Jan Čep – Zeměžluč

Ve výběrové povídkové knize Zeměžluč (1931) zahrnul autor dřívější svazky próz Dvojí domov (1926) a Vigilie (1928). Hlavními body jsou tradiční jistoty člověka: rodný kraj a domov, křesťanská víra jako záruka smyslu života, láska rodičů apod. V nich spatřuje Čep lék vůči krizi moderního člověka.

Vnější děj je stejně jako u Vančurových próz z 20. let potlačen. Autor dává přednost zkratce a jemným náznakům, zaměřuje se na mezní situace (smrt, zvrat v životě). Východiskem z těžkých životních osudů je podle něj víra v Boha. Člověk žijící na venkově je u něj popisován jako ten, jehož hlavním smyslem života je práce a jenž se každodenně potýká s těžkými starostmi. Na tento život si ale Čep nestěžuje, naopak v něm vidí skutečný smysl lidského bytí. Povídky se odehrávají většinou na venkově, nejčastější scenérií je krajina autorova dětství kolem Litovle v Hornomoravském úvalu.

Čep si uvědomuje, že zde existuje dvojí domov: pozemský, který představuje jakési provizórium, a neohraničitelná nekonečnost. Toto pojetí dvojího domova se neprolíná pouze prvním oddílem, ale celou sbírkou povídek.


1. Dvojí domov (1926)

Domek
Chlapec Jeník si staví s kamarády domek. Uvědomí si, že na rozdíl do ostatních dětí ho trápí nezodpověditelné otázky. Je smutný a svěří se se svým problémem mamince. Ta ho utěšuje – říká, že zde existuje Bůh a že svět má svůj smysl. Vše se jednou prý dozvíme.

Bouře
Jeník s matkou a otcem jedou na pole sklidit úrodu. Zastihne je ale hrozivá bouře a Jeník se začne bát o svůj život. Najednou si uvědomí, že by neodešel bez matky a bez otce. Začne jim pomáhat a nakládá s nimi mandele na vůz. Těžká práce a strach o život přejde v pocit úlevy, když se bez pohromy všichni vrátí domů.

Dvojí domov
Sedlák Roubal si pořídí novou krávu Srnu, která si těžko zvyká na jeho chomout. Roubal ji nemilosrdně bije. Podobný osud čekal i jeho ženu, která jako jediná lituje Srnu. Roubalka začne vzpomínat na svůj první domov u svých rodičů, kteří jsou už mrtví. Tato vzpomínka zanechá v její duši tesknotu.

Kozlovice
Vesničané mají jen chvilku zábavy, kdy se věnují muzice, tanci a pití. Druhý den je čekají všední starosti, kterým musí podřídit své sny.

Peněženka
Vojtěch dá svou novou peněženku dvěma otrhánkům. Když se vyzná svému otci, ten mu místo slov ukonejšení řekne: „Osle!“

Do města
František jde poprvé sám do města. Při cestě lesem pocítí úzkost. Aby ji zahnal a dodal si odvahy, tak se vydá k zlověstnému lomu. Zde se začne koupat a zkoušet, kam až dosáhne. Nakonec se utopí.

Elegie
Venkovský svět je líčen jako ráj. Domov je místem bezpečí, kde nás zahrne láska starostlivých rodičů a prarodičů. Po jejich smrti a po odchodu z domova ale nastane konec této pohádky, člověk se dostává tváří v tvář skutečnosti. „Muka ukřižovaného se obnovují.“


2. Vigilie (1928)

Zbloudilý
Petr Kleofáš cítí naprostou samotu a blízkost smrti. V noci bloudí v lese a bojí se, protože jako by se na něj někdo upřeně díval se soucitem. Najde silnici, kde se potká se staříkem. Ten ho zaveze do vesnice a vypráví mu, že se v tom lese zjevují mrtví. Možná, že právě oni pozorovali Petra.

Rozárka Lukášová
Rozárka přijde ve dvanácti letech o maminku. Zažívá bolestné zkušenosti a nakonec zjistí, že se člověk musí vzdát veškeré pozemské naděje a svěřit se pouze Bohu. Touží po něm a zažívá úzkost, když jí Bůh neodpovídá. Otec si vezme novou ženu, se kterou má několik dětí. Rozárka, už dospělá, proto musí opustit chalupu. Je přinucena ke sňatku, v novém domově je ale nešťastná. Manžel její smutek nechápe a tráví večery v hospodách. Bolest, zoufalství a samota nakonec zapříčiní, že Rozárka pomalu umírá. Tím se dostává na cestu k Bohu.


3. Zeměžluč (1931)

Starcův smích
Výminkář se v noci prochází po synově statku a přemýšlí o smrti. Pochopí, že lidský život je krásný klam. Vzpomíná na dřívější časy, přitom si uvědomí, že se stále vše opakuje a že je vše nepochopitelné. Čas je pro něj tajemstvím. Když pochopí lidský omyl, začne se smát. Zalekne se ale svého zpupného smíchu a začne se modlit za odpouštění. Jde spát a umírá.

Hoře z lásky
Karolína Vachutková se rozchází s milencem, kterého – přes posměvačství lidí - navštěvovala po patnáct let. Byla vždy vábena vášní, kterou jí hlavně působilo to, že svým hříchem ubližovala Ježíši. Když při své cestě za milostnou rozkoší spatří kříž, zmocní se jí hrůza. Nakonec se oběsí.

Veselá pohřební
Mladý čeledín se z nešťastné lásky zastřelí. Paradoxně se tak z bledého a slabého hocha, kterému se dívky i chlapci vyhýbali, stal hrdina. Jeho pohřeb připomíná divadelní frašku. Farář spatřuje ve svých ovečkách šílené stádo a je z jejich chování zoufalý.

Můra
Cyril Nedoma se stane podnájemníkem u paní Frýbortové, které nedávno zemřel manžel. Je svědkem jejího utrpení a žalu kvůli muži, kterého milovala. Z pokoje, ve kterém nikdy nezazněly modlitby, ale pocítí nenávist, hnus a lítost. V noci se mu zdá o mrtvém Frýbortovi, který se ve snu mění v obludné monstrum.

Lucie Laurová
Lucii zemře milovaný otec, který ji po smrti matky vychoval. Cítí zoufalství a osamocenost. Utvrzuje se ve své bolesti, nakonec ale nalezne své štěstí. Vezme si selského synka, se kterým čeká dítě. Díky mateřské lásce pozná odříkání a Kristovo milosrdenství. Na smrt nyní pohlíží jako na pokornou služebnici Boží.

Albína Drůzová
Albína je zlé a divoké děvče, kterému se všechny děti vyhýbají. Když vyroste, divoce se zamiluje do Bedřicha Landy. Vezme si ho za muže, Bedřich ji ale podvádí. Albína cítí hanbu a najednou ucítí „čas jako něco skutečného a hmotného, jako nesmírný oceán ticha“. Když zjistí, že děvečka čeká dítě s jejím manželem, pocítí jako neplodná svou nicotu.

Cesta na jitřní
Cesta dětství je zde povýšena nad všechen čas. Cyril Nedoma jde se svou matkou o Vánocích na jitřní. Vzpomíná na své dětství a uvažuje o svém životě. Vzpomíná na svého zemřelého otce, který s nimi ještě před rokem šel stejnou cestou. Důvěrně tedy zná smrt, která je pro něj ale stále tajemná. Potkává lidi, kteří mu připomínají mrtvé sousedy. Spatřuje tak nezemské bytosti.

Přízraky
Lidem je svěřeno tajemství, které nesmí otevřít, jinak by nastalo jejich velké zneuctění a pocítili by nenávist sami k sobě. Lidé ovšemže příkaz poruší, a tak se změní ve stádo běsnících stvůr. Největší mukou je jim přitom vzpomínka na čas nevinnosti. Vypravěč je lituje, zároveň jim ale nemůže nijak pomoci. Sám nakonec cítí bezmocnost, když čeká společně se skupinou uprchlíků v kostele na zkázu. Uvědomuje si, že ještě není přípraven na smrt.