Pohádka v české dětské literatuře – část druhá

Dějiny literatury

Vytvořeno 7. 5. 2010 2:00

Autor: Hana Horáková

V článku Pohádka v dětské literatuře 1 jsme se dozvěděli o vývoji dětské literatury a seznámili jsme se s některými tvůrci  pohádek v české literatuře. Nyní se s nimi seznámíme blíže z pohledu jejich tvorby. Uvedeme si alespoň některé z těch, kteří svou tvorbou přispívali do dětské literatury:

Božena Němcová vs. K. J. Erben

K nejznámějším jménům české literatury jako takové patří bezesporu Božena Němcová a Karel Jaromír Erben. Oba tito tvůrci zasáhli částečně do literatury pro děti. Pracují s lidovou pohádkou, ale každý z nich ji interpretuje poněkud rozdílným způsobem. Erben zachovává větší podíl ústní lidové slovesnosti a zachovává tak prvky tehdejší poetiky (tzv. klasická interpretace lidových pohádek). Jeho díla řadíme mezi ta, která byla původně pro dospělé, je to tzv. neintencionální literatura (např. Písně národní v Čechách nebo Prostonárodní české písně a říkadla). Kdežto Němcová vnáší do svého díla „kousek sebe“, promítá v něm svou osobu a díky tomu vzniká převaha nad folklorní předlohou (tzv. autorská adaptace lidových pohádek). Díla Němcové patří do neintencionální literatury. Společně tvoří nedílnou součást sběratelů lidových pohádek, ač každý jinou formou.

J. Š. Kubín vs. Václav Tille

Mezi další sběratele lidových pohádek patří J. Š. Kubín (klasická adaptace lidových pohádek) a Václav Tille (autorská adaptace lidových pohádek). J. Š. Kubín se podobně jako Erben snaží zachovat původní folklor. Shromažďoval materiály a naslouchal lidovým „báječům“. Přijímal jejich báchorky takové, jaké opravdu byly, a právě proto mu bylo několikrát vytýkáno, že jeho díla jsou hrubá a sprostá svým jazykem. Přesto z jeho díla cítíme, že je moderní a „mladé“. Neuznával tzv. optimální variantnost, což je vytvoření nejvhodnějšího textu z nejlepších vybraných pohádkových motivů. V tomto ohledu se liší od sběratele pohádek Václava Tilleho (V. Říhy), folkloristy a vědce, který se oproti Kubínovi věnoval sbírání materiálu týkajícího se folkloru poměrně málo. Preferoval optimální variantnost ve svých pohádkách s rysy předchozích textů. Šlo mu hlavně o estetické, významové i obsahové rysy folklórního projevu. Pracoval s kultivovaným jazykem a jeho texty jsou střídmé. Chtěl zvelebit literaturu pro děti a mládež tím, že vydával vědecké publikace a zdůrazňoval tehdejší problémy interpretace a historie pohádek. Pokoušel se vyvrátit mytologickou teorii bratří Grimmů, že pohádky jsou zbytky pravěkých mytologií a vyslovují původní představu o světě.

Jak má opravdová pohádka vypadat, se nedozvíme asi nikdy. Není přesně určeno, zda se smí nebo naopak nesmí přebírat pohádkové motivy, vytvářet optimální variantnost pohádek nebo si dotvářet vlastní představy o pohádce a uskutečnit je. Je to snad dobře, protože jako rodiče máme dnes obrovský výběr mezi dětskými knihami. Žijeme v tzv. konzumní společnosti, ve které je některým úplně jedno, jaké kvalitní a nekvalitní knihy se nám nebo našim dětem dostanou do ruky. A je na nás, jestli si vybereme Karafiátovy Broučky nebo nějaký příběh o pandě, která není černobílá, ale zelenobílá.

Literatura:
Chaloupka, Otakar – Voráček, Jaroslav. Kontury české literatury pro děti a mládež: od začátku 19. století po současnost. 2. vyd. Praha: Albatros, 1984