Teréza Nováková – Děti čistého živého

Román Děti čistého živého byl nejprve otištěn roku 1907 v časopise Květy s podtitulem Obraz z duchovního života lidu na východě Čech. Knižně vyšel poprvé roku 1909 ve Vilímkově knihovně, podruhé již posmrtně roku 1920 jako 13. svazek Spisů Terézy Novákové, v němž byl poprvé připojen Epilog. Potřetí a počtvrté vyšlo dílo v kritické edici roku 1957 a 1966.

Když autorčin syn zahynul v roce 1901 při průzkumu Labe, rozhodla se navždy odložit pero. Nakonec se ale literární práce nevzdala. Když připravovala román Děti čistého živého, napsala jednomu ze svých recenzentů: „Kniha je pomníkem nad hrobem Tedovým… Když Theodor byl mi vzat, chtěla jsem alespoň umělecký umříti, dále nehořeti, jen si zoufat (…) počala jsem nad Tedovým hrobem novou velikou práci – právě tyto pesimistické ‚Děti’.“ (S. 9)
Na svém nejrozsáhlejším románu Děti čistého živého pracovala tři roky. Autorka byla inspirovaná Prosečí a okolím, kde sbírala deset let materiál v knihách i terénu. Román je psán v nářečí této oblasti. Sama se setkala s potomky „dětí ducha“, k nejzasvěcenějším patřil učitel Chalupník. Po prvním knižním uveřejnění prohlásil F. X. Šalda tento román za autorčin „nejčistší nárok na literární nesmrtelnost“. Oceňoval především dramatický zápas, kde odbojný lidský duch vzdoruje i podléhá proudu života.
Sama autorka k výkladu své knihy poznamenala: „Neupírám, že je velmi, velmi pesimistická…“ (S. 9)

Hlavní náplní románu je vyprávění o náboženských poměrů ve východních Čechách.  Pesimismus se objevuje hned v úvodu románu, kde je líčen pohřeb otce malých dětí nebo např. v utonutí dívky v močálu.
Hlavním tématem je tedy „blouznilství“ skupinky tzv. adamitů, kteří odmítli veškeré církve a dovolávali se jako jediné a nejvyšší autority rozumu. Román sleduje tuto náboženskou sektu v letech 1860 až 1900 v době, kdy do zapadlých městeček a vsí začaly pronikat noviny a knihy, které s sebou přinášely spoustu nových informací a názorů.
Ideje národního pokroku, materialismus a tlak katolické církve působí až k rozkladu skupinky bratří a sester. Ti se schází při společných schůzích, tzv. hodech lásky. Jsou pro ně zdrojem mravní síly. Ke konci románu jsou ale jednotliví vyznavači ducha představováni v osamocení, kam se vkrádá bída, nemoci a názorové rozdíly.

Tkadlec Kubík pídící se po odpovědi na otázku, „kerak v tom světě žít, abychme došli štěstí a spokojeni“, je ztroskotáním vlastních dětí, stářím, nouzí, ztrátou bratří a vrozenou měkkostí oslaben tak, že se před smrtí vrací k evangelické církvi.
Jeho syn Toník je poblouzněn dívkou, která pracovala v Hamburku ve vykřičeném domě. Uprchl z domova a stal se nezvěstným. Dcera Milča zemřela brzy po porodu prvního dítěte. Její syn se zapříčinil o rozpad celého hospodářství a trápil své prarodiče marnotratným životem.  
Faimon, ztotožnivší se s fatalismem materialismu, končí svůj život hrůzou z nicoty. Zřekne se pravé víry. Jeho žena přemluvila pátera Saláška, aby se manžela pokusil přivést na katolickou víru. To se knězi nepodaří, je mu to vyčítáno Faimonovým synem Františkem, také katolickým knězem, který se kvůli hanbě ke své rodině nehlásí. Faimonka podezírá děti čistého živého, že při hodech lásky provádí orgie. Když se s tím svěří Jiřímu Koutnému, zaviní smrt jeho milované Růženky.
Helena Koutná, nejsilnější z ženských postav Novákové. Musí sama vychovávat pět dětí po manželově smrti, do nejmladšího Jiříka vkládá své největší naděje. Když se snažila uchránit před kameny mladou ženu, která chtěla zabránit křtu svého dítěte, byla zraněna. Na následky úrazu zemřela.
Kvapil, který mezi svými souvěrci vynikal úsilím zdokonalovat svět na podkladě poznání, v duchu myšlenek Havlíčkových a Nerudových si zoufá nad bezcitností a sobectvím vlastních dětí. Jedinou útěchou je pro něj jeho synovec Jiří, který je pokračovatelem víry dětí čistého živého.
Jiří Koutný byl nadaný chlapec, který vystudoval v Německu na učitele. Zamiluje se do dívky Růženky Lexové z mlýna, která se s ním od dětství přátelila. Když se od Faimonky dozví o hodech lásky, žádá po Růženčině otci vysvětlení. Růženka zaslechne jejich rozmluvu a z hanby, že si něco takového o ní Jiří mohl myslet, se nevrátí do mlýna. V noci nešťastnou náhodou utone v močálu. Jiří se musí potýkat s kritikou evangelických kněží a učitelů, kteří neschvalují jeho víru.
Páter Salášek se vzdá kněžského místa, když si založí rodinu. Po celou dobu se věnuje shromažďováním informací o okolí, o němž chce napsat kroniku.

V epilogu se setkáváme s páterem Saláškem a učitelem Koutným, kteří se účastní přednáškové schůze ve východočeském městečku. Páter Salášek dopsal svoji kroniku o zdejším okolí a zasloužil se o založení archívu a muzea. Jiří Koutný vede diskuzi s mladým studentem o moderní vědě, kde je církev a její dogmata vyvrácena pravou. Tak tedy vítězí to, v co věřily děti čistého živého – pokrok.
Jiří Koutný poznává, že posláním lidského života není nalezení pravd, ale jejích hledání.


Zdroj citací:
J. Janáčková – Medailon. In: K. Světlá. Děti čistého živého. Praha: Československý spisovatel, 1979.