Básnické motivy ve sbírce Rty a zuby Bohuslava Reynka

Dějiny literatury

Vytvořeno 31. 3. 2013 3:00

Autor: Kateřina Houfková

Za základní a nejčastěji se opakující motivy, které jsou typické pro tvorbu Bohuslava Reynka a provází celou sbírku Rty a zuby, můžeme považovat motivy biblické, které jsou však často skryty za věci či zvířata nám naprosto běžné. Reynek tím poukazuje na to, že Bůh prostupuje vše a jeho přítomnost je v lidech, zvířatech i okolní krajině. Vedle toho tu máme expresionistické motivy zmaru, smutku a úzkosti. Na závěr vše dokresluje melancholická barevnost Reynkovy poezie.

Díky těmto motivům nám básník prostřednictvím své poezie vytváří okno do svého světa, který je plný smutku a tesknoty, ale i krásné přírody, lidské naděje a víry. Básník se nám snaží přiblížit jak okolní všední svět, tak smysl celé naší existence.

Sbírka Rty a zuby

V říjnu 1925 vydal Bohuslav Reynek vlastním nákladem svou pátou sbírku Rty a zuby, kterou se uzavírá jeho první velké tvůrčí období. Toto období se vyznačuje silným expresionistickým zaměřením, pro Reynkovu tvorbu je charakteristická především silná expresivita výrazu a intenzivní prožitek smutku a zániku.

Zároveň se však v této sbírce, paralelně s expresionistickými prvky, objevují už i počáteční zárodky Reynkova budoucího vývoje. Reynek se především, oproti předchozím knihám básní v próze, vrací k verši, jehož prostá, až písňová forma dodává tvorbě jistou spontánnost. Užití verše je také součástí tematické přestavby tvorby: Reynek se vrací k přírodě a k vesnické realitě, k obyčejným všedním věcem, které ho obklopují a v nichž nachází naději.

Ve sbírce je obsaženo 41 básní, Reynek pracuje zejména s rýmem střídavým a sdruženým, ale objevují se zde i básně psané v obkročném rýmu.

V básních se objevují trojverší, která se zpravidla skládají ze dvou sdruženě rýmovaných veršů o šesti až osmi slabikách a z třetího, nerýmovaného verše ještě kratšího, kterým je sloka utnuta.

Bože můj, hořím nadějí,
že věci, které se nedějí,
se stanou.

Dále se zde vyskytují verše, které jsou sice krátké, ale pokračují naopak dál bez strofických předělů a svázány jsou sdruženými rýmy.
Reynek užívá výrazy knižní a básnické, například „na vlnách niv“, „v mlh lůně“, „pokorně vtom zora vchází“, „země pokladů je sluje“, „černý sad má z alabastru krov“ atp. Některé z nich mají i patrný příznak archaičnosti – „a v prach se vrací heroj“ nebo „tesaři s širočinami“.

V básních sbírky nalezneme také hodně přechodníkových tvarů: „masky snů mých zkřivivše se ztuhly“, „do trávy kreslíc“, „žárlivě jich střeže“, „cest nevida, chodím jak slep“ a  hojně se zde objevuje také aliterace: „oděn v ran roucha“, „tiká tichem beze břehů“,, „kruté křišťálových stvolů“ nebo „věčná rozkoš rozcestí“.

Jaroslav Med ve své publikaci Spisovatelé ve stínu označuje sbírku Rty a zuby za „jednu z nejosobitějších hodnot české lyriky dvacátých let.“ S tímto tvrzením nelze nesouhlasit, Reynkova poezie se stala jistě hodnotným přínosem pro dobovou českou lyriku.

Jan Lehár v knize Česká literaturu od počátků k dnešku tvrdí, že „Reynkova tvorba je ve všem protichůdná avantgardě.“ S tímto tvrzením však úplně nemohu souhlasit. Za avantgardní prvek ve sbírce lze považovat uspořádání básně jako hromadění souřadných motivů, a to obrazných i neobrazných, které směřují k jedinému ústřednímu tématu. Na druhou stranu se ale od avantgardy vzdaluje stylem jazyka. Zatímco avantgardní postupy se vyznačují používáním hovorového jazyka, Reynek dává přednost knižním výrazům a archaismům.
 
Biblické motivy

Reynkova tvorba je podnícena křesťanskou vírou. V básních nelze přehlédnout obrazy z Bible i motivy krve, která symbolizuje umučení a smrt Ježíše Krista, a stejně tak motivy úzkosti, ale i neochvějné víry a naděje. Autor, který je ještě otřesen hrůzou války, kolem sebe vidí skutečnost jako působiště ďábelských sil – častý obraz hada, potopy, satana. Objevují se zde expresionistické vize zániku a rozkladu, příkladem nám může být báseň Z bolestí člověka:

Z bolestí člověka
korály navléká
si satan.

Na úzkostné niti
krvavě mu svítí
jak zuby.

Žárlivě jich střeže,
v tvrdost jejich řeže
své jméno:

jádra jsou to živá
satan je pohřbívá,
by zrostla.

Šalbou pýchy sveden
štípiti chce eden –
a štípí!

Jenže opět Pánu,
jenž přerazil bránu
prvého!

Pokud porovnáme náboženskou tematiku sbírky Rty a zuby s Reynkovou dosavadní tvorbou, můžeme si všimnout jisté proměny. Verše už nepotřebují obsáhle propracovanou biblickou symboliku, Boží přítomnost prostupuje vše. Reynek se ale stále vžívá do biblických scén a liturgických motivů.

Motiv vesnice a její jednotlivé součásti jako zvířata, rostliny, počasí, roční období – to vše poukazuje k Bohu i k porušenosti pozemského života. V básních jako Svítání v zimě, Idyla jitřní, Moucha na lampě, Kachny na dvoře, Pařez v ohni, Dvůr v dubnu, nejde o pouhé líčení přírody. Kozlata ve stejnojmenné básni odkazují na biblický příběh požehnání Izáka – motiv kozlí kůže je odkaz na kůže, kterými byl pokryt Jákob, kohouti odkazují na zapření Petrovo, pučící jíva v básních odkazuje na Krista, přijíždějícího o Květné neděli na oslu.
Dalším klíčovým obrazem je ikonografický model piety, která se objevuje ve stejnojmenné básni:

Zabitého Syna,
který krví siná,
Matka tiskne k hrudi.
Démonové rudí
jak plamenů víry
vzrůstají v svah sirý,
nachovým jest sadem.

Sad je na Golgotě,
smrt má zdí a plotem,
temná tam Madonna,
nesvedená Eva,
Plod utrhla s dřeva
Prvorozený.

Pieta je symbolem bolesti a utrpení, ale zároveň i soucitu a útěchy. Pomocí plačící Panny Marie s Ježíšem v náruči se v nás Reynek snaží vyvolat pocit víry a naděje, který má tato dvojice symbolizovat. Pieta se také stala častým motivem v Reynkově grafické tvorbě. Například grafika z roku 1949 s názvem Pieta za zahradou se dá považovat za přesný vizuální odraz výše citované básně, objevuje se zde stejná bezútěšná krajina i trýzeň matky, která ztratila syna, která je patrná při prvním pohledu na obraz a stejně tak prostupuje celou básní. Zde tedy máme i jasný důkaz prolínání Reynkovy tvorby básnické i grafické.

Pieta za zahradou, 1949
suchá jehla s monotypem, 156x248 mm
Zdroj: HALASOVÁ, Dagmar. Bohuslav Reynek. Brno: Petrov, 1992. ISBN 8085247240, s. 89.

Motiv zmaru a úzkosti

Reynkova poezie je prosycena motivy stesku, zmaru a úzkosti. V jeho básních je krása přírody negována a on nám ukazuje její opačnou temnou stranu. Pavouk se proměňuje v „černé sémě vypučelé z kleteb země“, mouchy v „růže hnití“, a žáby vidí Reynek jako „paskvily pohlaví“. Vlasy například přirovnává coby „lepá lebek vegetace, / krví zalévaná sladce.“ Tyto obrazy se vyznačují pokusem o estetizaci zmaru a rozkladu.

Ve Večeru, závěrečné básni sbírky, se expresionistická inspirace jen dotvrzuje: je zde motiv moře, který se zcela v expresionistickém duchu převrátí; symbol velkého a čistého živlu se mění na něco odporně zrůdného – moře se zde mění v „sinou nemocnici, / v které údů běl se vzpíná / nad zteřelá prostěradla“.

Sbírka však není jen samá beznaděj a úzkost, lze tu najít i prosvítající paprsky radosti a štěstí, které nejspíše souvisí s Reynkovým osobním životem a s jeho láskou k básnířce Suzanne Renaud.

Začíná pozvolný proces Reynkova pokorného chápání lidského údělu, což je budoucí příznačný rys celé jeho osobnosti – v básni Štěstí se poprvé objevuje spojení štěstí a bolesti bez expresivních exklamací:

Nejtvrdší si hledám štěstí,
štěstí uprostřed bolesti.
Štěstí a ne opojení,
jako hluboký chléb denní.

Barevnost poezie

Pozoruhodná je v Reynkových básních také symbolická barevnost, která opět odkazuje k Reynkovi jako výtvarníkovi. Výraznou barevnost můžeme sledovat v jeho verších už od počátku – první literární i malířské pokusy spadají do jednoho časového období těsně před vypuknutím druhé světové války. V raných verších jsou vedle sebe často řazeny jasné barvy, jimiž chtěl Reynek evokovat krajinu Vysočiny a expresionistická fáze tvorby ještě podtrhla Reynkův cit pro výtvarné kvality.

Barevnost se stala důležitým významotvorným faktem veškeré Reynkovy výtvarné i básnické tvorby. Objevují se nečekané barvy: „šlář nebe fialový / a zahrady šlář rusý“ nebo „vzrůstají v svah sirý, / nachovým jest sadem“. Od zářivých barev však stále více směřuje básnicky i výtvarně k jakési barevné zastřenosti a mlhavosti. Čím hlouběji se snaží vyjádřit podstatu věcí a smyslů, tím více ubývá barevnosti a pevných linií a přibývá jakési zamlženosti. Vyvolává v nás pocit, jako kdybychom se na skutečnost dívali skrze zamlžené okno. Zamlženost znesnadňuje smyslové vnímání, ale zároveň podněcuje vnímání hlubších metafyzických významů, na které Reynkova tvorba stále více odkazuje. Mlhavost, zastřenost a snovost lze proto chápat jako jeden ze základních klíčů k pochopení celé Reynkovy tvorby.
 
Použitá literatura:

LEHÁR, Jan. Česká literatura od počátků k dnešku. 2. dopl. vyd. Praha: Lidové noviny, 2004, 1078 s. ISBN 8071063088.
MED, Jaroslav. Spisovatelé ve stínu: studie o české literatuře. Vyd. 1. Praha: Zvon, 1995, 179 s. ISBN 8071131296.
PUTNA, Martin C. Česká katolická literatura v kontextech, 1918-1945. Vyd. 1. Praha: Torst, 2010, 1390 s. ISBN 9788072153916.
ROTREKL, Zdeněk. Skrytá tvář české literatury. V Brně: Blok, 1991, 241 s. ISBN 8070290528.