Julius Zeyer – Radúz a Mahulena

Tato pohádková hra, jejímž námětem je slovenská lidová pohádka., představuje vyvrcholení Zeyerova dramatického díla. Tomuto spisovateli byl osud „lidu pod Tatrami“ vždy blízký, zabývá se jím poprvé v poslední ze Tří legend o krucifixu (1892) a v Domě u Tonoucí hvězdy (1897).

Zeyer viděl v utrpení a ponižování slovenského národa záruku jeho budoucího povznesení. Vidina této šťastnější budoucnosti se objevuje právě v tomto dramatu, proto si také vybral za námět pohádku. Nalezl ji ve Slovenských pohádkách a pověstech Boženy Němcové, kde vypráví příběh o Šurinovi a Otolience. Příběh je zde prostý: dívka zachraňuje z moci své matky Ježibaby jinocha, do kterého se zamiluje. Prchají do jeho domova, Ježibaba je ale zakleje a tím způsobí, že mladík na děvče zapomene. Ta se promění v strom, ale její láska kletbu nakonec překoná.

Na tomto příběhu staví svou hru i Zeyer, která má být především vyprávěním o lásce vítězící nad kletbou. Také je zde zformulována myšlenka, že záchrana člověka je opět v člověku:

Mahulena: „Vratko, proč jsou srdce na tom světě z kamene?“
Vratko: „Jsou zase jiná, jak to tvoje, a v tom je spása všech.“

Tato myšlenka na záchranu člověka je u Zeyera nová, a proto řadíme Radúze a Mahulenu k vrcholu Zeyerovy tvorby. U ostatních pracích se projevuje opačný pohled na svět: štěstí ve světě není možno.

Konflikt zde nesou ženy, což je pro Zeyerovo dílo typické. Jedná se především o boj mezi Runou a Mahulenou o Radúze. Žena vystupuje u Zeyera jako žena porobená, která bojuje za štěstí.

Zeyer zde také mistrně pracuje s rytmem a eufonií. Obrazy jsou mistrně vloženy do dialogů osob pro zdůraznění jejich nálad a myšlenek (např. v prologu jsou to obrazy tůní, jeseně, hor, lesů; v Runině kletbě motiv štvaní, ohně, pohybu, vichru…) Radúz a Mahulena se tak stává především hrou lyrickou, z níž vyciťujeme autorovu lásku k přírodě a lidem. Sám autor si uvědomoval tuto lyričnost, proto se rozhodl hru doplnit hudbou (scénickou hudbu složil Josef Suk).

Zeyer navíc tímto dílem ukázal, že se česká literatura vyrovná umění jiných zemí. Už v prologu můžeme číst: „Jsem pohádka a rodná sestra oněch, jež Ganga kojila, i těch, co na iránské vysočině snily, kde nejjasnější hvězdy hoří, i těch, co v skandinávských vysočinách půlnoční rudé slunce znaly, i těch, co v řeckých hájích vedle dávných moří v bílých chrámech z mramoru jak vlaštovice hnízdily, i posléze těch, co v mračných doubravách, kde druidi bledou lunu ctili, kol šedých menhírů své reje křepčily.“

Hlavní postavy:

Mahulena – nejkrásnější ze všech, vtělená naděje a milosrdenství. Je úzce spjata s přírodou, ráda sní a věří ve spravedlnost.
Radúz – miluje život. Je uchvácen Mahuleninou čistotou a krásou, a když ji ztrácí, ztrácí i smysl svého života.
Runa – plna nenávisti, vzteku a závisti. Nezná cit milosrdenství, závidí ostatním štěstí.
Vratko – prostý člověk, syn slovenských hor, který pomáhá zvítězit pravdě. Jeho moudrost pramení z lidové moudrosti.
Ostatní postavy jsou postavy, které se děje příliš neúčastní, spíše ho prohlubují:
Radovíd – starý Radúzův sluha
Stojmír – král v Maguře a otec Mahulenin, slaboch činící vše dle vůle své zlé ženy Runy.

Děj:

Drama vypráví o dvou znepřátelených rodech. Král Stojmír byl dříve nejlepším přítelem krále panujícího v Maguře, ale později se stal jeho sokem, když se oba zamilovali do stejné dívky Nyoly. Ta se stala manželkou magurského krále a porodila mu syna Radúze. Stojmír si vzal později Runu, která se věnovala kouzlům a čarám. Svému muži vyčítala jeho dřívější lásku k Nyole, a tak rozpoutala nenávist mezi dvěma královstvími. Měla tři dcery: Priju, Živu a Mahulenu.

Jednoho dne přichází na území v Tatře královic Radúz, jenž zde zabije bílého jelena. Kvůli tomu je zadržen, a když Runa pozná, že je to syn její sokyně, dá jej uvěznit ve věži. Sem za Radúzem dochází krásná Mahulena a mladík se do spanilé dívky zamiluje. Ta ho později, když je přikován ke skále, osvobodí díky dobrosrdečnému dřevorubci Vratkovi, jenž jí přinesl klíč k okovům. Společně se chtějí dát na útěk, ale jsou zadrženi Runou. Ta na ně uvalí kletbu, dle níž má Radúz na Mahulenu zapomenout, jakmile ho políbí jiná žena.

Milenci odchází do Magury, kde k nim dorazí smutná zpráva: Radúzi otec zemřel. Královic jde napřed a potká plačící matku. Ta svého syna, kterého pokládala za mrtvého, obejme a políbí. Radúz zapomene na Mahulenu. Ta, když k němu přistoupí a připomíná se mu, pochopí, že na ně dopadla matčina kletba. Radúz od ní odchází a myslí si, že je šílená, ona se mění ve svém zoufalství v strom.

Od té doby Radúze pojal neutuchající smutek, který si nedovede vysvětlit. Útěchu nachází pouze u topolu, který náhle vyrostl do plné výše v den otcova pohřbu. Jeho matka Nyola se domnívá, že strom očaroval jeho duši, a tak se ho rozhodne zničit. Radúz matce brání, ta ale pozvedne sekyru a udeří jí do stromu. Z něj začne téct lidská krev a ozve se lidský hlas. Radúz si tak rozpomene na vše, co se odehrálo v Tatře, a také na svou milovanou Mahulenu. Ta se opět promění do lidské podoby a je přijata radostně svým milým i jeho matkou.

Radovid, starý Radúzův sluha, ke konci podotýká: „Ó, budou pozdní ještě pokolení si vyprávět o věrném jejich milování! Toť jako v pohádce, jak šťastni jsou, Radúz a Mahulena!“


Zdroj citací:
Zeyer, J. – Radúz a Mahulena. Praha: Orbis 1955. [Doslov Ivo Vaculín.]