Miloš Urban – Hastrman (Zelený román)

Děj románu Hastrman (2001) je rozdělen do dvou časových pásem – do období 19. století a do současnosti. Obojí spojuje hlavní postava hastrmana, který si vytyčil za úkol vyčistit vody na svém panství od nánosu bahna, a to ve významu doslovném i přeneseném.

První část románu je plná pohanských mýtů a lidových obřadů. Autor svou otevřeností působí na smyslové vnímání čtenáře, který je obestřen tajemnou atmosférou románu.

Toto kouzlo se ale bohužel rozplývá v části druhé, v níž se hastrman snaží uchovat řád přírody v moderní době. Prostřednictvím teroristických činů chce přimět člověka, aby přestal ničit přírodní dědictví. Tento boj se ukáže být marný. Hastrman se stává v moderní době zbytečným a jeho boj za staré časy je směšnou připomínkou minulosti.

Vypravěčem je samotný hastrman, který čtenáři děj vypráví nezaujatým tónem. V hastrmanovi se ve skutečnosti skrývají dvě osobnosti: hastrman a hastrman toužící stát se člověkem. Tyto osobnosti se v něm neustále potýkají. Je to bytost bez duše a představuje přírodní živel, který vždy činí to, k čemu je předurčen. Není zlý ani dobrý, nelituje svých činů a ani nemá radost z toho, co provádí.


I. díl

Vše začíná návratem barona de Caus na své panství. Ve skutečnosti se jedná o hastrmana, který chce vyčistit zdejší vody. Svůj zevnějšek popisuje takto: „Žlutozelené, poněkud vypoulené oči, propadlé tváře v bledém obličeji, nos, do kterého by mohlo pršet, ústa s tenkými rty, už při náznaku úsměvu odhalujícími dvě řady štičích zoubků. Hubený krk s vystouplým ohryzkem, dlouhé vlasy neurčitého odstínu, připomínající vodní trávu.“ (S. 56)

Hastrman se chce co nejvíce stát člověkem, proto ho pronásledují četné přeludy, především pohanský bůh Odradek. Tyto přeludy mu vyčítají, že zapomíná na své pravé poslání ve světě: „Lidé ať jsou lidmi, on ať je jejich postrach, jejich varovný prst. Protože pokud jím nebude, stanou se postrachem oni a jejich prsty už nebudou varovat – budou jen trhat a brát, urvi co urvi.“ (S. 155)

Přes četná varování se hastrman sbližuje s lidmi, především s obyvateli Staré Vsi, kde ho zaujme místní dívka Katynka. Ta se snaží obnovit staré pohanské zvyky, čímž se dostává do rozporu s křesťanským kánonem. K tomuto počínání ji nutí tajemný kraj, kterému dominuje hora Vlhošť.

Je do ní zamilován učitel Voves, kterému se ale dívka jen vysmívá, a také kněz Fidelius, který se ji snaží obrátit na svou víru. I hastrman je dívkou okouzlen: „Zatoužil jsem po ní, po jejích zlatých vlasech se špetkou zázvorové barvy, jejích podivných nestejných očích, ostře se lesknoucích zubech, smetanovém hrdle a širokých ramenou, po jejích velkých ňadrech pod bílou košilkou, mozolnatých dlaních, kulatých bocích a silných stehnech, po patách, co nejraději chodí bosé a jsou ušpiněné od popela.“ (S. 91) Hastrman proto utopí Katynčina milence Jakuba, který  se mu znelíbil svou zmužilostí a oblíbeností. Katynka sice delší dobu truchlí, poté je ale přitahována tajemnou silou k hastrmanovi.

Kněz Fidelius se dozvídá o pravé totožnosti barona de Caus. Hastrman je donucen skrývat se před lidmi, kteří začali být znepokojeni podivnými úkazy v kraji.

Katynka se nakonec obětuje, aby zachránila svůj kraj, s nímž byla spjata svou duší. Hastrman totiž jako první porušil jeho rovnováhu, když dal na Vlhošti vylomit mlýnské kameny. Dívku proto odnese do starého sklepení, v němž nikdy netaje voda. Zde ji uložil, aby Katynka mohla navěky spát…


II. díl

O dvě století později už Stará Ves neexistuje a hora Vlhošť je postupně devastována. Kraj se stal pouhou továrnou na kámen. Tomuto ničení chce hastrman zabránit všemožnými prostředky. Problém je ale najít pravého viníka – každý, na koho se hastrman obrátí se žádostí o zastavení těžby na Vlhošti, shazuje vinu na druhé a navíc dokazuje, že je pouhou loutkou v moci politiky. Nejčastější větou, kterou hastrman slyší od těchto „loutek“, je: „Kdybych nerozhodoval já, rozhodovali by jiní.“

Hastrman tak odhaluje pravou tvář lidského světa – touhu po penězích, kariérismus, zbabělost, shazování viny na jiné apod. Zároveň se ale seznamuje s mládeží, která se snaží stejně jako on zachránit Vlhošť. Tato mládež vytvořila ekologicky zaměřenou organizaci Děti Vody, která chce obnovit Starou Ves a zastavit zde těžbu kamene.

Hastrman je ale přesvědčen, že mírovými prostředky ničeho nedosáhnou. Proto začne bojovat prostřednictvím teroristických útoků, dokonce připravuje atentát na ministra životního prostředí. Neštítí se výhružek, ani vražd. Když se ho jedna z obětí zeptá, jakým právem ji chce zabít, odpoví: „Právem zachování druhu. Bez země, kterou mi kradete před očima, a bez vody, jež se vytrácí spolu s ní, nepřežiju. Hájím jen holý život.“ (S. 249)

Nakonec je těžba v kraji skutečně zakázána, ale ne díky hastrmanovým metodám, nýbrž díky organizaci Děti Vody. Když je kraj zachráněn před další těžbou, sestoupí hastrman do starého sklepení, kde dosud leží ve věčném ledu Katynčino tělo. Katynce vrátí duši a dívka se postupně zabydluje v nové době: „Ryba ve vodě se necítí líp než Katynka ve své nové identitě, v moderních šatech, v dnešním světě, v této době, dokonce v tomto státě. To už je co říct. Takový život si vždycky přála a osud jí ve své nevyzpytatelnosti vyhověl, spolu se mnou, jeho nevědomým vykonavatelem.“ (S. 381)

Katynka se dokonce zamiluje do Tomáše Mora, který vede Děti Vody. Hastrman jen nostalgicky přihlíží štěstí těchto milenců. Sám o sobě říká: „Jsem přežívající anachronismus, postava z pohádek na strašení dětí.“ (S. 391) Cítí se být zbytečným, přesto ale tuší, že ho čeká ještě jeden veliký úkol – Katynka mu utne hlavu, čímž je vykonána nejvyšší oběť.


Zdroj citací:
Miloš Urban – Hastrman. Praha: Argo 2001.