Ďáblův močál George Sandové

Francouzská spisovatelka George Sandová se proslavila zejména jako jedna z prvních představitelek feministického hnutí. Ve jejích knihách se tak můžeme často setkat s tématem manželství a postavení ženy ve společnosti. Výjimkou není ani její román Ďáblův močál (La Mare au diable), který byl poprvé vydán v roce 1846 a dodnes patří k jejím nejčtenějším dílům.

Ďáblův močál můžeme zařadit do cyklu tzv. venkovských románů, které se vyznačují svou idealizací a lyrismem. Při tvorbě čerpá Geroge Sandová zejména ze svých vzpomínek z dětství (velkou část dětství prožila na venkově), patrné jsou však také prvky různých pověstí a pohádky. Setkáváme se zde proto s mnoha typickými postavami, které čtenář dobře zná ze starých příběhů „vyprávěných za dlouhých zimních večerů“. Přes všechnu idealizaci života prostých lidí na venkově v těchto románech najdeme i četné realistické prvky: téměř dokumentární zobrazení různých zvyků, tradic, popis prostředí, věrné vystižení dialektu a v neposlední řadě vystižení různých hnutí mysli. Podívejme se tedy blíže na jednoho z představitelů venkovského románu a na názory George Sandové na manželství.

Příběh začíná celkem nezvykle. George Sandová popisuje jednu rytinu od Holbeina, na které je zachycen rolník na poli. Tento výjev jí připomene krajinu, kde vyrůstala, a snad i jednoho rolníka, jehož příběh nám začne vyprávět.

Hlavní hrdina, statkář Germain, je třicetiletý vdovec se třemi dětmi. Žije spolu se svou tchýní a tchánem a nemá ani nejmenší úmysl se znovu ženit. Tchán ho ale přesvědčí, aby svým dětem našel novou matku, a doporučí mu bohatou a bezdětnou vdovu v jeho letech. První podobu manželství zde reprezentují společenská pravidla a zvyky (adekvátní věk a postavení manželky), jejichž cílem je však získat pouze ženu na výchovu dětí.

Germain se nakonec vydává na cestu, aby přemohl mnohé překážky, a dobyl tak srdce své dámy. Avšak oproti tradičnímu schématu hrdinských románu mu je dán jakožto doprovod jeho malý syn Pierre a mladá dívka Marie, která jde na službu na statek v Ormeaux, aby unikla chudobě. Malý Pierre zde hraje důležitou roli ve vývoji událostí. Nejprve představuje důvod, kvůli kterému si Germain hledá novou ženu, a mění se v prostředníka a pouto mezi budoucími manžely. Právě kvůli Pierrovi se totiž trojice zdrží a musí zůstat na noc v Ďáblově močálu. S tímto místem je spojena pověst, která hraje klíčovou roli ve vývoji událostí. Podle pověsti je toto místo zakleté, a pokud se v něm někdo zdrží přes noc, může chodit třeba i celou noc, ale ven se z něj dostane až ráno. Ani naši tři hrdinové přes všechnu snahu se z něj vymotat ven neuspějí. Čím víc postupují, tím víc se ztrácejí a příroda se stává temnější a tajemnější.

V tomto obraze Ďáblova močálu můžeme vidět jakýsi symbol naší duše. Ta je také hluboká a tajemná, ale v jejím nitru se skrývá pravda. Stejně tak i Germain poznává hluboko v lese, když jsou nakonec nuceni tam přespat, kdo by byl tou pravou matkou pro jeho děti. Marie totiž svou duchapřítomností a schopnostmi předčí samotného rytíře Germaina, když se dokáže v takové situaci postarat o jeho syna. Sandová zde popisuje Marii se všemi superlativy a stylizuje ji do podoby Panny Marie (doprovází ji jakési světlo, klid a mír, popis Marie držící a uspávající malého Pierra pak připomíná Madonu držící Ježíška). Pierre ještě víc podpoří otcovy myšlenky svým přáním: „... si tu veux me donner une autre mère, je veux que ce soit la petite Marie.“ [1] Pierre je pak zase vyobrazen jako Ježíšek nebo anděl, tedy posel boží.

V Germainovi vzniká známý romantický spor mezi jedincem, který začíná pojímat hluboké city k mladé dívce, a společností, pro kterou by sňatek bohatého vdovce s chudou teprve šestnáctiletou dívkou byl nepřípustný. Germain se nakonec vysloví, ale Marie jej z toho stejného důvodu odmítne. Ráno se pak každý vydává svou cestou.

Pod vlivem předešlé noci dopadne Germainovo setkání s bohatou vdovou zcela jinak, než bychom předtím předpokládali. Sandová Catherine ztvárňuje jako úplný opak Marie. Vykresluje zde obraz povrchní a lehkovážné ženy, „la lionne du village“. [2] Už dva roky se u ní pořádají námluvy, ale ani jednou se nepřiklonila k tomu se vdát. Raději si vybere stálou přízeň a obdiv mnoha mužů než si vybrat pouze jednoho. Nebere ohled na nikoho jiného a jako nenasytná lvice pojídá své nápadníky. Snadno můžeme odhadnout, že tyto námluvy skončí nezdarem. Cartherinin otec nakonec dává náhradou za manželku párek volů, aby si nezkazili pověst. Sandová tak symbolicky ukazuje, jak se zacházelo se ženou při smluvené svatbě (prodávání ženy jako kus masa) a že v tomto manželství by se jednalo pouze o majetek.

Germain se vydává za Marií a Pierrem do Ormeaux. Tam ale nikoho nenajde. Oba utekli, protože statkář dělal Marii nevhodné návrhy. Germain se je vydává okamžitě hledat. Od tohoto momentu Sandová použila pohádkový scénář, kdy se Germain musí utkat a přemoci tajemnou sílu, aby získal svou vyvolenou. Statkář je vykreslen jako ďábel a Germain jako statečný rytíř. Všichni tři se nakonec vrací zpátky do své vesnice s nepořízenou.

Příběh neskončí tak rychle, jak bychom očekávali, protože v cestě stále stojí konvence a věkový rozdíl. Proto je zapotřebí třetí osoby, představitele společnosti a zároveň jakési pohádkové víly, která by vše urovnala. Tuto osobu najdeme v Germainově tchýni, protože si jako první všimne, že se Germain něčím trápí. Když od něj zjistí, co se stalo, rozhodne se jim pomoci a přimluví se také u svého muže. Až když má Germain toto svolení, jde Marii znova požádat o ruku.

„... l’homme et la femme de chez nous (…) veulent que je te parle et je te demande de m’épouser.“ [3] Ve chvíli, kdy je Marie ubezpečena, že společnost, kterou reprezentují tchán a tchýně, by s takovou svatbou souhlasila, dá i ona svůj souhlas. Poslední část románu představuje skoro didaktická práce Sandové, když zevrubně popisuje celý průběh vesnické svatby Germaina a Marie.

I když u Sandové najdeme mnoho romantických a idealizujících prvků, takže máme pocit, že čteme jeden krásný, ale neskutečný příběh, vidíme zde i přesné vystižení a charakteristiku problému svatby a podmínek dobrého manželství. Těmi jsou citový vztah mezi manželi, který vznikl mezi Marií a Germainem během noci u Ďáblova močálu. Naproti tomu s vdovou Catherine k obdobnému navázaní nemohlo dojít, protože od svých nápadníků chtěla pouze brát a nikoli dávat. Následně mezi podmínkami manželství vidíme děti, které manželství spojují a posvěcují stejně jako malý Pierre. Kdyby nechtěl jít společně s Germainem a Marií, asi by Germain nikdy nezjistil, že tato mladá dívka je už dávno ženou a bude i dobrou manželkou. Poslední podmínkou v tomto románu je společenské přijetí sňatku, které ani dnes není ještě úplně pryč, ale proměnilo se do obecnější roviny v řadu předsudků.

Ďáblův močál je tak knihou, kterou může číst čtenář jakékoli generace, a i po více než 150 letech od jejího prvního vydání jsou základní myšlenky stále platné.


[1] SAND, George. La Mare au diable. Paris: Editions La Bruyère, 1946. s. 68. Překlad: „...  pokud mi chceš pořídit novou matku, chci, aby jí byla Marie.“
[2] Tamtéž, s. 84. Překlad: „vesnická lvice“.
[3] Tamtéž, s. 116. Překlad: „... muž a žena od nás (…) chtějí, abych si s tebou promluvil a zeptal se tě, jestli si mě vezmeš.“


Čtěte také:

Konvenčně nekonvenční George Sandová