Jarmila Loukotková – Navzdory básník zpívá

Čtenářský deník

Vytvořeno 9. 4. 2015 3:00

Autor: Marie Svobodová

Často čteme něčí básně, ale nerozumíme jim do hloubky. A někdy zase pochopíme myšlenku, ale nevidíme, co je za ní. Právě proto by svět neměl být ochuzen o životopisy autorů, abychom pochopili, z čeho jejich tvorba vychází. A François Villon byl jedním z těch, kteří ve svých básních opravdu odráželi svůj vlastní životní příběh a věci, které viděli kolem sebe. Jeho život byl tak pestrý, že neměl potřebu si něco vymýšlet a tím motat čtenářům hlavu.

Dílo, které vytvořila Jarmila Loukotková, je ale mnohem víc než jen pouhý životopis. Je to opravdu poutavý příběh, který popisuje trápení i pomíjivé radosti života 15. století, způsob, jakým se lidé vyrovnávají se smrtí, s láskou a vlastním osudem.

O autorce:

Jarmila Loukotková (1923 – 2007) vystudovala na Univerzitě Karlově francouzštinu a estetiku. Své historické romány zasazuje nejčastěji do doby antického Říma nebo do středověké Francie. Další její známá díla jsou třeba Není římského lidu nebo Křik neviditelných pávů.

Příběh:

Kniha vypráví příběh o životě Františka Villona – francouzského básníka, který žil v 15. století ačasto bývá považován za prvního z prokletých básníků. Děj je rozdělený do tří částí, přičemž v té první poznáváme Villona jako pilného studenta pařížské univerzity, který se ovšem rád opíjí v pochybných putykách a provádí výtržnosti se svými přáteli. Jeho neštěstí započne, když do jeho života vstoupí Kateřina de Vauselles, která mu dává najevo, že se jí líbí. Proto roste nepřátelství mezi Františkem a knězem Filipen Charmoyem, který je do Kateřiny zamilovaný. Jednoho dne Villona dokonce napadne a ten ho v sebeobraně zabije. Musí proto uprchnout z Paříže.

Nějakou dobu žije jako psanec, přidá se k studentskému rebelskému spolku Ulita – ti ho sice chrání, ne ale zadarmo. Po pěti letech dostane milost a vrátí se zpět do Paříže. Tam se snaží žít spořádaným životem a dokonce se zasnoubí s Kateřinou. Na scéně se ale objevuje další žárlivec, který roznese, že to byl Villon, kdo zabil Filipa Charmoye. Než opustí Paříž, vykrade František ještě se svými přáteli filozofickou fakultu. Tak se stane kriminálníkem, kterému hrozí trest smrti, kdyby ho chytili.

Ocitá se tedy znovu na útěku. Nejprve se dostane ke dvoru knížete, kde žije nějakou dobu šťastně a v přepychu. Když však tento dvůr opustí, dostane se kvůli Ulitě do potíží a je odsouzen k smrti. Šťastnou náhodou je vysvobozen, hned ale znovu zajat a odsouzen za jiný zločin. I podruhé má štěstí a unikne oprátce. Vrátí se do Paříže, kde dostane milost. S novými přáteli se ale dostane do jakési rvačky, a protože už je zapsaný jako notorický kriminálník, chtějí ho odsoudit k smrti. Tomuto trestu nakonec unikne, musí ale odejít z Paříže. A tak se na poslední stránce vydává opět do neznáma.

Postavy:

František Villon – Už od malička chtěl být básníkem, psal o chudobě a utrpení, které viděl kolem sebe. Nepřetvařoval se ani v básních, ani v rozhovorech s lidmi, a tím si získal spoustu přátel i nepřátel. Měl silnou touhu žít plný život vycházející z jeho nemoci a viditelně se blížící smrti. Díky svým dobrodružstvím poznal krásu života a také tíživost smrti lépe než většina lidí jeho doby.

Jakkoli jeho nitro se utápělo v zoufalství, jeho jazyk si neodpustil lehkomyslný tón – a když do něho jednou zapadl, pocítil úlevu i ve své beznaději. (str. 274)

Kateřina de Vauselles – Do této ženy se František nakonec doopravdy a beznadějně zamiloval. Myslím, že byla snad ještě povrchnější než ostatní dívky, jen to dokázala lépe skrývat. Byla sobecká a láska pro ni nic neznamenala. Nechápu, že ji František neprohlédl, a jestli ano, pak nechápu, že ji i přesto miloval.

Jenom bych rád věděl, jak je možné, že pouhá jsoucnost jednoho člověka uvede v záhubu člověka druhého. (str. 273)

Vilém Villon – Kněz, který se Františka ujal, když jeho matka neměla dost peněz, aby ho uživila. Měl s Františkem moc hezký vztah. Podporoval ho v psaní, pomáhal mu v každé životní situaci. Nikdy v něj nepřestával věřit, nikdy se k němu neotočil zády, i když se ze studenta stal zločinec.

Hodnocení:

Kniha má podle mě trochu slabší příběh a popravdě mě moc nenadchnul ani hlavní hrdina. Přesto ve mně zanechala velmi silný dojem, její krása totiž spočívá v autorčině stylu. Na každé stránce se ukrývá nějaká myšlenka, která stojí za pozornost, na každém kroku nějaká věta, která čtenáře znejistí a donutí přemýšlet.

Obdivuji hlavně styl, s jakým autorka popisuje dramatické a pochmurné scény (tanec na hřbitově, Filipova smrt, čekání v cele smrti, poprava…), čtenáři z nich opravdu běhá mráz po zádech, jako by tam sám byl. Úplně na něj dopadá přítomnost smrti a beznaděje, kterou hlavní hrdina vidí všude kolem sebe, pomíjivost štěstí a nekonečnost trápení.

Autorka do knihy také vkládá myšlenky, které se do 15. století tak úplně nehodí, protože se jimi lidé tenkrát ještě nezabývali. I to je jakýmsi oživením. Přestože mě baví hledat existencialismus i tam, kde není, v této knize je naprosto patrný, a přestože tento styl přišel až o pár století později, výborně podtrhuje některé situace, kdy Villon bezpochyby naráží do metaforické zdi.

Do noci a do spánku ještě nekonečně daleko. Přijde žena a bude chtít lásku. Jak jí uniknout? Jak uniknout životu? Jak uniknout smrti? (str. 197)

V knize najdeme Villonovy básně, které Jarmila Loukotková sama přeložila. Zasazuje je do příběhu na místa, kdy vznikly, takže má čtenář možnost pochopit, co Villona vedlo k jejich napsání, z čeho vycházejí, co jimi chtěl vyjádřit a jak se asi cítil, když je psal. Poznat takhle důvěrně dílo nějakého spisovatele je často hodně složité a kniha Navzdory básník zpívá ukazuje svým čtenářům, že to stojí za to.

Úryvek:

Radost, potěšení, útěcha… to je to šumění. Ale kde jsou ty bubny, to zvonění na poplach? Ale kde je ta jiskra, která zažehne požár? Aspoň tou jiskrou se stát. Tou první a třeba nesmělou. Umět zpívat – kořen. Co zpívat – zelený výhonek. Ale ještě ani to není celé. Vědět proti čemu zpívám, navzdory čemu zpívám? Ovšem. Tu již vyrážejí poupata. A vědět také pro koho zpívám. A tu omamně zavoní rozvitý květ. A já to vím, ach bože, já to vím! (str. 176)

LOUKOTKOVÁ, Jarmila. Navzdory básník zpívá. Vyd. 6. Praha: Československý spisovatel, 1988, 472 s. ISBN 22-019-88.