Josef Škvorecký – Příběh inženýra lidských duší

Tento román může být považován za pokračování dvou předchozích velkých románů Josefa Škvoreckého, a to Zbabělců a Miráklu. Příběh inženýra lidských duší patří nejen svou formou, ale hlavně svým obsahem, šířkou a hloubkou k vrcholu autorova díla inspirovaného vlastní zkušeností. Česky vyšel v roce 1977 v Torontu a setkal se s bezprostředním úspěchem u kritiky. Název románu se ironicky vztahuje k definici spisovatele podle dogmat stalinské estetiky, podle které má spisovatelova práce plnit výchovnou a propagandistickou funkci, spisovatelé mají být „inženýry lidských duší“.

Obsáhlý dvousvazkový panoramatický román s autobiografickými prvky konfrontuje prostřednictvím životních osudů spisovatele-emigranta autoritativní středoevropské režimy s demokratickým ovzduším kanadského exilu. Ústřední téma románu je izolace Dannyho Smiřického jako emigrantského autora, izolace, která vyplývá z jazykových, historických a zeměpisných bariér. Přesto jsou písemné útoky proti komunismu nejslabší stránkou románu. Jako hlavní důvod odchodu do emigrace považuje Josef Škvorecký touhu lidí po lepší finanční situaci a blahobytu. Samému Škvoreckému se v emigraci splnil jeho sen o Americe, která mu dala svobodu, a na exilové podmínky si rychle zvykl. Kanadu přijal za svůj domov, k čemuž mu také pomohl jeho zájem o americkou literaturu a kulturu a také zájem o české menšiny v USA. Píše o československé realitě, aby si připomněl zážitky a místa, které i v cizině tvoří základní oporu jeho osobní integrity. Sdílí s ostatními emigranty touhu po rodné zemi, ale cítí, že je zbytečné ve vzdálené cizí zemi zachovávat národní tradice. Popis shromáždění emigrantů má tedy často groteskní povahu.

Široký záběr společnosti, ve které Danny žije, je složen ze dvou časových pásem. Na jedné straně přítomnost, představovaná životem Dannyho Smiřického jako posrpnového emigranta po roce 1968 v exilu, na straně druhé minulost, která se odehrává ve vzpomínkách na jeho mládí za nacistické okupace v polovině 40. let, na dobu totálního nasazení a účastí v odbojové činnosti, která je spíše inspirována klukovským romantismem a touhou imponovat děvčatům. Poměrně komplikovaná kompozice je tedy založena na souběžnosti asociací a příhod ze dvou světů. Epizody ze Smiřického života v emigraci se odehrávají až na malé výjimky v Torontu a události z jeho mládí v českém městečku Kostelci. Historickým událostem není věnována přílišná pozornost, ačkoliv jejich vliv na život vypravěče i dalších postav je pociťován všude. Scény z emigrace zabírají větší část románu, jsou bohatší na situace i na postavy.

Hlavní proud vyprávění se týká Smiřického kariéry jako univerzitního profesora. Druhý proud, těsně související s prvním, se týká jeho milostného románku s jednou ze studentek, Irenou Svenssonovou. Třetí proud pak tvoří rozmanité, volně řazené epizody, jejichž námětem je většinou život české emigrantské komunity v Kanadě. Výlety do Dannyho mládí jsou viděny melancholicky, jako by se okupační období pro autora stalo spíše zdrojem nostalgie ze ztraceného mládí než děsivým historickým obdobím. Navzdory hrůzným epizodám a úzkostem se atmosféra kosteleckých příběhů vyznačuje jakýmsi pocitem bezpečí.

Román tvoří volně spojované epizody a prvky různých žánrů. Prostřednictvím epizod ze života postav blízkých vypravěči konstruuje Josef Škvorecký široce pojatý obraz společenské atmosféry středoevropského prostoru. Ten stále konfrontuje s vědomím Smiřického kanadských posluchačů, s jejich demokratickou svobodomyslností, ale i naivitou a částečnou ignorací a nedotčeností událostmi v Evropě. V příběhu Dannyho zachycuje Škvorecký vlastní zkušenosti z poválečné doby, mnohokrát se vrací do konce čtyřicátých let nebo připomíná epochu stalinských čistek. Několikrát uvádí i zážitky z minulosti, kterou osobně nepoznal, jako jsou například osudy jeho otce za první světové války. Mnohem více se však soustřeďuje na symbolický „začátek“ a „konec“ své životní dráhy, což může působit dojmem, že si vypravěč klade otázku po smyslu života, po tom, čeho chtěl dosáhnout. Napětí mezi „začátkem“ a „koncem“ ale míří k obecnějšímu problému, kterým je otázka, do jaké míry jsou osobní zkušenosti sdělitelné, nakolik se dají přenést do nového prostředí a působit jimi na porozumění základním hodnotám naší existence. Sdělování zkušeností překáží také nevyhnutelnost lidského jednání. Uvědomuje si to například v souvislosti s jeho někdejším pokusem sabotovat před očima milované dívky válečnou výrobu. Čin, který udělal z chlapecké naivnosti a který vyústil do pocitu trapnosti, mohl mít za následek smrt několika nevinných lidí. Přemýšlí, jak se má jako stárnoucí emigrant stavět k tomu, že pomoc v nouzi našel u Němce, u člověka, který byl nacistickým velitelem, ale ve skutečnosti Američanem, který se v hnutí nacistů zklamal. Všechny dávné události se místy vymykají přehledným souvislostem a stávají se hříčkou paradoxních náhod. K obrazu normalizace přispívají i pokusy komunistické strany navázat s emigranty kontakt, což se ale stává jen humorným příspěvkem při posezení u stolu.

V románu se neustále střetávají zkušenosti, které si Danny přinesl ze své vlasti, s realitou země, do které se snaží začlenit. Konfrontace minulosti a přítomnosti, konfrontace českého prostředí s prostředím kanadským odhaluje především překážky, které stojí vypravěči v cestě, aby mohl jedinečné zážitky a vzpomínky sdělit někomu jinému. Detailní znalost obou prostředí – jak prostředí svobody, tak i nesvobody – umožňuje Josefu Škvoreckému z nadhledu zaznamenat lidské chování jen málo závislé na aktuální společenské situaci. Tragikomika střetnutí vnitřního světa Dannyho jako profesora se světem kanadských posluchačů, který tvoří zástupci různých etnických skupin amerického kontinentu, není jen konfliktem dvou generací a dvou národních kultur. Je to především protiklad dvou přístupů k životu, k minulosti a ke svobodě. Studenti nevnímají ani svou kulturu, žijí jen ve své přítomnosti, a to bez nějaké souvislosti a historické paměti. Být svobodný pro ně znamená samozřejmost, žijí v nevědomosti o událostech, které se odehrály v domově Dannyho, na kontinentě pro ně zcela neznámém. Odlišné postoje Dannyho a studentů ze Západu, kteří neprošli zkušenostmi totalitního režimu a nemohou pochopit důsledky nesvobody za komunismu, jsou nejvíce patrné v univerzitních scénách.

Vedle dvou hlavních dějových pásem se panoramatický úhel pohledu rozšiřuje také o osudy Dannyho přátel doma i na různých kontinentech. Kromě vzpomínek, které se vybavují Dannymu jako profesorovi na seminářích, je to často formou dopisů od svých přátel, pomocí kterých také sleduje dění ve své bývalé vlasti. 41 dopisů představuje také stylisticky nejvýraznější složku díla, objevují se v různých souvislostech s vypravováním. Kromě toho, že informují o známých i nově uváděných postavách, slouží také jako komentář měnících se časů. Tyto komentáře se mění, od popisů osobních emotivních reakcí na události se dostávají až k obsáhlým historickým rozborům a mnohdy odhalují trvalý konflikt s lidmi u moci. Zvláště Janovy dopisy jsou důležitou součástí. Mají často ráz esejů a Jan v nich občas vystupuje jako autorův mluvčí.

Zájem o anglosaskou a americkou kulturu lze poznat i v kompozičním prostředku, který autor používá při uvedení a sjednocení témat. Každá ze dvou částí románů je uvedena třemi motty ze světové i české literatury, dvě obdobná motta pak uvádějí každou ze sedmi číslovaných kapitol, nesoucích jména anglosaských spisovatelů. Tito autoři jsou na Smiřického seminářích předmětem diskusí, což vytváří strukturní rámec jednotlivých kapitol. Při seminárních diskusích na torontské univerzitě se autor projevuje jako pozoruhodný interpret a literární znalec. Dílo každého autora je využito jako podklad pro kompoziční vazby s vyprávěným dějem. Reakce studentů na text vyvolává ve Smiřickém řetězec asociací, který ho často zavádí ke vzpomínkovým scénám. Myšlenka pohlížet na díla jiných epoch v kontextu soudobých politických zkušeností se prosazuje v diskusích o všech autorech.

Autor nechce být falešným prorokem, oním „inženýrem lidské duše“, chce zůstat svědkem plynutí času, který je schopen vyjádřit pocit dějinnosti pomocí osobního zážitku. Román vyúsťuje do automatického vyprávění „o vyprávění“ a nepřímo zdůvodňuje, proč Josef Škvorecký volí raději emigraci než zdánlivě zajištěnou existenci českého režimního spisovatele.




Zdroj obrázků: skvorecky.com/