Eduard Bass – Lidé z maringotek

Hlavním rámcem této knihy je hostina, na níž se sešlo osm lidí, které spojuje láska k cirkusu. Každý z nich vypráví postupně nějakou příhodu z tohoto prostředí, kterou zažili nebo slyšeli od svých kolegů. Často vypráví více příhod najednou a z nich poté vyvodí nějaký závěr (nejčastěji o ženách). Vypravěči na sebe navazují. Každá postava používá svůj vlastní jazyk – střídají se zde různé dialekty.

Proslov hraběte d’Ascensons – Létardais
Hrabě vypráví příběh krásné herečky Liany, která odešla od divadla k cirkusu, aby byla divákům blíž a  zblízka si vychutnala potlesk a obdiv. Hrabě ji vášnivě miloval. Ona jej také, ale přesto mu nedala přednost před ostatními a navazovala milostné poměry se svými bohatými obdivovateli. Nechtěla jej stáhnout do svého zkaženého života.
„Vím, že mě milovala a z lásky ke mně chtěla mne ušetřit osudné vášně. A já se vystonal, oženil, stal se otcem, prošel státní kariérou; to vše by patrně nebylo, kdyby mne byla milovala o něco méně.“ (S. 38)

Vyprávění hráče na xylofon
Hráč na xylofon vypráví příběh svého přítele Harryho Harweye, který miloval hráčku na akordeon – Francouzku Loise Privtemps. Ta jej motivovala k neuvěřitelným čtyřem saltům, takže dostával spoustu nabídek na angažmá. S Louisou nikdy pořádně nepromluvil o své lásce k ní, protože měl strach, aby jej neodmítla.
Jeden cvičitel zvířat mezitím vyprávěl Harrymu o svém šimpanzi Sahibovi, jenž miloval ošklivou nosatou opičku Nanu. Ta ale milovala svého pána a Sahiba ignorovala. To vedlo šimpanze k vynikajícím výkonům na jevišti, aby Nanu zaujal.
Za nějaký čas dostal náš vypravěč od Harryho svatební oznámení – Harry se ženil s Loisou. Poté už čtyři salta neskákal, ba ani tři – dělal jen dvojí salto. Jeho žena zhubla a zkostnatěla a vypadala jako nosatá opička.

Povídka krále střelců
Král střelců byl dříve důstojníkem v tajných službách madridské ambasády. Byl vyslán do Sevilly pod jménem Delaunay. Měl za úkol vydávat se za francouzského soukromého učence, který ve skutečnosti hlídal neznámého muže označeného R P. Seznámil se zde s krásnou Clemencitou, s níž navázal milostný poměr. Jednoho večera jej chtěl někdo v divadle ze zamřížované lóže zastřelit. Delanay vystřelil revolverem a zasáhl neznámého protivníka do ruky. Ten ale zmizel. Delanay byl odsouzen na tři roky do vězení za pokus o zabití. Po propuštění na něj čekala Clemencita, která jej pomstila – zabila pana R P. Ke svému původnímu zaměstnání se Delanay již nevrátil. Stal se králem střelců v cirkusu a Clemencita mu dělala partnerku při jeho vystoupeních.

Vzpomínka malíře stínoher
Malíř stínoher vzpomínal na své setkání s baronem Castillardem, který byl otcem šesti děvčat Williamsonových. Tyto dívky tančily a zpívaly ve varietéch. Baron vyprávěl, jak dcery provdal za evropské bohaté šlechtice.
„Láska je věc jako každá jiná,“ Trincart se pozvedl, aby mohl lépe kázat, „je ji třeba ovládat. Já jsem ji zvládl a pak jsem ji vzal jako nástroj a začal jsem převracet svět. Krásu jsem uváděl na trůny a staré vznešené rody jsem přivedl do styku s lidem. Není a nebylo takového vyrovnavače světských protiv, takového makléra a smírce, jako jsem já! Hory a propasti jsem odstranil, vymírající jsem oživil a krásu jsem korunoval na majestát. Byl jsem potulný rytíř a dnes jsem bratránek císařů a králů – zdaž nejsem pán a mistr života?“ (S. 105)
Příhoda končí trapným prozrazením: baron žil nuzným životem. Přišla si pro něj totiž do hostince jeho baronka v nuzném oblečení . hospodská ji označila jako „bába“. Castillard se trapně snažil ostatním namluvit, že se baronka každé ráno převlékne jako hokyně a jde na trh kupovat odpadky masa pro své psíky.

Úvahy zkušeného iluzionisty
Kouzelník vyprávěl o svém turné ve Vídni. On a jeho manželka se seznámili s Emilkou. Ta vystupovala jako médium hypnotizéra Rahmy, což byl velice nepříjemný nafoukaný muž. Náš kouzelník mu jednou překazil vystoupení, když Emilce dal vypít čaj s rozpuštěnými prášky proti spaní. Po celou dobu pobytu ve Vídni se potom obával pomsty. Rahma jej během jeho posledního vystoupení zhypnotizoval, takže se mu zadrhávala řeč a pohyboval se trhavě. Rahma také uspal jeho manželku, která byla uzavřena ve skříni a měla zmizet. Když obecenstvo uvidělo spící ženu ve skříni, jež měla být prázdná, propuklo v smích. Kouzelník nakonec sváděl tento neúspěch na svou ženu – chtěl se s ní dokonce rozvést.
V tomto vyprávění jsou popisovány různé kouzelnické triky, které se dědily v kouzelnické rodině.

Příběh vysloužilého voltižiéra
Cirkusový jezdec Vincek se zamiloval do patnáctiletého děvčete Ninočky. Než dospěla, byl odveden na vojnu a zde na ni neustále myslel. Těsně před odchodem si přísahali lásku. Když se vrátil z vojny, dozvěděl se, že rodiče se s Ninočkou vydali na východ, aby jí našli bohatého ženicha. Dlouhou dobu Vincek usilovně pátral po jejich stopách. Přišel ale pozdě. Jakmile Ninoččin ženich spatřil nebezpečí v podobě Vincka, vzal nevěstu a odjel s ní na svá panství. Za několik let se Ninočka vrátila s dítětem na rukou. Vincek se na nic neptal a ona nic neříkala. Znovu účinkovala jako krasojezdkyně. Neklid z ponížení v ní ale zůstal. Několik let se snažila být Vinckovi dobrou ženou, ale cosi ji stále pronásledovalo. A tak jednoho dne po svém vystoupení zmizela. Vzala si několik kusů oblečení a kufr, do kterého předtím bez zájmu odhazovala všechny šperky, jež jí muži posílali. Dítě - holčička Věrka - zůstala u Vincka. Aby se i jí nestal cirkus osudem, odvezl ji Vincek do Čech ke své setře, kde se šťastně provdala za mladého mlynáře a mají spolu dcerku. Jen Vincek nenašel klidu. Stále jezdí po světě a v skrytu duše doufá: “...co kdybych přece jen... kdyby Bůh dal ... a já ji někde ve světě spatřil ... stařenku Ninočku ... tu moji carevnu krásnou!“

Podotknutí mistra těžké váhy
Vypráví, jak se stal z kováře zápasníkem v ringu. Proslavil se svým zápasnickým uměním po celé Evropě. Z Ameriky mu přišla nabídka, aby se zúčastnil turnaje v Chicagu. Všichni čeští přistěhovalci na něj vsadili veškeré své jmění, ale on prohrál v souboji s mrštným černochem. Nakonec musel prchnout zadním východem. Neměl peníze ani na hotel, ani na cestu domů ke své ženě Karolín. Ujali se jej černoši žijící v odlehlé části města, kteří mu vděčili za výhru, protože vsadili na svého přítele, jenž našeho českého mistra porazil. Dali mu práci na jatkách, kde si vydělal peníze na cestu domů. V Evropě se přidal k cirkusu a živil se zvedáním lidské pyramidy.

Příhoda cirkusového kapelníka
Kranz-Kožíšek jel vlakem do jižních Čech. Přisedl k němu Američan, který mu vyprávěl, že odjel z Ameriky, aby se zbavil svých příbuzných a přátel – lidí, kteří kolem něj „opřádali hustou síť, spoutávali a ochromovali.“ Vydělal si hodně peněz jako fotograf a poté jako nefotograf – dal si patentovat svůj nápad na to, jak zaujmout čekající diváky v cirkusu, aby se před začátkem představení nenudili.
„Srazím jich deset patnáct dohromady, mužské i ženské, pokud možno podařené typy; bleskurychle je srovnám, natočím jim hlavy vzhůru k tribuně, požádám je, aby tak chvilku setrvali nehybně a přitom se usmívali. Nemáte potuchy, jak se rozšklebí a jak upřímně čučí nahoru do plachty. Pohled na ně je k popukání a lidé na galeriích řvou a hýkají smíchy, poněvadž vidí, jak jsem v tu chvíli sebral aparát a utíkám s ním na druhý konec stanu, zatímco ti farmářští strýcově a tetky pořád si trpělivě vylamují krky a snaží se usmívati.“ (S. 178)
Poté tento Američan přijel do Čech, kde se usadil na odlehlém statku a měl se ženit – jeho nastávající manželka byla sirotek. Příbuzné by nesnesl. Když to kapelník uslyšel, vykřikl: „Jsem kapelník v cirkusu a jedu si do Vacova pro muzikanty. Pozítří jsem volný, a v pondělí tedy přijedu na vaši svatbu se svou ženou, s třemi dětmi, s jejími rodiči a několika tetičkami – ona vaše nevěsta u nich vyrostla! To bude pro všecky novina, že se Máňa vdává! Počítejte tak asi s dvanácti příbuznými pro začátek, vy antifamilisto! – Good-bye!“ (S. 180)

Historie manéžního šaška
Vypráví o svém strýci Agathonovi, který jej vychoval a jenž byl výborným komediantem. Po letech začal ale trpět bolestmi kýly, kloubů a již nebyl tak pohyblivý a zábavný jako dříve. Cirkus jeho číslo ponechal v programu jen ze soucitu. Posledních pár vystoupení musel zůstat ležet v maringotce, jeho roli převzal Otte Kreuger. Nikdo o této záměně nevěděl – Otte byl vynikající imitátor, takže nikdo nepoznal, že šašek není Agathon, nýbrž Kreuger. Agathon zemřel a na jeho pohřbu jediný muž projevil smutek nad smrtí starého šaška – byl to Otte Kreuger.

Doslov mudrujícího excentrika
Vypráví příběh, který slyšel od starého Maliny z cirkusu Humberto. Direktor Berwitz přijal ruského kozáka, kterému dal jméno Michail Strogov. Bylo to jméno hrdiny z románu od Jula Verna. Michail přísahal Berwitzovi, že se nedotkne vodky. Dlouho dobu se mu to dařilo, ale ve městě Orléans přišel třikrát na představení opilý. Nikdo neznal příčinu této změny, až se Kerholec dozvěděl pravdu: jeden ruský doktor řekl Michailovi obsah románu, podle jehož  názvu dostal nové jméno. Michail si myslel, že je to psáno o něm a že on je carův kurýr. Odešel z cirkusu do Paříže, kde žil mezi nejchudší spodinou. Po jeho smrti psaly všechny evropské noviny, že zemřel Michail Strogov – ruský hrdina, jehož bohatý život a neuvěřitelné příběhy sloužily kdysi Vernovi za podklad slavného románu.

Citace z: E. Bass. Lidé z maringotek. Praha: Československý spisovatel, 1938.