Pražská německá literatura

V tomto článku bych vám ráda přiblížila skupinu spisovatelů, kteří působili a tvořili v Praze v druhé polovině 19. a na začátku 20. století. Převážně to byli pražští rodáci a jen výjimečně pocházeli z Německa či Rakouska, odkud později přišli do Prahy. Psali německy a až poté se jejich díla překládala do češtiny. Ve velké míře byli tito autoři původem židé a kvůli tomu ve 30. letech emigrovali. V Praze působilo na přelomu století přes čtyři desítky těchto autorů. Nejúspěšnějších a nejčtenějších je šest. Ti se se svými díly zapsali do dějin světové literatury.

Podle časové chronologie je nejstarším z pražských německých autorů spisovatel Rainer Maria Rilke (1857–1926). Jeho tvorba se týkala především poezie, i když některé práce jsou spíše krátkými prózami. Rilke se řadí mezi nejvýznamnější německé básníky. Německý jazyk obdivoval a studoval, přitom uměl i dobře česky. Nerozlišoval mezi českými a německými přáteli, i když oni to viděli jinak.    
Mezi jeho první díla patří Obětina Lárům z roku 1896, kde obdivuje Prahu. Jeho dílo nelze zařadit do jednoho směru. Básnická tvorba se vyvíjela od impresionismu přes dekadenci a symbolismu až k mystické poezii. Rilkovo dílo není sice jednotné stylově, ale náměty jsou už jasnější. Ve většině textů se zabývá smyslem a těžkostmi života, odcizeným světem jedince, beznadějí a silně se dotýká smrti či záhrobí. Rodné město zmínil také v díle Dvě pražské historky z roku 1899.
Silný zážitek si přivezl z Ruska, kde se mimo jiné setkal s Tolstým. Po této zkušenosti napsal Knihu hodinek, kterou se snaží vyjádřit své bloumání po světě, hledání Boha, touhu po poznání a přijetí smrti jako součást života. Zajímavé jsou pozdější Sonety Orfeovy, které jsou laděny více mysticky. Mají být jakousi výpovědí umírajícího umělce, který spíše přijímá smrt než těžké životní zkoušky.
Rilke se dožil šedesáti devíti let. Jeho dílo často velmi výstižně prezentuje jeho vlastní život. Cestoval a přitom mu k srdci přirostla i jiná místa než jen Střední Evropa. Kvůli jeho rodině později ochladl jeho vztah k Praze a nakonec zemřel ve Švýcarsku. Přesto je s Prahou spojen nejen početnými díly, ale také svým životem v tomto městě.

Gustav Meyrink (1868–1932) je jediným ze šesti spisovatelů, který pocházel z Vídně. Vymykal se však ještě více. Nebyl žid a navíc vůbec neuměl česky. Přesto se mnoho jeho románů odehrává právě v Praze. Nejvíce se proslavil svými historicky mystickými díly se zvláštními postavami, které ve městě přebývají. Hojně se věnoval židovskému tématu a nezapomněl ani na téma války. Právě román Golem z roku 1915 v sobě propojil námět ze staré Prahy, kde se v židovském ghettu odehrává příběh inspirovaný dávnou legendou. Golem je také často označován za tzv. magický román, jímž se ve 20. století nechali ovlivnit představitelé magického realismu.
Meyrink se mimo románů věnoval také krátkým povídkám s prvky grotesky, satiry, ironie a kritiky. Například v próze Dobytí Sarajeva především napadá nesmyslnost války, a z díla se tak stává groteska, která vše zesměšňuje. V dalších textech kritizuje maloměšťany, vědce, lékaře, lež nebo zveličované rozdíly mezi bohatými a chudými. Ze sbírek se záhadnými a fantastickými prvky je znám Kabinet voskových figur nebo Netopýři.
Hrůzy války vylíčil v několika románech z pozdější doby. Patří sem především Valpuržina noc, Zelená tvář nebo Bílý dominikán. Některé jsou opět spjaty s Prahou. Hlavním tématem je ale vize budoucnosti, která má upozornit na vše, co válka přináší. Meyrink svůj nepříliš kladný vztah k Praze vyřešil hned se začátkem 20. století. Tehdy totiž kvůli křivým obviněním a měšťácké nenávisti odešel do Německa, kde zůstal až do smrti. Přestože k městu neměl nikdy hluboký vztah, svými díly na Prahu upozorňoval a u čtenářů vytvořil obrázek starého, zachovalého a legendami opředeného města.

Nejznámějším pražským německým židem se stal Franz Kafka (1883–1924). Ačkoli se Kafka ve svém díle Praze nevěnuje, byla s ní velmi úzce spjata jeho osobnost. Později je spisovatel prezentován jako jeden z nejvýznamnějších rodáků a občanů metropole. Psal povídky a romány, z nichž většina za jeho krátkého života nevyšla. Kafka se dožil jednačtyřiceti let a jak známo jeho dílo až později vydal jeho přítel Max Brod.
Samotného autora můžeme nejspíše zařadit do literární vlny expresionismu a najdeme u něj také četné existenciální prvky. To vše se v dílech objevuje v  častých projevech zoufalství, neklidu, strachu z odcizení, změny. Za Kafkova života vyšly pouze menší práce jako Topič, Proměna, Ortel, Venkovský lékař či první kapitola Ameriky. Stejně jako všichni později uznávaní umělci se dočkal odmítavých reakcí literární kritiky i pozitivního hodnocení svých přátel.
Velké a současně nejznámější práce vyšly rok po autorově smrti. Dva romány jsou typické svou anonymitou a strohým popisem. Kafka zde neuvádí jména ani názvy měst. Hlavní postavu označuje křestním jménem a iniciálou, vsazuje ji do absurdních situací bez odůvodnění cesty, stíhání či smrti. Ačkoli je vše anonymní, na druhou stranu je to univerzální. Zmíněná místa nebo situace tak dostávají větší význam a hloubku. To vše najdeme v dílech Proces a Zámek.
Proces vypovídá o neuvěřitelném osudu muže, jenž je v den svých narozenin z neznámých důvodů zatčen a odveden k výslechu. U soudu je obviněn z něčeho, co nespáchal, a není brán ani ohled na to, že má důkazy své neviny ve formě výpovědi svědků. Z počátku cizímu soudu nevěří, vše odmítá a je přesvědčen o své pravdě. Skoro rok je popotahován po výsleších, při kterých podléhá svému marnému úsilí o očištění. Nakonec je před dalšími narozeninami odvezen do neznámého lomu, kde ho vykonavatelé rozsudku zavraždí. Přesto je román nedokončený.
Třetím velkým dílem je román Amerika. Původní autorův název pro tuto práci je Nezvěstný. Ta už je o něco popisnější. Vypráví příběh mladíka, kterého rodina pošle za příbuznými do Ameriky. Karel Rossman už při cestě ovšem pociťuje odcizení, které ho v neznámé zemi čeká.
Kafka se až ke konci života rozloučil s Prahou. S diagnózou tuberkulózy odcestoval nejprve do Berlína a nakonec do Rakouska, kde také zemřel. O výklad jeho díla se pokoušelo už mnoho teoretiků či spisovatelů, ale přesto nám pravý smysl jeho prací zůstává z části neobjasněn. Většina děl byla sice vydána v prvních dvou desetiletích 20. století, ale kvůli druhé světové válce se mezinárodního ohlasu pražský spisovatel dočkal až po roce 1945. Franz Kafka svou neobvyklou kritikou společnosti, která stojí proti jedinci, inspiroval mnoho dalších literátů. Jeho odkaz je patrný i v dílech autorů 21. století.

Kafkův dobrý přítel Max Brod (1884–1968) je nejčastěji spojován s posmrtným vydáním Kafkovy pozůstalosti. Brod byl hrdým židem a jakýmsi pojítkem německých autorů v Praze. Přestože Kafku velkou měrou ovlivnil a po celou dobu jeho tvorbu podporoval, byl sám autorem. Svou prací se podílel na zvýraznění české kultury ve světě. Překládal libreta Leoše Janáčka a pro německé divadlo zdramatizoval Haškovy Osudy dobrého vojáka Švejka. Brodovo dílo můžeme s jistotou zařadit do literárního expresionismu. Napsal například romány Boj za pravdu nebo Galilei ve vězení. Kromě překladů Janáčkových oper je také autorem skladatelovy monografie. Jeho dílo bylo od počátku ceněno a  Berlín, tehdejší centrum německé kultury, čekal na každou jeho další práci. V roce 1939 musel emigrovat a zbytek života strávil v pozdějším Izraeli.
Autorský přínos Maxe Broda je nezpochybnitelný, přesto už bude vždy spojován hlavně s neuvěřitelným činem, který provedl proti vůli svého přítele. Literaturu tak obohatil o génia Kafku. I kdyby mělo být celé jeho dílo zapomenuto, on zůstane v dějinách důležitou literární osobností.

Egon Erwin Kisch (1885–1948) zase do světa literatury vstoupil díky své novinářské práci. Proslavily ho především reportáže. Ačkoli se dostal do jiných zemí, odkud také napsal svědectví zaznamenané v Dobrodružství na pěti kontinentech, nejčastěji se ve svých dílech věnuje Praze. První příběhy z podsvětí uveřejnil ve výběru Z pražských ulic a nocí. Po nich přišel v roce 1914 Pasák. Zde velmi výstižně a přesně popisuje prostředí prostituce. Jedná se o příběh mladého kuplíře pocházejícího z  tehdejší vorařské Kampy. Odmala se mu od vrstevníků dostávalo uznání a později se dostal k práci, při které vodil mladá děvčata do salónů. U toho zůstal až do dospělosti, která mu přinesla jen nouzi. Kniha končí mladíkovou zoufalou sebevraždou.
Své zážitky ze srbské fronty v první světové válce sepsal do deníku Vojákem pražského sboru. V něm se spojují jeho protiválečné názory s popisem bojů a jejich následků. K Praze se vrátil v dílech Příběhy ze sedmi ghett, Tržiště senzací nebo v detektivně laděném Pražském pitavalu.
Kisch toho napsal ještě víc, ale do povědomí svých nynějších čtenářů přesto vešel spíše jako „zuřivý reportér“. Ve stejnojmenném díle z roku 1924 uveřejnil své strhující reportáže. Kolegy udivoval svou rychlostí, výbušností a nadšením, s nímž se věnoval aktuálním tématům svých reportáží. V ostatních dílech projevoval lítost a soucit se svými hrdiny na okraji společnosti, kteří jsou chudí, týraní, zneužívaní a marně čekají na jakoukoli pomoc. 

Posledním z největších představitelů pražské německé literatury je Franz Werfel (1890–1945). Zezačátku tíhnul k poezii, ale proslavil se spíše svou prózou. Patří ke klasikům evropské literatury a za svého pobytu v Praze se stejně jako Kafka scházel s Brodem a jemu blízkými. I on byl nejvíce ovlivněn expresionismem. Oproti svým židovským přátelům později přešel ke katolické víře. To ho spolu s emigrací v roce 1938 od této komunity odloučily.
Werfel psal krátké prózy a romány. Konflikt generací zachytil v rané próze Ne vrah, zavražděný je vinen. Jediný životopisný román věnoval Verdimu, kterého zde srovnává s opačně orientovaným Wagnerem. Kritiku společnosti vyjádřil ve Sjezdu abiturientů. Tragikomiku použil zase v díle Smrt maloměšťáka. Přestože měl dobrý vztah k Československu, byl nucen odejít do emigrace. V ní později vytvořil ještě několik svých prací.

Závěrem je třeba říci, že se německá literatura na našem území objevovala už od středověku. Do povědomí se však dostala až v 19. století, kdy získala na významu, a počátek 20. století byl vlastně vyvrcholením snah německé literární elity. Uvedení autoři v té době nebyli nijak organizovaní. Jedni pobývali v Praze a scházeli se mezi sebou, jiní zase cestovali a do města se vraceli jen zřídka. Všechny je ale spojoval jazyk, vztah k Praze a období, ve kterém žili a tvořili. Ačkoli můžeme na tyto spisovatele nahlížet i jednotlivě bez dalšího kontextu, vždy se o nich bude hovořit jako o pražských německých autorech.