Aischylův Agamemnón, hra o provinění a trestu

Agamemnón je první hrou tvořící spolu s tragédiemi Obětující ženy a Eumenidy trilogii, kterou nazvali alexandrijští filologové Oresteia, jak byla někdy nazývána její druhá část. Jedná se o jedinou zachovanou trilogii antického divadla, jež měla premiéru o Velkých Dionýsiích v roce 458 př. n. l.

Mýtus o Agamemnónově návratu domů a osudu jeho syna toužícího pomstít smrt svého otce byl natolik působivý, že jej později zpracoval i Sofoklés v Élektře a Eurípidés ve stejnojmenné tragédii. Nutno říci, že tito dva mladší dramatikové předčili Aischyla v charakteristice postav a propracovanosti jednotlivých scén. Ano, Aischylovy postavy jsou izolované a nereálné. Vedou dlouhé monology směřované k bohům, argejské zemi či divákům, ostatních herců si nevšímají. Co lze však u Aischyla obdivovat, je snaha zdůraznit vybrané motivy. Antické divadlo totiž nemělo sloužit k pobavení diváka, ale k jeho ponaučení. Aischylos si proto jako hlavní motiv celé trilogie vybral vztah mezi vinou a trestem. Již sbor starců v parodu hry Agamemnón říká: „Nesmíří krutý boží hněv / ten, kdo se odvážil přestoupit právo.“

V této tragédii tvoří hlavní postavy – v literatuře všech věků tak oblíbený! - milostný trojúhelník. Samotný král je postavou nehrdinskou, která s velikou naivitou uvěří lichotným slovům své ženy po návratu z trójské války. Samotný útok na Tróju je Aischylem líčen jako spravedlivá pomsta za únos krásné Heleny. Jakmile Řekové Tróju vyplenili, sami se poskvrnili krví zabitých, čímž na sebe přivolali nutný trest. Autor divákům představuje princip bludného kruhu, který vlastně započal již u Agamemnónova otce Átrea, jenž svému bratru Thyestovi připravil nevšední hody. Na celý Átreův rod je proto sesílána jedna pohroma za druhou. Agamemnónův osud je rozhodnut ve chvíli, kdy obětuje svou dceru Ífigenii, aby mohlo řecké loďstvo vyplout ke svým domovům. Přestože si tuto oběť vynutí bohyně Artemis, Agamemnón se provinil bezbožným, nečistým skutkem, což velice plasticky vylíčil sbor v šesté strofě, kde obětovanou dívku přirovnává k plačícímu kůzleti.

Na rozdíl od svého muže je Klytaiméstra silnou osobností, která nejdříve představuje spravedlivou odplatu, poté ji – dle Aischylova principu bludného kruhu – začnou pronásledovat noční můry, což nakonec vyústí v přeměnu její postavy v oběť Oresteovy pomsty. Právo totiž „nedbá moci peněz, / klamné chvály zlata. Všechno / vede k příslušnému konci“. Zaujalo mě, s jakou rozkoší se vychloubá svým hrůzným činem. V té chvíli z ní zřejmě promlouval démon pomsty, který jí dodal síly k zavraždění muže i jeho milenky Kassandry. Její chování bychom čekali spíše u muže, a proto o ní hlásný v úvodu tragédie hovoří jako o „té, která myslí jako muž“.

Milostný trojúhelník uzavírá Aigisthos. Jej vylíčil autor jako slabocha, který je v područí své milenky. V tragédii je mu věnován pouze jeden delší proslov, v němž se nabubřelými slovy snaží marně obhájit zabití Agamemnóna. Zajímavé je, že zatímco zde je nástrojem pomsty Klytaiméstra, u Homéra se k činu odhodlal její milenec.

Osud postav je naznačován od počátku, řecký divák byl navíc s tímto mýtem dobře obeznámen. To, co se má nevyhnutelně stát, je v tragédii často představováno metaforou sítě. Její motiv můžeme objevit v popisu trójské bitvy, v líčení Klytaiméstřiny pomsty, kde sama přirovnává Agamemnónovo roucho k rybářské síti, či v Kassandřině proroctví vražedného pláště – „Hádovy sítě“. Síť vzájemných odplat by měla divákovi přinést ponaučení. Aischylos totiž ústy sboru říká, že trápením se lze ponaučit. Podle mého názoru je hlavním poselstvím tragédie ono několikrát zmiňované: provinění s sebou přináší trest. Většina řekne, že hlavním proviněním Agamemnóna bylo obětování vlastní dcery Ífigenie. Ženu, která o dívku pečovala od narození, musela zpráva o její smrti velice zarmoutit, což ji dovedlo k naplánování krvavé pomsty. K tomu přistupuje přivedení Kassandry, trójské zajatkyně obdařené věšteckými schopnostmi, pod její střechu. Vždyť jí bylo jasné, že ji s ní manžel podváděl po celou dobu, kdy byl mimo domov! Zde však výčet králových provinění nekončí – mohli bychom k nim přičíst i ztrátu mnohých mužů v trójské válce či onu již zmíněnou hostinu, kterou připravil jeho otec Átreus.

Zajímavá je Aischylova inovace týkající se umístění celé tragédie. Dle tradičního podání byl Agamemnón králem Mykén, zatímco zde je děj situován do Argu. Tím autor spojil mýtus s realitou tehdejších Atén, neboť Argos byl jejich strategickým spojencem. Podobný posun vidíme i ve třetí části trilogie, kde autor záměrně použil k vyslovení soudu nad zoufalým Orestem aeropag místo soudu bohů. Politické aktualizace nebyly v antickém dramatu nijak výjimečné, neboť to bylo spojeno s občanským životem. Řecký občan se stavěl do pozice hlavní postavy a měl sám hledat odpovědi na důležité otázky. Aischylos si v tragédii Agamemnón vybral dodnes aktuální problém vztahu mezi vinou a trestem, čímž se jeho dílo stalo nesmrtelnou součástí světové literatury.