Samuel Beckett – Čekání na Godota

Samuel Beckett, irský dramatik 20. století, je jedním ze zakladatelů absurdního dramatu. Čekání na Godota se považuje za jeho vrcholné dílo a jednu z nejtypičtějších her tohoto proudu.

Děj

Děj hry se odehrává u blíže nespecifikované vesnické cesty. Nachází se zde pouze jakýsi suchý strom. Aktéry jsou dvě pochybné existence Vladimír a Estragon, setkávající se každého večera na stejném místě při čekání na jakéhosi Godota. V rámci krácení dlouhé chvíle vedou nesmyslné dialogy a chytají se jakékoliv příležitosti, která by je mohla zabavit. Zpestření a nové myšlenky přinášejí okolojdoucí Pozzo a jeho sluha Lucky. Pozzo je evidentně člověk na úrovni (nebo to aspoň velmi intenzivně předstírá). Luckyho doslova týrá, ale nezdá se, že by mu to vadilo. Plní jednotlivé příkazy, ale jinak je ke světu víceméně apatický a v každé volné chvíli upadá do spánku. Ožívá pouze ve chvíli, kdy mu Vladimír na hlavu nasadí klobouk a chce po něm spolu s ostatními, aby myslel. V ten okamžik se Lucky velmi rozohní a začne ze sebe chrlit obrovské množství informací, které však bohužel v celkovém kontextu nedávají smysl. Nakonec je násilím umlčen a spolu s Pozzem se vydává na další cestu. Blíží se noc. Na scénu přichází chlapec a oznamuje Estragonovi a Vladimírovi, že pan Godot dnes nepřijde – má moc práce.

Druhé dějství je v podstatě totožné s dějem prvního. Vladimír s Estragonem se opět setkávají na témže místě, ačkoliv ho zcela nepoznávají. Opět se snaží ubít čas. Tentokrát se o poznání více nudí a chtějí častěji odejít. Na scénu opět přichází Pozzo s Luckym. Tentokrát je ale jejich situace značně odlišná. Jsou závislí jeden na druhém – Pozzo oslepl a Lucky oněměl. Pozzo si navíc vůbec nevzpomíná, že by kdy Estragona s Vladimírem viděl. Po neúspěšných pokusech o připomenutí včerejšího dne i přes naléhání odchází. Vladimír s Estragonem opět zůstávají sami a snaží se zabavit. V zápětí přichází tentýž chlapec jako v předchozím dějství. Ačkoliv ho Vladimír poznává, chlapec tvrdí, že je nikdy neviděl a nikdy na tomto místě nebyl. Opět přináší zprávu, že pan Godot nepřijde. Vladimír s Estragonem se tedy po neuskutečněných myšlenkách na oběšení opět rozcházejí s tím, že se zde setkají zase zítra.

Rozbor hry

Hra se na první pohled jeví jako zcela nesmyslná, nudná. Ve snůšce nelogických a zdánlivě na sebe naprosto nenavazujících vět se však skrývá velké množství existenciálních a filosofických myšlenek i otázek. Tyto otázky zůstávají nezodpovězeny. Vrší se jedna na druhou a vyvolávají zmatek, nutí čtenáře (diváka) ptát se sama sebe – jak to vidím já? Jak žiju já? Nemám náhodou s tímhle něco společného?

Ve své podstatě hra obsahuje i jisté aktuální narážky na současný styl života. Na rozdíl od Estragona s Vladimírem se sice dnešní společnost „nefláká“, naopak se stále někam žene. Přesto ve skutečnosti také pořád na něco čekáme. Dnešní člověk se honí za různými v zásadě nepodstatnými věcmi, ale to, co dělá život životem, stále jaksi odkládá. Neudělá tomu „něčemu“ krok vstříc – čeká, že to k němu přijde samo.
A právě existence Godota je základní otázkou celého díla. Jde o fyzickou bytost nebo se jedná o určitou ideu, která byla pro lepší uchopení částečně personifikována? Ačkoliv postavy hry mluví o Godotovi jako o muži, se kterým se mají setkat, z ostatních narážek vztahujících se k němu lze vyčíst, že vlastně čekají na jakési vysvobození, nalezení smyslu své existence, směru, kterým se mají ubírat.

Estragon i Vladimír jsou vykresleni jako muži bez střechy nad hlavou, bez práce. Mají jen jeden druhého a ani tím si nejsou zcela jisti. Protloukají se životem ze dne na den a stále čekají na jakýsi zásah vyšší moci. Nemají dost sil, aby sami změnili svůj osud. Napadají je myšlenky na sebevraždu – nedokážou ji uskutečnit, mluví o rozchodu, ale stále se k sobě vrací, chtějí odejít a zůstávají stát. Jsou názorným příkladem zoufalých jedinců unášených proudem událostí. Jejich jediným pevným bodem v životě je čekání na příchod Godota, kterého však vlastně vůbec neznají, pravděpodobně by ho tedy ani nepoznali.

Godot je paradoxně hlavní postavou dramatu. Ačkoliv se během celé hry neobjeví a ve skutečnosti se vlastně vůbec nejedná o fyzickou bytost, je tím, kdo celou hru posunuje a udržuje v napětí. Vše, co se ve hře odehrává, směřuje k němu. Z rozmluv jednotlivých postav si vytváříme obrázek o tom, kdo to Godot je, jak „vypadá“, co od něj čekat.

Existuje mnoho možností, jak si Godota vysvětlit, a o žádné z nich se nedá definitivně říct, že je tou správnou. Můžeme ho vnímat jako Boha, jenž nabízí smíření a vykoupení, stejně tak si ho můžeme představovat jako smrt, která ukrátí to nekonečné bezcílné bloudění světem. Nejpravděpodobněji Godot představuje smysl života, jakýsi impuls, který nasměruje a postrčí člověka k určitému úkolu (cíli). Je to naděje, že jednou tento impuls přijde a konečně bude pro co žít. Naděje, která umírá poslední.
Čekání na Godota se řadí mezi hry jednoaktové (dvoudílná jednoaktovka). Schéma hry se dá znázornit jako kruh. Děj zde nespěje od zápletky k rozuzlení, ale poskytuje nám pohled na postavy uvržené do určitého problému a možnost sledovat jejich myšlenkové a psychické pochody. Neustále dokola sledujeme tytéž situace a v nich jednotlivé proměny chování postav. K této analýze autor využívá tzv. monology hluchých. Postavy spolu vedou dialog, ale obsahově se zcela míjejí. Velmi výrazný je tento princip v prvním dějství ve scéně setkání s Pozzem a Luckym. Pozzo je natolik sebestředný, že téměř nevnímá okolí. Pokud je zaujat určitým tématem přestává poslouchat další účastníky hovoru a chce sdělit vše, co ví. I když se Vladimírovi s Estragonem podaří ho přerušit a položit mu otázku, plynule naváže tam, kde přestal, a mluví dál. Z těchto zdánlivě nesmyslných slovních a myšlenkových „srážek“ velmi často vycházejí závažné podtexty.

Text je velmi náročný na vnímání čtenáře, který na rozdíl od divadelního diváka nemá vizuální dojem. Dialogy se skládají z krátkých replik, které si postavy vzájemně „pinkají“ jako míček. V celém textu hry najdeme minimální množství typických monologů. Nejvýraznějším je monolog myslícího Luckyho, ale ani ten se nadá považovat za ideální, neboť obsahová stránka sdělení je minimální.
Hra je ve své podstatě psaná jako groteska. Ačkoliv v textu (a hlavně v podtextu) zaznívají mnohdy zásadní myšlenky filosofické či náboženské, ve scénických poznámkách čteme popisy gagů rozehrávaných při těchto rozhovorech. Jednotlivé scénky dávají prostor téměř až ke klauniádám. Postava hodlající odejít ze scény se několikrát zmatené vrací, používá okázalá gesta, jedná zcela v rozporu s tím, co v danou chvíli říká… Největší prostor je v tomto směru dán postavě Luckyho, která je téměř celou hru němá, tudíž je tělesné vyjádření jedinou možností komunikace. Svoji podřízenost – a dá se říci tupou oddanost pánovi – vyjadřuje například neustálým nošením všech Pozzových věcí. Ačkoliv vidí, že se pán baví a nemá v plánu v nejbližších momentech odejít, stále stojí připraven se všemi zavazadly v rukou. Ve chvíli, kdy mu dá Pozzo příkaz, věci odhodí a po jeho splnění je opět posbírá a vrací se do původní pozice.

Výše zmíněné protiklady ještě více podtrhují bezvýchodnou situaci postav. Vladimír s Estragonem se dostávají do role jakýchsi smutných klaunů vlastního života. V jejich podání vyznívá i nevinný zápas s botou, kterou není možno vyzout, naprosto zoufale, jako by šlo o boj na život a na smrt. Čtenář (divák) ani nemá odvahu se zasmát, spíš hluboce soucítí s těmito nešťastnými, dá se říci až troskami.
Prostředí, do kterého autor hru zasadil, také podtrhuje zoufalost celé situace. Vesnická cesta vedoucí odnikud nikam, suchý starý strom (smuteční vrba), jehož větve už nejsou dost silné ani na to, aby se na nich člověk oběsil. Prázdnota prostoru obklopující prázdnotu lidské existence.
Absurdnost a svým způsobem neuchopitelnost Beckettovy hry způsobila, že se hned na počátku své existence setkala se zásadním odmítnutím. Žádný divadelní ředitel neměl odvahu text přijmout. Po premiéře se však prokázalo, že Beckett ovládá hru se slovy dokonale a diváci i přes zdánlivou nesmyslnost sdělení pochopili jeho myšlenky. Dílo se stalo typickým a dá se říci hlavním představitelem absurdního dramatu a od doby vzniku se stále znovu uvádí po celém světě.