkem sváru.

Vévoda má Markétu rád, protože mu připomíná jeho mrtvou dceru. Tento starý člověk je pro Markétu velmi důležitý, hlavně však kvůli svým penězům, kterými Markétu zahrnuje, i když není jejím milencem.