Karel Havlíček Borovský – Křest svatého Vladimíra

Čtenářský deník

Vytvořeno 18. 2. 2011 1:00

Autor: Lenka Krausová

Karel Havlíček Borovský patří k nejvýraznějším satirikům české literatury. Za svůj kritický postoj ke skutečnostem, jež panovaly za jeho života, tedy v 19. století, byl poslán do vyhnanství do rakouského Brixenu, kde žil pod policejním dohledem. Z nedobrovolného exilu se do vlasti navrátil o čtyři roky později (r. 1855), rok před svou smrtí.

Dílo, které bych vám ráda představila, patří mezi počiny, které nemohly být za Borovského bytí vydány a šířily se pouze opisem. S největší pravděpodobností jej k napsání inspiroval pobyt v Rusku, kde působil jako vychovatel a kde se dočkal hořkého zklamání v podobě carského absolutismu…

Satirická báseň, respektive básně, Křest svatého Vladimíra v sobě nese nemalou kritiku absolutistické vlády ruského cara, který nechá pro malichernost odsoudit k smrti boha Peruna, jenž je zde vyobrazen jako úplně obyčejný venkovský tatík, od čehož se odvíjí celý následující děj.

Přálo mi štěstí a do rukou se mi dostal svazek vydaný ku 170. výročí narození K. H. Borovského. Jedná se totiž o první úplné dokončené vydání, kterého se zhostil Pavel Hořanský, vlastním jménem RNDr. Jan Novotný. Jak naznačuje tato informace, Havlíček Křest nestihl dokončit. Obávala jsem se, že se jedná o nešťastný krok, ale mýlila jsem se. Hořanský svou roli zvládl na výbornou.
Kniha je rozdělena do 20 zpěvů, kdy prvních deset je původních a zbylé jsou „dodělávkou“. Každý zpěv nese vlastní název a navazuje pochopitelně na předešlý. Představím vám každý zvlášť s výjimkou těch od Pavla Hořanského…

1. zpěv – Perun a Vladimír
Ruský car Vladimír slaví svůj svátek. Aby ušetřil na dělostřelectvu, vyšle posla k bohu Perunovi s výzvou, aby mu zahřměl, jak se patří. Peruna však tato žádost rozlítí, neváhá použít neslušných slov, kterými cara velmi popudí.

2. zpěv – Hospodářství
Perun si stěžuje na neustálé prosby a nářky lidu, z kterých je patrné očekávání jejich splnění. Podotýká, že bůh to má velmi těžké a je nedoceněn. Objevuje se také postava Perunice, jež svému muži vyčítá, že neměl urážet cara a měl by utéci, jinak s ním bude zle.

3. zpěv – Vojenský soud
Ruský bůh je zatčen a předán až před vojenský soud. Ten se ničím dlouho nezabývá, proto je Perun v brzké době odsouzen k trestu smrti utopením v řece Dněpr, kam bude přivlečen na koňském ocase.

4. zpěv – Testament Perunův
Popisuje neuctivou Perunovu smrt.

5. zpěv – Bezbožnost na Rusích
Obsahuje konstatování, že ačkoliv Rusko přišlo o svého boha, nic se nemění a každý se má stejně. Výjimku však tvoří církev, které lid odmítá platit, když není proč – není bůh, není potřeba církev.

6. zpěv – Audience
Na obvyklé carově audienci se sejdou snad veškeří zastupitelé církve. Žádají jediné – nového pánaboha, aby se navrátil respekt lidu vůči jim samotným a také k caru, neboť ani k němu se nikdo nemodlí.

7. zpěv – Ministerská rada
Každý ministr má vlastní návrh, koho dosadit na pozici boha, a navzájem se tak předhánějí, aniž by došli k nějakému výsledku.

8. zpěv – Kamarila
Dvorní kamarila je na vyšší pozici než ministerstvo a tvoří ji samé ženy. Ani ony však nejsou schopny se shodnout, a tak dá Vladimír nakonec na radu svého hlavního rádce, starého Matese. Ten podá inzerát do novin, což se dostane až do Říma a vyburcuje hlavu církve – papeže.

9. zpěv – Jezovitský marš
Střídá se zde latina s češtinou a je velmi značný výsměch carskému Rusku.

10. zpěv – Konkurs
Jedno náboženství předbíhá druhé – římské řecké, židovské musulmanské, objevují se nejrůznější sekty.

11.–20. zpěv
Pavel Hořanský pojmenoval svých prvních pět zpěvů dle jednotlivých náboženství, mezi kterými se rozhoduje ministerská rada – Víra muslimská, Víra židovská, Víra katolická, Víra americká, Víra řecká. Zástupci jednotlivých „bohů“ předkládají ministrům a carovi, co vyžaduje jejich náboženství. Pokaždé se najde požadavek, který Rusové odmítají. 13. zpěv se vymyká všem ostatním, neboť autor obhajuje své rozhodnutí nezesměšnit katolickou církev.
16. zpěv se nazývá Tajná výprava. Starý Mates dává carovi radu, aby vyslal tajného posla, který se sám přesvědčí, jaká že církev je ta pravá. Následuje Cestovní zpráva obsahující informace o každé církvi. Nejlépe ze všech vyjde řecká.
V 18. a 19. zpěvu (Vasilovy rady, Křest) car s ministry domlouvá s představitelem řecké víry, jak provést křest lidu a jeho následné uskutečnění.
Doslov je závěrečným zpěvem, ve kterém Hořanský vzdává hold Borovskému a poukazuje na komunistický systém, jenž je v mnohém horší než carský.

Karel Havlíček Borovský se Křtem vysmívá nejen samotnému vládci Ruska, ale také církevním hodnostářům a lidské hlouposti. Nesmím také opomenout, že báseň má reálný základ, o kterém se můžete přesvědčit v Nestorově letopisu z 11. století.

Na úplný závěr bych vám ráda nabídla malou ukázku, která vás, doufám, přesvědčí po Křtu sáhnout a přečíst si jej…

„Cár necár, svátek nesvátek,
že mi všechno rovno,
ne a ne a nebudu hřmít,
co z toho mám? Hovno!“ –

Dráb stál celý zkoprnělý
jako kapr v žitě:
„Pamatujte se, pantáto,
copak to mluvíte?

Já jsem taky jen služebník,
každý zná své meze,
kdybych to vyřídil cáru,
co se na vás sveze?“

(Zpěv první – Perun a Vladimír. Havlíček, K. H. Křest svatého Vladimíra. Brno: Atlantis, 1991, s. 7)

Čtěte také:

Kritika a satira v díle Karla Havlíčka Borovského