Pavel Kohout – Ubohý vrah

Hra se odehrává jako divadlo na divadle. Anton Ignatěvič Keržencev byl jedním z nejslavnějších herců Petrohradu. Nyní se nachází v psychiatrické léčebně. Aby všem odhalil přesné příčiny svého činu, a tedy i důvody, proč je v léčebně držen podle něj neprávem, napíše divadelní hru o své minulosti.

Samotná hra začíná v okamžiku, kdy se Keržencev schází se svými herci na improvizované divadelní scéně a začíná rozehrávat svou minulost. Jako malý musel mnoho vytrpět od svého otce, kterého pohoršovalo, jak je jeho syn pořádný, dokonalý, precizní ve svých školních věcech. Když si otec domů přivedl mladičkou služebnou Káťu, Keržencev se poprvé zamiloval. Musel však mlčet a snášet otcovo tyranské chování k ní. Trpěl, když ji otec bil a ponižoval a v noci s ní spal. Všechno toto utrpení v něm však odkrývalo nový, dosud netušený talent – schopnost naprosto věrohodně předstírat.

O deset let později Keržencevův otec zemřel. A přišla chvíle jeho první zkoušky. Potřeboval zjistit, jestli je skutečně tak dobrý, jak se zdálo. Jeho obětí byla služebná Káťa. U postele s mrtvým otcem jí vyznává svou lásku a přiznává se, jak trpěl, když ji otec trápil. Káťa je zprvu zmatená a nevěří, ale postupně je udolána argumenty. Proto, když ji pak Keržencev žádá, aby se mu zcela oddala přímo tady před mrtvým otcem, protože jen tak může být smyta veškerá vina, podléhá. Vzápětí po činu ji však nemilosrdně vyhazuje z domu.

Protože nárok na dědictví může podle závěti ustanovit až jako absolvent lékařské fakulty, tráví Keržencev dalších šest let studiem medicíny. Opět patří mezi premianty, ale ani na fakultě nezapomíná trénovat své herecké schopnosti. Zlom nastává ve chvíli, kdy se na fakultě koná představení velkého Alexeje Konstantinoviče Saveljova. Keržencev má na tuto akci vybírat peníze. Po představení do jeho pokoje přichází rektor se Saveljovem a jeho účetním, aby si vyjasnili podezření, že Keržencev vybral od studentů víc, než bylo třeba. Nastává další zkouška jeho schopností. Skutečně totiž vybral 75 rublů a odevzdal jen 60. Všem do očí však tvrdí, že nic takového neudělal. Protože Saveljovův účetní již má na kontě několik takovýchto podvůdků, dostává okamžitě vyhazov, i když prosí a zapřísahá se, že to neudělal. Keržencev si pak ještě po jeho odchodu zahraje na dobrodince a chybějící peníze „velkomyslně“ doplatí z vlastní kapsy. Hlavním překvapením toho setkání však je Saveljovova žádost, aby mohl vzít mladíka s sebou do Uměleckého klubu.
Tam mu vysvětlí, že v něm vidí obrovský talent a potenciál a že by měl být hercem. Po dva roky ho pak učí všemu, co sám zná. Po absolutoriu dostává Keržencev své dědictví a stává se po boku Saveljova hercem. Okamžitě začne sklízet úspěch v hlavních rolích milovníků. Využíval svého postavení miláčka společnosti, kde mohl. Těšilo ho podlézat těm, které přezíral, a líbat ty, co nenáviděl – získával tím pocit převahy, svobody a síly.

Situace se začíná komplikovat ve chvíli, kdy se zkouší hra Cyrano z Bergeracu. Keržencev hraje Kristiána a do divadla přichází nová posila pro roli Roxany – Taťána Nikolajevna. Keržencev se do ní zamiluje. Když Taťána odjíždí ke svým rodičům, zastavuje ji na nádraží s padesáti růžemi v náručí a žádá ji o ruku. On svou žádost myslí vážně, ale ona ji chápe jen jako žert, vysměje se mu a odchází. V tu chvíli se v Keržencevovi něco zlomí a on zatouží jí splatit tuto pohanu tím nejhorším možným způsobem. 

Ačkoliv celý Petrohrad počítá s tím, že Taťána s Keržencevem vytvoří co nevidět pár, začne ji Kežencev dohazovat Saveljovovi. Ten sice jeho počínání příliš nechápe, ale není proti. Zanedlouho nato přichází a oznamuje, že se budou brát. To ale značně hatí všechny Keržencevovy plány. Myslel si totiž, že se k němu Taťána připlazí po kolenou a uzná, že tak dobře jako s ním se s nikým jiným mít nemůže, že Saveljov je starý opilec atd. Díky této zprávě propadá zoufalství.

Saveljov, který si nemůže nepovšimnout přítelovy deprese, se snaží odlákat mu myšlenky prostřednictvím práce a vzdává se role Hamleta ve prospěch něj. Keržencev se ale nevzdává své myšlenky na pomstu. Ačkoliv Saveljov slíbil ženě, že už nebude pít, přinutí ho Keržencev jít s ním do hospody a tam ho zcela opije. Saveljov se tak stane velmi vláčnou loutkou, takže mu vůbec nevadí, když se po něm začne plazit cikánka Roma. Když Keržencev navrhne, aby jí dal snubní prsten své ženy, Saveljov bez prodlení pro něj pošle se vzkazem, že když ho žena nebude chtít dát, může ho přinést sama. Taťána skutečně přichází, ale místo aby pohoršeně od Saveljova odešla, pouze mu pomůže do kočáru a odjíždí s ním domů. Tato opravdová láska, která mezi nimi vládne, je pro Kerženceva jen další utrpením.

Přistupuje tedy k nejhorší variantě svého plánu. Když Taťána Saveljova tak miluje, je jedinou možností, jak jí ublížit, zabít ho. Aby však mohl zabít a nebýt při tom souzen, je třeba získat náležité osvědčení o duševní chorobě. Nejprve působí zmateně na divadelní zkoušce, odkud ho posílají domů odpočinout si. Posléze ztropí výtržnost na návštěvě u vyšší společnosti. Měl zde přednést Petrarcův sonet a místo toho začal výt a štěkat a strhávat ubrusy ze stolů. Když pak „záchvat“ polevil, předstíral, že neví, co se stalo a proč jsou všichni tak rozčílení. Po těchto epizodách mu bylo doporučeno pobýt nějaký čas doma a pořídit si mladou služebnou, protože společnost může člověku také udělat dobře. Keržencev splnil tato doporučení, ale zároveň hrál dál svoji hru.
Služebné poručil, aby vždy, když na ni bude mluvit se zavřenýma očima, mu říkala Antone a sama se představovala jako Taťána Nikolajevna. Po určité době léčení přichází na návštěvu Saveljov a zve Kerženceva zpět na scénu divadla. Vše je nazkoušeno a připraveno, čeká se jen na něj. Tak se přiblížila hodina jeho pomsty. 

Druhého dne probíhá generálka bez jakýchkoliv problémů. Čím více se však blíží inkriminovaná scéna, kde Hamlet zabíjí Polonia, přestává být tím víc Keržencev Hamletem a je stále víc sám sebou. Těsně před oním výstupem najednou Saveljov zkoušku přerušuje. Keržencev už se začíná děsit, že hodlá generálku ukončit, ale ukáže se, že si pouze potřeboval odskočit. Po pár minutách se znovu hraje a Keržencev zcela chladnokrevně propichuje Polonia za závěsem. Již však nezabíjí jako Hamlet, ale jako on sám a vražděným není Polonius, nýbrž Saveljov.

V tomto okamžiku Keržencev pouze dodává, že byl následně transportován do psychiatrické léčebny a nyní se rozhodl učinit toto úplné doznání, protože si uvědomil, že vše nezávisí jen na tom, co chce on a co on vidí jako správné, ale že oko jsou další lidé a ti vnímají jinak, mají jiné tužby, které se však nemusí vždycky nutně shodovat s těmi jeho. Je přesvědčen, že jeho mozek je zcela při smyslech a nyní konečně odboural ten opar zlosti a pomstychtivost a racionálně dospěl k závěru, že za zločin je třeba i trestu. Profesor ho ovšem vyvádí z omylu. Inscenoval sice celé své doznání podle pravdy, ale v rozhodujícím okamžiku se zásadně odchýlil od reality. Aby to dokázal, sehrají herci poslední scénu znovu, a to tak, jak se odehrála doopravdy. Ve chvíli, kdy měl Keržencev tasit kord a zabít, padl na všechny čtyři a začal výt. Proti tomu se samozřejmě bouří a volá skutečnou Táňu, která s ním byla na jevišti a může říct, jak to bylo. V ten moment se ukazuje, že herci hrající Taťánu a Saveljova jsou opravdu Taťána a Saveljov a Keržencevova zdánlivě jasná mysl je zcela rozvrácená a zmatená.

Rekonstrukce událostí měla víc než k vyjasnění událostí posloužit jako podnět, který by Keržencevovi pomohl znovu najít sama sebe, to bohužel selhalo. Jeho výpověď ovšem hluboce zasáhla Táňu, která byla přesvědčená, že jeho žádost o ruku byl vskutku pouze žert. Aby svou vinu odčinila, neváhá opustit Saveljova a zůstat v ústavu a starat se o Kerženceva. Saveljov tedy odchází sám a konstatuje, že ho Keržencev nakonec přece jen zabil.


Struktura: rozdělena na polovic přestávkou
Místo děje: Petrohrad
Doba děje: rok 1900