Cestou domů – povídky Jaroslava Durycha

Dějiny literatury

Vytvořeno 13. 4. 2010 2:00

Autor: Alena Oudová

Soubor pěti povídek pocházející z roku 1919, jež rozsahem patří k drobnější próze, což však kompenzují myšlenkovou a formální hutností. Jsou to komorní příběhy s minimem vystupujících postav, které jsou časově nezařaditelné. Místo, ve kterém se povídky odehrávají, je až na povídku Úžas staticky neměnné.

Autor udržuje své postavy, které spolu rozmlouvají jakoby přikovány k jednomu místu. Je to městský rynk, prašná cesta, rozbouřené moře, nedostavěná věž a opět prašná cesta. Právě tímto statickým ukotvením povídek dochází k potlačení dějovosti a s tím souvisejícího napětí. Příběhy jsou ve větší míře prosty explicitně vyjádřené dějové gradace (až na povídku Úžas a Věže), a pokud bychom chtěli jejich průběh graficky znázornit, byla by to horizontální linka, která nikde nezačíná a nikde nekončí. Přesto příběhům nelze napětí upřít, ovšem ne explicitně vyjádřené, nýbrž napětí uvnitř postav, v jejich vnitřních světech. Napětí, které nás nutí jednat.

Jakousi červenou nití vinoucí se celým souborem je dialog postav, který kromě prózy Úžas dominuje všem povídkám. Ať je to dialog propuštěného trestance se sebou samým, dialog kněze s kolemjdoucím, stavitele s božím poslem a náhodného pocestného s náhodnou pocestnou.

Čtenář má po přečtení každé z povídek pocit, jako by se mu v hlavě rodila teze, která „vystihuje“ přečtenou povídku a která by mohla být aplikovatelná i v běžném životě. Právě časová a místní nezatíženost textu zpracovávajícího obecně lidská témata působí stále aktuálně, jakkoli dílo vzniklo před více než 90 lety. Bez povšimnutí nelze nechat ani Durychův jazyk, který je výrazný svou bohatostí a barvitou obrazností.

Povídka Cestou domů

Úvodní povídka tohoto souboru, která mu dala i jméno. Celý její děj se pohybuje okolo hlavní postavy, kterou je právě propuštěný trestanec. Tento subjekt, jenž byl celou dobu zvyklý pouze sám na sebe a na svých šest stěn tvořících jeho bezpečný prostor, ve kterém se nemusel téměř o nic starat, se náhle ocitá na svobodě, kterou paradoxně přijímá jako něco nechtěného. Tento pocit trefně vyjadřuje ich-forma hlavní postavy. A musil jsem jíti: propuštěn z vězení. Musil jsem se přemáhati, abych nedal bázeň příliš najevo. [1]

Svět na svobodě, svět mimo kulisy jeho zamřížovaného „domova“ působí proti očekávání chladně a nepřátelsky. Náš hrdina neví, jakým způsobem se s nově nabytou svobodou vyrovnat, proto zve na pomoc své přátele, se kterými ubíjel dlouhé chvíle ve vězení. Jsou jimi: zrak, sluch, řeč, krev, hmat, chuť a duše. Autor zde využívá principu antropomorfizace, kdy jsou jednotlivé postavy oslovovány a odpovídají, co by skutečné bytosti. Tento narativní postup připomíná příběh o lišce, která uniknuvší rozzuřeným psům, ptá se svého zraku, sluchu, nohou a ocasu, co všechno udělaly pro to, aby se zachránila.

Tu jsem řekl svému zraku: „Raď, co teď?“ Ten se zasmušil. „Bylo dobře,“ pravil, „když jsem měl za oporu a promítací plochu naši známou zeď, která nedovolila omezovati se smyslovým prostorem. Kvetly tam zázračné květy, zářily podoby a znamení hvězdných poutí kolem věží, jež stavěli živí i mrtví, aby vyzdvihli těžiště země z jejího středu. Viděl jsem oči, jichž slunce neoslňovala, oči, jež zapalovaly zemi -- --“ [2]
Výše uvedená ukázka vystihuje vězňovu paradoxní situaci – ve vězení, kde nebyly jeho smysly rušeny žádnými novými podněty, se mohl cítit jeho duch svobodnějším než na svobodě, kde je odsouzen k nekonečnému těkání z jednoho předmětu na druhý a svázán svými vlastními smysly.

Povídka Matka

Povídka s náboženským tématem, v níž se objevují motivy synovské lásky k matce, jež se nakonec prokáže být silnější než přikázání řádu. Tento synovský cit je navíc doprovázen konfliktem rolí syn – mnich. Kdy má mnich vystoupit z klausury a před soudem potvrdit její maternitu. Dalším motivem je síla lidské vůle, jež odprostí-li se od možných předsudků, může změnit jinak přirozený běh věcí.

Tato povídka zachycuje rozhovor mnicha Angelika (tento má „přiznat“ svoji pravou biologickou matku) s okolojdoucím Vincencem. Vincenc zde má oproti Angelikovi roli bigotního fanatika, který se nevěřícně pozastavuje nad Angelikovými vývody. Vždyť vaše matka jest žena zchátralá, vaši bratři stydí se za vás a budou se rouhati vaší víře i vašim řečem; všichni již dávno se spokojili svou hanbou a neřestí a chtějí-li nyní dosáhnouti svobody, práv a světské cti, činí tak proto, aby pak jen tím okázaleji se mohli honositi svou nestoudností. [3]

Angelikovi však jen pramálo záleží na tom, co si o něm budou říkat bratři. Mnich nepopírá, že jeho duše patří bohu a Matce jediné, ale zachovává si své ratio nemoha odhlédnout od své matky biologické, jež ho ve svém těle počala, v bolestech zrodila a pak ke křtu nesla a mluvit učila. [4]  Důvody svého konání obhajuje na příkladu středověkého exempla, jež je součástí tohoto sevřeného příběhu. Člověk se snadno stane pokrytcem, hlásá-li spravedlnost na zemi a přitom pro splnění jakéhosi vyššího cíle nechává umírat jednotlivce. Což by mi neřekl Pán: Jak, Angeliku, včera jsi se neuměl zastati jediného bratra a dnes chceš svou smrtí hájiti celé nebe? [5]
Angelik nachází rozhřešení v pomoci své matce a bratrům.

Povídka Úžas

Dlužno říci, že tato povídka čtenářův úžas bezmála vzbuzuje, jakkoliv stojí zcela mimo výše uvedenou obecnou charakteristiku. Ocitáme se v romantických kulisách rozbouřeného Středozemního moře. Tímto mořem pluje loď řízená španělskými otroky, jakási metafora lidského života zmítaného v bouři osudovosti. Součástí posádky je osudová žena, jejímuž popisu věnuje autor zvláštní pozornost. Doslova ji modeluje před vnitřním zrakem čtenáře. Je vtělenou bouří nespoutanosti a svobody, která se vyzývavě vysmívá smrti, jíž stojí tváří v tvář.

Její tvář byla okrášlena rouhavou spanilostí. Opírala se o rámě korzárovo, nezastřený obličej ukazovala s vyzývavou lhostejností všem, kteří se stali jejími otroky v tom okamžiku, kdy se utekla na loď; tvrdá svůdnost jejích poodkrytých prsů rouhala se křížku, jenž visel na řetízku na jejím krku a tměl se skvrnami starého zlata. Její hrdlo jako by se vysmívalo oprátce a její hruď se nebála dýky. Střevíce na jejích nohou: jako by po hadech šlapala, anebo vycházela ze zastřené komory vstříc záletníkům. Zradila národ i víru, uprchla s korzárem, svým otrokem. [6]

Otroci v podpalubí, kteří přivykli ranám dozorců, úpí pod vyzývavými pohledy neznámé kacířky, která je jejich zhmotněnou, avšak nedosažitelnou touhou. Opět zde dochází tak jako u první povídky ke zhroucení zažitého pořádku, na který si otroci již zvykli, a který jakkoli nebyl pro žádného z nich žádným medem, nepřinášel jim nic, co by nečekali. Ve chvíli, kdy do útrob lodi vtrhne tato nepodmanitelná žena, žádný z veslařů nedokáže zůstat nad věcí. Takže se spíše než otroky korzára stávají otroky svých vlastních přání a tužeb. Budeme-li se na tento obraz dívat jako na metaforu, pak žena představuje absolutně nedosažitelnou žádost po něčem. Otrok přikovaný k veslu je osudem daný úděl, který není v žádném případě slučitelný se zhmotněnou touhou. Přirozeným důsledkem tohoto stavu pak je: Čím větší touha po nedosažitelném, tím větší žádostivost nedosažitelného dosáhnout. Čím větší žádostivost nedosažitelného dosáhnout, tím větší zotročení. Objevuje se zde podobný paradox jako u povídky Cestou domů. Člověk může být svým způsobem svobodnějším, pokud přestane být otrokem svých nesplnitelných přání a tužeb.

Povídka Věže

Prostorem, v němž se tato povídka odehrává, jsou nedostavěné věže pnoucí se do obrovské výše. Hlavními postavami je stavitel Jáchym a posel, který Jáchymovi nese zprávu. Jáchym připomíná svým asketickým přístupem syrského stylitu Simeóna žijícího na sloupu s tím rozdílem, že jeho celodenní aktivitou není modlení, nýbrž pokračování ve stavbě věží. Přesto i Jáchym bojuje se svými vnitřními démony. V průběhu povídky se postupně odkrývá strašlivé tajemství Jáchymova života, které je zároveň příčinou jeho dobrovolného odchodu do prostoru věží, jež mu jsou jakýmsi vertikálním útěkem od společnosti, se kterou již nemá nic společného.

Na Jáchymovu nekonečnou stavbu věží lze nahlížet z několika úhlů. A to na jako sebeodevzdávající se akt kajícníkův. Jáchym ví, že věže nikdy nedostaví, vlastně ani nemá v úmyslu je kdy dostavět, chce je pouze dál navyšovat, patro po patře, stále se pomalu, ale jistě blíže „boží prozřetelnosti“, v čemž nachází dotek absolutna a rozhřešení. Nebo z jiného úhlu pohledu může být stavitelský akt Jáchymův nazírán jako horečnatá snaha zaměstnat své smysly a mozek počítáním úhlů a sklonů, aby nemusel být konfrontován se svou minulostí. Jak se totiž v závěru povídky dozvídáme, Jáchym spáchal hrdelní zločin a důkazy svého zločinu zazdil ve sklepě jedné z věží.

Člověka, který Jáchyma navštěvuje, lze vnímat jako božího posla se zvláštním určením. Přinutí Jáchyma sestoupit až na dno jeho věže, až na dno jeho černého svědomí, kde se opět setkává s obětí svého zločinu. Zde dostává Jáchym v obrovském strachu ze smrti rozhřešení v podobě malého dítěte, s nímž má začít nový, čistý život.

Povídka Setkání

Povídku uvozuje autor tvrzením, že pro mimořádné dojmy není potřeba jezdit do Brazílie nebo do Ledového moře; často se našly nenadále i na nejbanálnějším místě. [7] A právě na tomto místě, ve stínu stromu u prašné cesty, se setkávají hlavní postavy této povídky. Jsou jimi nejmenovaný muž a nejmenovaná žena s růží a kufrem.

Příběh může být coelhovsky nazýván jako hledání smyslu života a cesta vůle za naplněním vlastního životního příběhu. Avšak v tomto případě není ani tak přímočarým, ani tak idylickým. Výše nejmenovaná dívka, jak se dozvídáme z rozhovoru obou postav, se v současnosti živí jako keťaska. Jak sama dodává, pochází z bídných poměrů: „Bydlili jsme v dlouhé řadě špinavých domků s nízkými klepařskými okénky, ve světnicích, které nestačily, takže jsme večer prodlužovali byt ulicí.“ [8] Dívku potkává několik zlomových okamžiků, které ji přinutí zmobilizovat síly a vyšvihnout se nad nuzné poměry, v jakých celou dobu strádala. Věděla, že nadále nechce tímto způsobem přežívat, a šla cílevědomě za svým cílem, poroučejíc vlastním rodičům. Nakonec se stává bohatou i se svými rodiči, kteří za ni udělali všechnu špinavou práci.

Ačkoli by se mohlo zdát, že dívčin sen o šťastném, bezstarostném životě se naplnil do poslední tečky, není to pravda. Dívka totiž naráží na jednu skutečnost, se kterou nepočítala. Vytratil se jí pocit štěstí a životní naplněnosti pro nadbytek, ve kterém se topí. Tím, že může mít vše, na co si byť jen prstem ukáže, ztrácí pro ni věci svou vzácnost. Výsledkem je ztráta smyslu života a propad do marnosti. „Co chci, to mohu míti. Snad bych mohla jíti kraj světa a našla bych si i muže, ale nechci už to, co mohu míti. Jsem syta i toho, čeho jsem nepoznala.“ [9]

Dívka touží vrátit většinu věcí do původního stavu, uvědomuje si, že jakkoli jsou peníze důležité, nejsou ještě zárukou štěstí. Muž v tomto příběhu „nabízí“ jakousi perspektivu pro naplnění novými pocity. A závěrečná scéna s růží, kterou tento zachrání před ušlapáním, je toho neklamným znamením. Oči obou padly na růži v prachu. „Nezašlapujte ji!“ Zdvihl ji. „Chci býti první, kdo má po vás relikvii.“ [10] Budeme-li o růži uvažovat jako o dívčině naději a chuti k životu, jež je notně povadlá a téměř rozcupována, pak může její pozvednutí z prachu všednosti znamenat více než symbolický obrat.


Literatura:
DURYCH, J. Cestou domů. Olomouc: Votobia, 2000. ISBN 80-7198-406-X.
COLLINS, R. Evropa raného středověku. Praha: Vyšehrad, 2005.ISBN 80-7021-660-3.

Citace:
[1] DURYCH, J. Cestou domů. Olomouc: Votobia, 2000. ISBN 80-7198-406-X. S. 7.
[2] Tamtéž, s. 11.
[3] Tamtéž, s. 25.
[4] Tamtéž, s. 28.
[5] Tamtéž, s. 30.
[6] Tamtéž, s. 39.
[7] Tamtéž, s. 86.
[8] Tamtéž, s. 98–99.
[9] Tamtéž, s. 111.
[10] Tamtéž, s. 116.