Pierre Corneille - Cid

O čem tedy Cid vypráví? Příběh se odehrává v středověké společnosti 11. století na dvoře španělského krále. Ústřední milostnou dvojicí je zde Don Rodrigo a Dona Chimena. Bohužel jejich lásku Chimenin otec neschvaluje. Zápletka začíná v momentě, kdy král přidělí Rodrigovu otci, Donu Diegovi, kvůli jeho morálním kvalitám výchovu svého syna a jmenuje ho guvernérem. Chimenin otec, Don Gomez, je tím velice dotčen. Společně s Donem Diegem se pohádají o výchově mladého prince a celý spor skončí políčkem Dona Diega. Tímto potupným činem chce Don Gomez naznačit, že Don Diego není schopen a hoden souboje. Don Diego si nemůže takovou potupu nechat líbit, a protože je už stár, svěří pomstu rodinné cti svému synu Rodrigovi. Rodrigo se tak najednou ocitá ve složité situaci, protože se jedná o otce jeho Chimeny. Nakonec ale pomstu přijímá, neboť takhle zachrání alespoň svou čest, když už musí ztratit svou lásku. Zde můžeme vidět typicky corneillovské dilema lásky a cti.

Rodrigo vyzve Dona Gomeze k souboji. Svou odvahou a čestností si tak Rodrigo získá přízeň Chimenina otce, který ho od souboje odrazuje a nabízí mu dokonce i ruku své dcery. Rodrigo však odmítá a v souboji vyhrává. Chimena i přes svou lásku k Rodrigovi žádá krále o spravedlnost a dožaduje se krve za krev. Rodrigo se snaží před Chimenou ospravedlnit a nabízí jí svůj meč, aby jej zabila. Chimena nemůže meč přijmout, protože Rodriga miluje, ale i přesto musí trvat na jeho smrti, po které se chce sama zabít. Oba se tak rozcházejí se zraněnými srdci. Aby Don Diego zachránil svého syna, podnítí ho do souboje s Maury, kteří chtějí napadnout zemi. V souboji může svou statečností a odvahou získat zpět přízeň lidu, krále a také Chimeninu lásku.

Rodrigo se vrací zpět vítězně s obrovskými ovacemi jako národní hrdina. Nepřichází do vlasti jako Don Rodrigo, ale jako Cid. Maurové ho nazývali titulem „cid“, což znamená v arabštině „pán“ a odrazuje to úctu k jeho osobě a jeho válečným schopnostem. I přesto Chimena stále trvá na jeho potrestání. Král zná pravou povahu jejích citů a rozhodne, že o všem rozhodne souboj a vítěz se pak stane jejím manželem. Proti Rodrigovi se postaví Don Sancho, který je do Chimeny bláznivě zamilován. Chimenu zachvátí ohromný žal, protože buď zemře Rodrigo, kterého miluje, a nebo její otec nebude pomstěn, ale stále pevně trvá na svém rozhodnutí. Když se před ní objeví Don Sancho, myslí si, že je Rodrigo mrtev a chce okamžitě odejít do kláštera. Don Sancho jí vyvede z omylu. Rodrigo totiž vyhrál, ale nechal ho žít. Chimena nemůže už dále popírat svou lásku a odstupuje od stíhání Rodriga. Král jí dává rok, aby truchlila pro svého otce, zatímco bude Rodrigo bránit španělské území proti Maurům, aby se vrátil ještě více hoden Chimeniny lásky. Láska nakonec vyhrává nad povinností.

Hra byla napsána a poprvé hrána roku 1637 pro pařížské divadlo Théâtre du Marais. Jedná se o dílo francouzského literárního klasicismu, v kterém je ústředním motivem konflikt citu a rozumu. V tomto sporu rozumu a citu musí zvítězit rozum, protože pro klasicismus jsou rozum a společenské záležitosti nadřazeny nad záležitosti osobní. Corneille tak představuje své hrdiny jako ideály, nebo-li takové osoby, jakými bychom se měli stát. Výjimku může udělat pouze král jako reprezentant a zástupce tohoto řádu.

I když se Pierre Corneille řadí do období literárního klasicismu, je dítětem barokní literatury, což můžeme spatřit i v této hře (prolínání žánrů komedie a tragedie, nerespektování tří jednot, španělský námět, nevěrohodnost děje a hlavně jeho rozuzlení atd.). Po jejím prvním uvedení proto vypukl tzv. spor o Cida, kdy proti Corneillovi stojí zastánci nově se rodící klasicistní estetiky. Corneille na jejich námitky trochu ustupuje a zvýrazňuje tragickou stránku své hry. Definitivní verze Cida pochází až z roku 1661.


Ukázka:

Don Rodrigue
Percé jusques au fond du coeur
d’une atteinte imprévue aussi bien que mortelle,
misérable vengeur d’une juste querelle,
et malheureux objet d’une injuste rigueur,
je demeure immobile, et mon âme abattue
cède au coup qui me tue.
Si près de voir mon feu récompensé,
ô Dieu, l’étrange peine !
En cet affront mon père est l’offensé,
et l’offenseur le père de Chimène !
Que je sens de rudes combats !
Contre mon propre honneur mon amour s’ intéresse :
il faut venger un père, et perdre une maîtresse :
l’un m’anime le coeur, l’autre retient mon bras.
Réduit au triste choix ou de trahir ma flamme,
ou de vivre en infâme,
des deux côtés mon mal est infini.
ô Dieu, l’étrange peine !
Faut-il laisser un affront impuni ?
Faut-il punir le père de Chimène ?
Père, maîtresse, honneur, amour,
noble et dure contrainte, aimable tyrannie,
tous mes plaisirs sont morts, ou ma gloire ternie.
L’un me rend malheureux, l’autre indigne du jour.
Cher et cruel espoir d’une âme généreuse,
mais ensemble amoureuse,
digne ennemi de mon plus grand bonheur,
fer qui causes ma peine,
m’es-tu donné pour venger mon honneur ?
M’es-tu donné pour perdre ma Chimène ?
Il vaut mieux courir au trépas.
Je dois à ma maîtresse aussi bien qu’á mon pére :
j’attire en me vengeant sa haine et sa colére ;
j’attire ses mépris en ne me vengeant pas.
à mon plus doux espoir l’un me rend infidèle,
et l’autre indigne d’elle.
Mon mal augmente á le vouloir guérir ;
tout redouble ma peine.
Allons, mon âme ; et puisqu' il faut mourir,
mourons du moins sans offenser Chiméne.
Mourir sans tirer ma raison !
Rechercher un trépas si mortel á ma gloire !
Endurer que l' Espagne impute á ma mémoire
d' avoir mal soutenu l' honneur de ma maison !
Respecter un amour dont mon âme égarée
voit la perte assurée !
N' écoutons plus ce penser suborneur,
qui ne sert qu' á ma peine.
Allons, mon bras, sauvons du moins l' honneur,
puisqu' aprés tout il faut perdre Chiméne.
Oui, mon esprit s' étoit déçu.
Je dois tout á mon pére avant qu' á ma maîtresse :
que je meure au combat, ou meure de tristesse,
je rendrai mon sang pur comme je l' ai reçu.
Je m' accuse déjá de trop de négligence :
courons á la vengeance ;
et tout honteux d' avoir tant balancé,
ne soyons plus en peine,
puisqu' aujourd' hui mon pére est l' offensé,
si l' offenseur est pére de Chiméne.

Don Rodrigo
Do hloubi svého srdce ťat,
já, mstitel ubohý ve spravedlivém sporu,
nejpostiženější z všech postižených tvorů,
pln zmatku zůstávám se ztuhlou krví stát.
Mé srdce nemá sil a klesá pod tou ranou,
v té chvíli nečekanou.
Když už mé lásce svítal šťastný den,
ó, jaká sudba stinná!
Můj otec je dnes v hádce zneuctěn
- zlovolnou rukou otce Ximenina.
Ó, jaký boj mám postoupit!
Mé cti se zpěčuje m6 láska vší svou váhou :
mám pomstít rodiče - a ztratit nad vše drahou,
Můj otec má můj meč, má milenka můj cit,
Mám buď žít beze cti, buď zradit svoji lásku.
Co vydat volbou v sázku?
Jsi, běda, bez východu s obou stran,
ty moje sudbo stinná
Mám potupný čin nechat neztrestán?
Mám za něj ztrestat otce Ximenina?
Milenko, otče, lásko, cti,
ty pyšné tvrdé jho, ty tyranie drahá!
Buď potemní mi štít, buď skonči mi dni blaha.
Tím nejsem hoden dnů - a tím mám po štěstí.
Ty krutá naději mne, muže, s hrdou lící
žel, s duší milující,
můj nepříteli, chci-li šťastně žít
ty, meči, sudbo stinná,
mám tebou pomstít poskvrněný štít?
Mám tebou pozbýt srdce Ximenina?
Je lip dát život na pospas.
Jsem dlužen milence i otci stejně díků.
Mstou vzbudím její hněv a záští v okamžiku.
Nemstěním jeho zlost a pohrdání zas.
Tim budu nevěren své naději a spáse
- tím nehoden jí zase.
Mé bědy rostou napravováním,
o, jaká sudba stinná!
Když třeba, zemřu, šťasten aspoň tím,
že neurazím citu Ximenina.
A zemřít bez vyrovnání?
Chtít smrti, která je mé slávě na úhonu?
Snést, aby Španělsko mi vytklo po tom skonu,
že zle jsem obhájil čest rodu se zbraní?
Dbát lásky, ztracené již stejné pro mou duši
jak sama v zmatku tuší?
Nuž, nedávejme se již ničím svést
Má sudba je vždy stinná.
Vpřed, meči, zachraňme si aspoň čest,
když nám již mizí láska Ximenina.
Můj slabý duch se klamal, žel!
Víc nežli milence jsem vázán otci díkem.
Ať zemřu žalostí, ať v boji s protivníkem,
odevzdám čistou krev, jak jsem ji obdržel.
Mám věru výčitky pro tolik nedbalosti.
Vpřed, k pomstě bez milosti!
Ach, rdím se hanbou nad svým váháním.
Byť jsi, má sudbo, stinná,
Když byl dnes otec zraněn na cti jím,
pak ztrestám jeho - otce Ximenina.
(Akt 1, scéna 6, překl. Svatopluk Kadlec)