Romantismus v literatuře

Tento umělecký směr se zrodil na konci 18. století a ovlivnil převážně první polovinu století devatenáctého. Nebyl pouhým směrem, ale přímo životním stylem pro mnoho lidí. Především pro umělce znamenal celoživotní záležitost. Původ slova je odvozen od pojmu „román“, který označuje moderní literární útvar. Dříve totiž slovo romantický znamenalo totéž jako románový či dobrodružný.

Společenská situace při zrodu romantismu byla složitá. Na konci 18. století ještě doznívaly ideály velké francouzské revoluce a současně probíhaly napoleonské války. Panovníkova vítězství znamenala návrat k absolutismu. Z toho pramenil dobový rozpor: přestože tehdejší ideály tíhly ke svobodě, skutečnost byla přesně opačná.
Romantismus je typický tím, že v něm převládá obraznost a citlivost nad rozumem. V dílech se objevují výjimečné postavy individualizovaných hrdinů, kteří jsou v konfliktu s odmítavou společností. Jedinec se stává typickým romantickým představitelem, který většinou vyniká, touží po uplatnění, ale společnost ho omezuje a nechápe. Romantik se proto bouří proti společenským konvencím, zákonům a pravidlům. Tím se stává vyděděncem, tulákem, loupežníkem, vězněm. Romantická vzpoura vždy končí nezdarem. Příběh má tragický konec a hrdinovy představy zůstanou nenaplněné.  
Pro romantického hrdinu je také typické, že se s ním autor ztotožňuje. Postava vyjadřuje spisovatelovy pocity a tím se stává subjektivním prvkem díla. Často v nich nacházíme autobiografické znaky.

Autoři se v 19. století snaží v knihách uniknout před realitou do historie, přírody, k lásce nebo smrti. Jiní se bouří a ty nazýváme revolučními romantiky. Z literárních žánrů bylo těmto spisovatelům nejvzdálenější drama. O to víc se však věnovali próze a poezii. Doba přála historickým románům a dobrodružným povídkám. Lyrika se zaměřila na autora, byla často subjektivní a básník se v ní vyznával ze svých nálad a pocitů.
Romantici vytvořili i dvojici lyrickoepických žánrů. Lyrizovanou prózu můžeme označit také za báseň v próze. Děj je v ní oslaben kvůli lyrickým pasážím a její délka odpovídá rozsahu povídky. Poéma nebo také byronská povídka je zase rozsáhlá a veršovaná skladba, v níž jsou úvahy  prolínány s dějovými pasážemi.

Romantismus jako umělecký směr se neodrazil jen v literatuře. Např. v architektuře je populární historismus; staví se mnoho zámků a zakládají se anglické parky, které jsou typické svou neuspořádaností a živelností. Jsou opakem francouzských zahrad. Šlechtici rádi navštěvovali různé altánky a zříceniny, proto si je dali budovat i na svých pozemcích. Tomuto období odpovídá například přestavba zámku Hluboká nebo Lednice. V zahraničí je zástupcem historizující architektury londýnský parlament.
V malířství se romantickým tendencím také dobře dařilo. Malby se vyznačují velkou dějovostí a vypjatými city. Umělci užívali převážně historických témat. Zástupci tohoto směru jsou především Eugén Delacroix, Francisco Goya a u nás Antonín Mánes nebo Mikoláš Aleš.
Hudba se inspirovala lidovou písní, zpěvností a melodičností. Dvořák, Chopin, Schubert nebo Weber patřili mezi skladatele orientované na romantické hnutí.

Romantismus v Anglii

Anglické literatuře tehdy vládli spíše revoluční romantici. Patřil k nim George Gordon Byron a Percy Bysshe Shelley. Dva přátelé, jejichž knihy patří mezi charakteristická díla romantismu. Byronův Childe Herold, Korzár nebo Džaur jsou přesnými typy romantických hrdinů. Shelley se proslavil hlavně dílem Odpoutaný Prométheus. Oba zemřeli mladí, což nebylo u romantiků nic neobvyklého. Mnoho umělců se nedožilo ani čtyřiceti let. Někdy žili ve špatných podmínkách, kde onemocněli, anebo z přesvědčení spáchali sebevraždu.
Romantickým dílem je například i Frankenstein od Mary Shelleyové, který je prvním projevem hororové literatury. Vypráví o vědci Frankensteinovi, který sestrojil umělého člověka. Anglie se také stala domovem románů. Ty milostné psaly hlavně sestry Bronteovy. Emily je autorkou románu Na větrné hůrce a Charlotte zase známé Jany Eyrové. Historické pozadí si pro své romány vybral Walter Scott. Ivanhoe nebo Waverly jsou typy odvážných hrdinů bojujících za dobro země.

Francie a Německo

Představitelé francouzského hnutí patří mezi největší světové spisovatele vůbec. Alexandr Dumas starší, autor Tří mušketýrů, Hraběte Monte Christa nebo Muže se železnou maskou, se stejně jako ostatní věnoval hlavně francouzské historii. Victor Hugo se proslavil Bídníky, Chrámem Matky Boží v Paříži či Dělníky moře. Hugo byl navíc i dramatikem a básníkem. Cromwell je jeho divadelním pokusem a Legenda věků je lyrickým cyklem o vývoji lidstva. Stendhal se soustředil spíše na psychologii hrdinů. Román Červený a Černý líčí osud ambiciózního mladíka, který je pro kariéru schopen všeho. Věznice parmská vypráví příběh vězně, který až za mřížemi prožije největší lásku svého života. Alfred de Musset se proslavil hlavně jako básník. Zpověď dítěte svého věku je autorovým osobním vyznáním.
Německo v 19. století proslavili bratři Grimmové svými pohádkami a básník Heinrich Heine. Ten patří mezi nejvýznamnější německé tvůrce poezie. Je autorem sbírek Nové básně a Kniha písní. Novalis byl pseudonym prozaika, který ve svém díle Křesťanství aneb Evropa mluvil o lidské zkáze. Své další názory zapracoval ve své básnické tvorbě.

Rusko a USA

Právě v tomto období velká východní země mohla dohnat světovou literaturu hlavně díky jednomu velkému autorovi. Alexandr Sergejevič Puškin byl prozaik, básník i dramatik. Jeho díla jsou zhudebněna a stejně jako výše zmínění Francouzi patří ke špičce světových spisovatelů. On i druhý ruský autor, Michail Jurjevič Lermontov, byli značně ovlivněni Byronem. Puškin ve svém nejznámějším díle Evžen Oněgin vytvořil nový literární typ postavy „zbytečného člověka“. Oněgin je jedním z nich. Jedná se o charakter člověka, který, i přes své nadání a jakési předurčení, nikdy nerealizuje své plány a sny. Příběh touhy po svobodě vylíčil v Cikánech a podobné téma najdeme i v Bachčisarajské fontáně. Pohádkově je naopak laděn Ruslan a Ludmila. Pohnutou společenskou morálku popisuje v dramatu Boris Godunov. Puškin byl plodným autorem, ale přesto byl skoro celý život stíhán a musel žít ve vyhnanství.
Lermontov je druhým významným ruským romanopiscem. Stihl ho podobný osud jako Puškina. Známá je od něj především poéma Démon. Hlavní postava Démona touží po kněžně Tamaře, které v den svatby zabije snoubence, a ženu uchvátí do své moci. Jeho láska kněžně ubližuje a Démon ztrácí šanci na vysvobození z Božího prokletí. „Zbytečného člověka“ popsal Lermontov v románu Hrdina naší doby.
Americkou literaturu v tomto období obohatil hlavně Edgar Allan Poe. Díky novému žánru černých románů přidal textům prvky mystiky, tajemství a iracionálna. Stal se jedním z předchůdců hororu. Poe šokoval hlavně díly Jáma a kyvadlo, Černý kocour, Zrádné srdce nebo básní Havran.

Český romantismus

I u nás do romantického hnutí řadíme velký počet autorů. K nejdůležitějším patří samozřejmě Karel Hynek Mácha. Kromě Máje je autorem básní V svět jsem vstoupil, která je postavena na kontrastu vysněného světa a kruté reality. Východisko z dobového rozporu hledal Mácha většinou únikem do imaginární země Iduny nebo skrze smrt. Další básní je Těžkomyslnost. Zde se odvážně staví proti dobové křesťanské představě o posmrtném životě. Autor to odmítá a hovoří o definitivním konci života. Mácha se také zasloužil o vznik tzv. „kosmické poezie“, kterou prezentuje v básni Intermezzo. Ta je založena na rozdílu mezi zemí a vesmírem. Země reprezentuje jistotu, zatímco vesmír touhu a ideály. Mácha navíc psal lyrizovanou prózu, kterou představuje soubor  Obrazy ze života mého.
Lidovými příběhy se inspiroval velký český spisovatel Karel Jaromír Erben. Práce archiváře ho zavedla až ke sběru pohádek, pověstí a dalších legend. Napsal sbírky Prostonárodní české písně a pověsti, České pohádky a nejznámější Kytici. Poslední sbírka měla v polovině 19. století i politický význam. Byl to protest proti tehdejším poměrům, kdy jakékoli české aktivity byly pronásledovány. Kytice je souborem třinácti umělých balad, které zachycují mravní principy české společnosti. V baladách je také kladen velký důraz na staré zvyky a panují v nich pověry starého světa.
Za další zástupce romantické literatury u nás považujeme Josefa Kajetána Tyla, Boženu Němcovou, Karla Sabinu, Josefa Václava Friče a další.


Období romantismu nelze jednoznačně časově vymezit, ale je jasné, že se přibližně v polovině 19. století začal šířit nový směr, který pronikl do literatury i ostatního umění. Přestože romantické vlivy v té době ještě doznívaly a podobné prvky můžeme najít i v dílech z konce století, první polovina byla pro tento umělecký směr a životní styl zásadnější. Jedná se o významné období z obecného hlediska umění, protože za relativně krátkou dobu vzniklo mnoho dodnes důležitých děl zahraničního i českého původu.