Moliére – Lakomec

Oblíbená satirická komedie Jeana-Baptiste Poquelina alias Moliéra nás přivádí do Paříže v druhé polovině 17. století. Zde se odehrávají osudy skrblivého Harpagona, postaršího muže proslaveného svou lakotou.

Možná kdekoho překvapí, že hra si hned po své premiéře (uvedena byla roku 1668) nezískala přílišnou oblibu u tehdejšího francouzského publika. Moliére totiž svými pokrokovými názory předstihl dobu a příliš upřímným zobrazením typického prototypu maloměšťanství vzbudil kritiku především středních a vyšších vrstev. Ve hře o otci, který má peněz na rozdávání a přesto – žijíc v panickém strachu, že jej někdo o bohatství obere – šetří i na vlastních dětech, se totiž pozná nejeden čtenář nebo divák. Dnes je tato tragikomedie velmi populární u širokého publika. Dočkala se mnoha filmových a divadelních zpracování.

Pro Harpagona jsou peníze vším, a přestože rozhodně netrpí jejich nedostatkem, snaží se vše získat, co nejlaciněji to jde. Když jde o peníze, nezná bratra, a dokonce ani syna. Jeho povaha se naplno projeví, když získá velké množství peněz od dlužníků a snaží se tento poklad schraňovat co nejopatrněji. Aby své zlaťáky co možná nejlépe uchránil, rozhodne se je zakopat na utajeném místě na zahradě. Bedna plná peněz a její osudy tak představují ústřední zápletku příběhu.

Co se týče Harpagonových dětí, ty mají již věk na vdávání a ženění. Eliška se zaslíbí Valérovi, otec pro ni však najde mnohem lukrativnějšího nápadníka – padesátiletého Anselma. Eliška s bratrem Kleantem však svého otce příliš nerespektují, proč by také měli? Jeho bezcharakternost je známá po celém městě, natož pak v rodinném kruhu. O Eliščiných svatebních plánech s Valérem otec nic netuší, bojovná dívka se však svěří Kleantovi. Ten ji nejen mile překvapí přátelskou reakcí, ale dokonce se sestře svěří se svým vlastním trápením – zamiloval se do Mariany, prosté dívky z ulice.

Když se konečně rozhodnou otce konfrontovat s těmito novinkami, Harpagon vypálí dětem rybník. S Marianou ho již dříve seznámila stará pletichářka Frosina a hamižný muž se ve svém věku rozhodne pojmout plachou krasavici za ženu. Kleant je zdrcen, má však naději právě ve Frosině. Ta se – do nitra uražena, že jí Harpagon za její služby nezaplatil – rozhodne pomoci raději mladému páru vybojovat si svou lásku.

Harpagon však nechce o novinkách nic slyšet a se synem se zuřivě pohádá. Děj se zamotává a mezitím se jeho sluhovi povede na zahradě vyčmuchat a najít poklad, který zabavuje. Kleant se na zahradě v danou dobu objeví také a až na konci příběhu se dozvíme, že peníze vlastně po celou dobu zuřivého pátrání schraňuje u sebe.

Tato událost Harpagona zasáhne jak ostrá dýka do srdce. Zoufalý muž hystericky obíhá celé město, zbědovaný volá a vyhrožuje („Dám všechny oběsit, a neshledám-li se znova se svými penězi, oběsím nakonec sám sebe!“). Se zmizelými penězi přichází o svůj smysl života. Povolá ihned komisaře, který obviní na základě falešného udání Valéra. Při vyříkávání názorů však dojde k nedorozumění – Harpagon mluví a ukradených penězích a Valér o své náklonnosti k Elišce, která se ještě toho večera má provdat za Anselma. Další tajemství tak spatřuje světlo světa.

Valérius se mimoděk prořekne, že je synem zesnulého hraběte Tomáše d‘Alburciho z Neapole. Jaké je překvapení všech, když se právě starý Anselm přihlásí s tím, že to právě on je údajně zesnulým hrabětem. Po letech se tak setkává nejen se svým ztraceným synem, ale i dcerou, kterou objeví v Marianě. Příběh plný zvratů se šťastným koncem tak je podtrhnut Harpagonovým souhlasem se sňatky svých dětí a nesmírnou radostí, že hrabě zaplatí všechny náklady. Vyhlášený lakomec tak nemusí vydat ani halíř a navíc se k němu pomocí Kleanta dostane zpět milovaný měšec s penězi. Děj tak končí ke spokojenosti všech aktérů.