Henrik Ibsen – Nepřítel lidu

Henrik Ibsen, norský spisovatel 19. století, se ve svých hrách zaměřuje především na kritiku soudobé společnosti, a to prostřednictvím jedince (hlavní postavy), který se snaží pro dobro věci nabourat nastolený (často nesmyslný) řád. Jeho dramata jsou analýzou národa, společnosti, postavení jedince ve společnosti a zároveň vytvářejí trefný kritický obraz doby.

Hra Nepřítel lidu vznikala v letech 1880 až 1882. Objevuje se v ní mnoho motivů a názorů z autorova osobního života. Dílo je zaměřeno silně politicky. Poukazuje na snadnou manipulovatelnost s davem a na problémy jedince, který se vrhá proti proudu. Ústy hlavní postavy zde autor vyslovuje jednu ze svých nejostřejších politických kritik.
Téma hry Ibsena pravděpodobně napadlo při své návštěvě lázní v Teplicích, kde podobný boj jako hlavní postava doktora Stockmanna svedl lékař teplických lázní Alfred Meissner.

Děj

Děj hry se odehrává v jihonorském pobřežním lázeňském městečku. Hlavní postavou je lázeňský lékař Tomáš Stockmann – čestný, pracovitý muž. V otázkách pravdy a lži neústupný a ke své škodě i značně vznětlivý. Hlavním protivníkem se mu stává jeho vlastní starší bratr – starosta a ředitel lázní Petr Stockmann. Tento muž potřebuje mít stále pocit, že on je ten, kdo vše ovládá. Má strach, že přestane být uznávaným. Proto se veškeré novátorské myšlenky (hlavně svého bratra) snaží potlačit nebo aspoň překroutit tak, aby to vypadalo, že je vše jeho nápad a s jeho svolením se jich chopili další lidé a realizovali je.
Zápletka celého příběhu se točí okolo nově vybudovaných lázní. Na základě výzkumu doktor Stockmann odhalí, že veškerá voda, přiváděná do lázní, je nebezpečná. Dostaly se do ní bakterie a jiné jedovaté látky, které ohrožují životy pacientů. Vše bylo způsobeno zásahy do stavebního procesu lázní. Vodovody byly položeny jinde, než projekty předepisovaly. Stockmann výzkum prováděl tajně, aby zbytečně neplašil obyvatele městečka. Ve chvíli, kdy se dovídá výsledky potvrzené odborníky, je rozhodnut zasáhnout. Má značně idealistické představy o tom, že lidé s ním budou souhlasit, a okamžitě se začne pracovat na nápravě. Poměrně naivně se domnívá, že všichni smýšlejí stejně jako on, a tudíž varování, která dostane, bere na lehkou váhu. Bohužel je však ve velmi krátké době ze svých oblak sražen na zem.
O výsledcích výzkumu informuje starostu Petra Stockmanna. Ten ale místo podpory doktorovy vize vyjádří názor naprosto opačný. Vše se musí umlčet. Doktor se tedy rozhodne, že ho obejde a dá do tisku článek pojednávající o veškerých problémech a nebezpečích týkajících se lázní. Nejprve je v tiskařské instituci nadšeně podporován, téměř až oslavován. Opět však zasahuje starosta, který redaktora Hovstada, jeho spolupracovníka Billinga i tiskaře Aslaksena přesvědčí, že doktor Stockmann je v podstatě blázen. Namluví jim, že veškerý výzkum a důkazy, které přináší, jsou nesmysl, a nechá otisknout vlastní článek, kde popírá jakékoliv nebezpečí týkající se lázeňské vody.
Doktor se však nehodlá vzdát a hledá jiné prostředky pro šíření svých názorů. Nikdo však nechce jít proti starostovi, a proto se objevují značné problémy jen se získáním místnosti pro uskutečnění veřejné schůze, kde hodlá doktor Stockmann obeznámit spoluobčany s výsledky svého výzkumu. Nakonec se doktorovi nabídne lodní kapitán Hoerster. Schůze však vůbec neprobíhá podle doktorových představ. Dav zmanipulovaný starostou a další vrchností se účastní víceméně jen proto, aby mohl doktora osobně pohanět. Ačkoliv doktor dostane příležitost říci všechny své argumenty, nemá jeho proslov žádný účinek. Veškeré účastnící se posluchačstvo jen hledá jakoukoliv myšlenku, kterou by mohlo překroutit a otočit proti němu.
Ovšem doktor jim k tomu také dává dostatek podnětů. Jeho řeč už se nyní nezabývá lázněmi a znečištěnou vodou. Jde o víc. Útočí přímo na občany městečka a na jeho čelní představitele. Napadá lid jdoucí jako tupý dav tam, kam je jim vrchností zaveleno. Ačkoliv se snaží krotit své výpady, neudrží nakonec výbušnost na uzdě a řekne davu do očí, co si o něm myslí. V závěru schůze je přistoupeno k „demokratickému“ hlasování a doktor je jednomyslně označen za nepřítele lidu. Tím se mu mění život v malé peklo na zemi. Kromě urážek, které musí vyslechnout, lidé neváhají házet mu kameny do oken bytu, všichni jeho blízcí dostávají výpovědi z práce, protože zaměstnavatelé se bojí jít proti starostovi. Dokonce i jeho synům je doporučeno nechodit nějakou dobu do školy, aby nevznikaly zbytečné roztržky mezi žáky. Doktor tím však jen získává další a další sílu pro boj za pravdu. Nejprve chce z města i ze země odjet, nakonec se vlivem událostí rozhodne zůstat a od základů změnit město. Veškerá pohana, kterou musel on a jeho rodina vytrpět, se změnila v motivaci ženoucí ho přes jakékoliv překážky.

Rozbor hry

Jednotlivé postavy hry mají tzv. mluvící jména, která charakterizují jejich povahy a předem nastiňují, co od nich můžeme očekávat. Stockmann (Stock = hůl, mann = muž) znamená muž pevný a neohebný, Hovstad je v překladu služebný apod.
Děj hry je čistě civilní a může se odehrávat jak v době vzniku hry, tak ve dvacátém či jednadvacátém století. Tomu odpovídá i jazyk, jakým se postavy vyjadřují.
Výstavba hry jednotlivými dějstvími kopíruje Freitagovu křivku dramatu. V prvním dějství je nastolen děj, jsme seznámeni se všemi postavami. V dějství druhém se začíná rozvíjet zápletka, která v třetím dějství dospěje k vrcholu zásadní roztržkou mezi doktorem a starostou v tiskárně. Čtvrté dějství odehrávající se na schůzi směřuje k rozuzlení situace, které nastává zveřejněním výsledků hlasování. Páté dějství je shrnutím následků dějství čtvrtého a popisuje finální rozhodnutí hlavní postavy (doktor se rozhodne zůstat a na vlastní pěst přinutit společnost ke změně života).
Ačkoliv se nejprve zdá, že dílo bude řešit rekonstrukci lázní a problémy s tím spojené, má nakonec zápletka čistě politickou tématiku. Ibsen trefně poukazuje na dav, který dokáže hodně křičet, ale není schopen radikálních činů. (Objevuje se zejména ve scéně, kdy doktor sbírá kameny, které jim bojovně naladění spoluobčané naházeli do oken, a komentuje, že našel dohromady asi tři velké kameny, jinak samé neškodné oblázky.) Poukazuje také na jedince, kteří ve skrytu o sobě prohlašují mnoho věcí, za kterými si ale nejsou schopni stát na veřejnosti (redaktor Hovstad), a hlavně výstižně charakterizuje a kritizuje bezpáteřní individuality, které číhají na jakoukoliv příležitost, ze které by mohly mít něco pro sebe, a jsou ochotny se proto přiklánět každou chvíli na jinou stranu (Billing, tiskař Aslaksen).
Zajímavě propracovaným charakterem hry je manželka doktora Stockmanna Katrina. Od začátku děje se projevuje jako vzorná starostlivá žena pečující o rodinné zázemí. Mírní svého muže při výbuších rozhořčení a snaží se ho přesvědčit, aby myslel na rodinu. Má strach z radikálních kroků, které by mohly ohrozit zabezpečení jejich dětí. Když je však přítomna přímé konfrontaci starosty a jejího manžela v tiskárně a vidí, že se starosta neštítí ani záludností, ačkoliv se jedná o jeho vlastního bratra, nachází v sobě nečekanou sílu. Postaví se za svého muže a vyjádří mu plnou podporu. Najednou se nebojí toho, co bude. Je plná odvahy (plynoucí z rozhořčení) udělat vše pro to, aby jméno jejího muže, a tedy celé jejich rodiny, nebylo pošpiněno. Její hrdost však postupně opadá a opět přichází strach o rodinu. Zvláště poté, co se zúčastní schůze, kterou doktor svolá a vidí, proti jaké mase ve skutečnosti stojí a jak se dokáže tato masa mstít (výpovědi rodiny a přátel z práce atp.). Síla, kterou v sobě objevila ve vypjaté situaci, se ztratila a Katrina se z ženy bojovnice opět stává matkou, pro kterou je nejdůležitější rodinný krb.
V charakteru a vývoji postavy doktora Stockmanna je naopak zobrazována až nezdravá rvavost za pravdu. S přicházejícím zklamáním se ve společnosti, která o pravdě sice ráda mluví, ale slyšet ji nechce a už vůbec se nechce angažovat při jejím prosazování, toto odhodlání stále více narůstá. Postupně se pak doktor mění z bojovníka za pravdu a za záchranu lázní na zapáleného mravokárce a kritika současných poměrů. Ve finále pak dochází k závěru, že bojovat sám nemá smysl, je třeba radikální proměny. K té však je třeba více lidí. Své vrstevníky nepřesvědčí, jsou zcela zformováni tlakem současné společnosti. Jedinou nadějí jsou mladí. Je třeba je vychovat ke schopnosti samostatného myšlení a udržení si své vlastní individuality.
Podle scénických poznámek díla můžeme soudit, že autor měl poměrně přesnou představu o inscenaci hry. Před každým dějstvím detailně popisuje, jak má vypadat scéna, které dveře kam vedou, kde která postava stojí atp. Během dialogů stejným principem popisuje akce jednotlivých postav, co mají nově příchozí na sobě atd. Zároveň se zde projevuje Ibsenův realismus. Scéna, kostýmy, kulisy, rekvizity – vše je jako vystřižené ze skutečnosti. Pro inscenaci se však hra tímto detailním propracováním stává poměrně náročnou (pokud se režisér rozhodne držet se předpisů autora). Každé dějství provází poměrně náročná jevištní proměna – Stockmannův byt, tiskárna, Hoersterův byt, znovu Stockmannův byt.
Dílo i přes svůj stále aktuální obsah není oproti ostatním Ibsenovým hrám příliš známé. Snad proto, že je více zaměřeno na kritiku politiky, společnosti a jedince, než na dějovou linii.