Středověká satira se zaměřením na zobrazení ženy

Ve vysoké literatuře vystupovaly ženy nejvyšších společenských vrstev, tzn. královny, kněžny či šlechtičny. Představovaly hrstku vzdělaných žen, které byly významnými čtenářkami a které přispívaly k rozvoji středověké literatury. Přestože se říká, že byly ženy ve středověku zcela v područí svých mužů, setkáme se např. v Kosmově kronice s obšírným vyprávěním o moudré Libuši, která byla „v úvaze prozřetelná, v řeči rázná, tělem cudná, v mravech ušlechtilá“. [1]

Ženy byly ctěny především jako matky v širokém slova smyslu, tedy nejen jako rodičky mužových potomků, ale i jako pečovatelky o chudé. Toto křesťanské pojetí ženy jako matky chudých souviselo v českých podmínkách s kultem svaté Ludmily, která již nastálo nabourala okrajové postavení ženy v období raného středověku. Učené a ctnostné ženy se stávaly hlavními hrdinkami hagiografických děl. V lucemburském období vznikla např. Legenda o sv. Markétě, Legenda o sv. Dorotě, máme i zlomky z Legendy o bl. Anežce. Nejdůležitějším dílem tohoto období je pak Legenda o sv. Kateřině, v jejíž postavě středověk uctíval učenou dívku vyvracející pohanské bludy i krásnou mučednici.
Ve světské lyrice lze sledovat dva směry. Prvním je kurtoazní poezie, v níž je láska chápána jako nemoc či stesk milého, jehož cit není opětován. Touží sloužit své milované paní, která je nedosažitelná a obvykle vdaná. Druhým je žákovská poezie, která se u nás pěstovala po založení Karlovy univerzity. Na ženu je zde pohlíženo více kriticky až nepřátelsky, v některých básních se varuje před ženskou proradností. Lehkou hravostí připomínají tyto veselé písně Ovidiovy nugas.
Očekávali bychom, že legendy obsahující vyprávění o životě svatých budou blízké kázání či exemplům, které A. Vidmanová nazvala matkou moderní povídky. [2] Autoři v nich však zaujímají k ženám negativní či zdrženlivý postoj, neboť jsou podle nich nádobami zla, které zapříčinily Adamův pád.
Ženy z nižších vrstev měly jedinou cestu, jak dosáhnout vzdělání: klášter a doživotní službu Bohu. „Tím, že kláštery přijímaly za jeptišky i ženy neurozené, z vrstev lidových, prolamovaly v duchu křesťanské rovnosti aspoň částečně hradby společenských předsudků a poskytovaly ženě nadané možnost vyšší činnosti, než byla hrubá práce domácí nebo polní.“ [3]
Hlavním zdrojem při zkoumání každodenního života ženy pro nás mohou představovat satiry, které obsahují zmínky o rodinném životě. Ani zde však nesmíme zapomenout, že autor záměrně zdůrazňuje špatné vlastnosti něžného pohlaví a zaměřuje se na typ hříšné Evy, jako je to tomu např. v Desateru kázanie božie.
Průlomem v ženské úloze v dějinách české literatury byl nástup husitství. Tehdy se objevuje řada Husových posluchaček, které uplatnily své právo na vzdělání (např. Anežka ze Štítného, Eliška z Kravař aj.). „Zvláštní odrůdou husitských žen jsou tzv. bekyně, kroužky šesti až dvanácti žen, které žily pohromadě, trávíce život v modlitbách, rozjímání, zpěvu a četbě náboženských spisů.“ [4] Odpůrce Husových následovníků vedla tato snaha žen o vzdělání a vykládání Bible k zesměšňování (např. Viklefice, Bekyně).

Projevy mizogynství ve středověké literatuře

Vidíme, že na ženy bylo v celém středověku pohlíženo různými způsoby. Ve vyšší literatuře vystupují jako manželky, milenky a matky, jejichž hlavním posláním bylo rodit děti, těšit manžely a starat se o chod domu. V legendách se setkáme se ženami myslitelkami a pečovatelkami o chudé, ve dvorské literatuře pak se ženami – nedosažitelnými ideály. V satirách jsou však ženy líčeny – slovy A. Thomase - jako „nitěrně chlípné, mentálně nevyspělé a žvanivé strůjkyně vyhnání muže z ráje“. [5] Žena zde byla ztotožňována často s Evou – pokušitelkou, která svedla Adama k nakousnutí zakázaného ovoce, jak připomíná např. Neštěstie ve známém díle Tkadleček: „jakož vaše prvnie matka Eva lakomství a pychem vešken svět zavedla a k tomu nevěrú a neposlušenstviem. (...) Nebť první hřiech učinila lakomstvím, že jedla to, což jie bylo zapovědieno.“ [6]
Jiným typem ženy, která ovlivnila středověkou literaturu, byla biblická prostitutka, Máří Magdalena. Ta vystupuje nejen v „čistých“ satirách, ale i v dílech jiných žánrů. Mizogynství nalezneme např. u tzv. Dalimila, který narozdíl od Kosmy přičítá v kapitole o dívčí válce odvahu mužům, zatímco ženy dle něj vítězí pouze díky úskokům a lsti. Jeho snaha zveličit proradnost žen je viditelná např. v kapitole o Ctiradu a Šárce, která u Kosmy zcela chybí. Sám Kosmas pak moudrou Libuši vylíčil v pozici, která je typická spíše pro nemoudrou ženštinu, čímž chtěl vysvětlit, proč chtěl lid místo ní na soudcovském stolci muže:
V již zmíněném Mastičkáři se objevuje mizogynské klišé: na ženy je pohlíženo jako na prostopášnice, sklíčenost Marií je vysvětlována jako únava po noci plné vášně, žvatlání žen je přirovnáváno k unikajícímu plynu z těla. Podle Jana Ziolkowského je tato asociace odvozena zřejmě z latinského slova anus, které mělo dva významy: „řiť“ i „stařena“. [7] Ženské nečisté tělo je symbolem světského pohledu na svět, zatímco tělo Kristovo představuje nejvyšší svátost převtělení. Tyto mizogynské metafory nám pomáhají ilustrovat sociální a politická práva žen v období středověku. Žena tehdy vystupovala často jako prostopášnice a drbna, kterou může manžel kdykoliv zbít. Tento motiv byl zřejmě ve středověku oblíbený, jak tomu nasvědčuje např. Satira o ševcích.
Autor Mastičkáře si libuje v obscénním humoru, který je směřován proti určitým skupinám. Kromě žen, které jsou zde zastoupeny postavou mastičkářovy ženy, a dokonce i třemi Mariemi, jsou vysmíváni také Židé, a to ve scéně „zázračného“ oživení chlapce Izáka, které má představovat parodii Kristova vzkříšení. Třetí skupinou jsou Němci (např. Severín a jeho žena, samotný mastičkář). V souvislosti se třetím typem „outsiderů“ se všem, kteří tuto hru četli, vybaví známá scéna, v níž je komika vyvolána pokroucenou němčinou:

(Mastičkář:) Rubíne, vo pistu?
(Rubín:) Seď, mistře, dirži za řit tistu.
(Mastičkář:) Rubíne, vo pistu kvest?
(Rubín:) Seď, mistře, chlupatú tistu za pezd. [8]

Kromě narážek na tyto skupiny nalezneme ve středověké literatuře často kritiku církve. Ve stejné hře se drzý mastičkář naváží do prostopášných mnichů, ovšem ve spojení se ženami, které u nich nehledají pouze rozhřešení hříchů. Vypráví např. příhodu o mnichovi, který sedí na jeptišce, o ženě Havlici, která svádí všechny mnichy v Praze, a také o ženě, která se zamkne s mnichem ve stodole.
Žena typu Máří Magdaleny vystupuje v Tkadlečkovi. Krásná Adlička je Neštěstím nenápadně přirovnávána k prostitutce a zároveň představuje povrch textu, který bývá vábivý stejně jako ženské tělo. Dívka je totiž spodobněna jako topička, která „pec jest skrytě mnohým tajnú milostí pálila i mnohé svú osobú zamucovala i mnohé jest také podlě světa těšila“.  [9]
Podobné téma je zpracováno ve Viklefici, která pochází z počátku 15. století: stoupenkyně Johna Wyclifa se snaží mravně zkazit mladého venkovského šlechtice pod záminkou, že jej naučí pravé víře. Vše je však vztahováno k textu – pokud je Písmo svaté v nesprávných rukou (tedy v rukou prostopášné ženy) může přijít pohroma. Celá skladba je parodií na svítáníčko a je v ní vytvořena paralela mezi sexuální hrou a svatou mší. Dle mého názoru je i svědectvím o tehdejší obavě z učených žen, které by se mohly vyrovnat mužům, kdyby začaly číst a kázat evangelium.
Autor Desatera neopomene připomenout slavné biblické příběhy, v nichž se obětí ženy stali ctní muži: David, přemoudrý Šalomoun či silný Samson. Přirovnává proto ženy k zahradnicím, protože rozsévají kolem sebe hřích. Toto mírné označení pro ženu však střídají expresivní pojmenování typu baba, bídnice či mrzutá roba. Kromě biblických hříšnic lze nalézt i zmínky o ženách, které jsou typické pro antickou literaturu. Tak se v Tkadlečkovi vysmívá Neštěstí svému oponentovi kvůli jeho zženštilému chování: „Nečiň jako Elena.“ [10] Touto Elenou myslí slavnou rozvratitelku Tróje – krásnou Helenu, která odešla od svého muže za mladým Paridem, jak tomu chtěla bohyně lásky.
V Desateru však autor přiznává jako jeden z mála i to, že kromě těchto typů existují i ženy, které více než o tělo pečují o svou duši: „čsných jest žen také přěmnoho – z těch jáz je vykládaji a o nich nic neskládají“. [11] Vyzdvihovat ženské přednosti totiž nebylo autorovým cílem, navíc líčení špatných vlastností žen zaručovalo, že skladba splňovala funkci docere i delectare.
Ženy jsou špatné i proto, že svádí nešťastné mladíky do ďáblových osidel:

V krčmě nebo v tanci ženu
posazují ulíčenú,
anať obočie vztahuje,
závojíka popravuje (...) [12]

Chytrost žen nabývá záporného smyslu, neboť své přednosti využívají ke lstivým úskokům, a proto jim autor Desatera hrozí spravedlivým hněvem nejvyššího Boha. Zajímavé je, že podobný vztah mezi vinou a trestem používají jako hlavní motiv i antičtí, tedy z hlediska středověkého člověka pohanští autoři (např. Aischylos). Chytrá žena je hlavní postavou satirické povídky Jak chytrá svódnicě přělúdila čsnú vdovičku, která je součástí Desatera. Kuplířka lstivými slovy přemluví počestnou ženu, která chce zůstat věrná svému muži i po jeho smrti, aby byla svolná mladému nápadníkovi. Mnohé povídky – a zřejmě i tato z Desatera - však byly vzaty z příruček v té době zcela běžných, které měly sloužit kněžím jako ilustrační materiál při skládání kázání. Autorům v období středověku nešlo o látkovou originalitu, ale o mravní ponaučení recipientů.
Žena jako štěbetalka, která má mrštnější jazyk než had, se objevuje i v řadě náboženských textů. Např. biblická Eva zavádí jakousi lstivou rétoriku, neboť brání v pravdivé komunikaci s Bohem. „Záminku pro středověkou nevraživost vůči ženské řeči nacházíme jak v biblickém textu druhé kapitoly Genesis, tak v exegetické tradici patristiky, reprezentované v zásadě dílem sv. Augustina O křesťanské nauce, v němž je nebezpečné vábení pohanských textů srovnáváno se sexuálními nástrahami ženského těla.“ [13]
Staré ženy měly ve středověké literatuře nejméně záviděníhodné postavení. Pro společnost byly nepotřebné, neboť již nemohly rodit děti, ani se věnovat fyzicky náročnějším pracím. Aby tento status nežádoucích překonaly, zaměřily se na léčitelství a porodnictví, které bylo vždy spojováno s tajemnem lidského zrození. Kvůli této činnosti na ně však začalo být pohlíženo jako na čarodějnice. Základními rysy čarodějnictví byla „škodlivá kouzla, smlouva s ďáblem, milkování s ďáblem, let vzduchem a čarodějnický sabat“. [14] V pozdním středověku pak vyvrcholila čarodějnická hysterie, kterou nejlépe postihuje známé dílo Kladivo na čarodějnice. Důvodem hromadného pronásledování čarodějnic byl fakt, že s sebou pozdní středověk přinesl lidem mnohé nemoci, hrůzu ze smrti i sociální rozdíly mezi jednotlivými vrstvami. Čarodějnictví bývá spojováno ve středověké literatuře i s Židy, kterým bývá vytýkáno též lichvářství. Je s nimi proto spojována genitální a anální metaforika, kterou se autoři nebojí spojovat s posvátnými symboly, aby zesílili komický efekt.
Motiv čarodějnictví lze najít v již zmiňované první kapitole Desatera kázanie božie. Nejdříve autor hovoří o čarodějnících, poté však své tvrzení konkretizuje a promlouvá přímo o příslušnících ženského pohlaví: „ti boha za bóh nejmají, / když na babě kúzla ptají“. [15] Ženy jako čarodějnice nevystupují pouze v dílech středověkých; poznámky o jejich léčitelských schopnostech a tajných rituálech nalézáme již u některých antických autorů, např. u Horatia:

Cum mihi non tantum furesque feraeque suetae
hunc vexare locum curae sunt atque labori
atque carminibus quae versant atque venenis
humanos animos: has nullo perdere possum
nec prohibere, modo, simul ac vaga luna decorum
protulit os, quin ossa legant herbasque nocentis. [16]

Stará žena také vystupuje ve známém sporu Hádání Prahy s Kutnou Horou. Skladba je založena na užití personifikace: stará žena představuje Kutnou Horu, tj. město s katolickým obyvatelstvem, mladá žena pak Prahu, tj. husitské město. Stařena je přihrblá, šilhá, šišlá a šklebí se, zatímco Praha je žena krásná a moudrá. Ke staré ženě jsou přirovnáni ústy krásné Prahy i maďarští a němečtí vojáci, kteří nebyli u českého obyvatelstva v oblibě. Zajímavé je, že Kristus nalézá chyby u obou žen, avšak opravdu odsuzuje pouze ošklivou babici. Praze vyčítá krásný šat, čímž naráží na ženskou marnivost a pýchu.

Závěr

Ve všech dobách mají lidé nutkání hanět ty, kteří jsou něčím jiní – vzhledem, národností, vírou, ale i pohlavím. Většina středověkých děl byla vytvořena rukou muže, který na ženy nahlížel z několika možných úhlů. Z toho lepšího se na ni díval jako na manželku, matku či milenku, jako na nedosažitelný ideál nebo jako na myslitelku a světici (typ svaté Kateřiny). V satirických skladbách i v dílech jiných žánrů však nalezneme mnohé případy mizogynství, jak jsem se snažila ukázat v předchozím výkladu. Kritika dopadá na některé vlastnosti, které jsou dle mužů vlastní ženám. Mezi ty nejdůležitější vady patří: svůdnictví, marnivost, žvanivost a schopnost čarovat. Zajímavé je, že kritika dopadá na hlavy žen mladých i starých. Při podrobnějším prozkoumání textů však zjišťujeme, že staré ženy byly ve větším opovržení, neboť hanlivá pojmenování typu „baba, babizna“ se více vztahují na ženu starou, nežli mladou.
V některých dílech je žena zbožšťována, v jiných se jí naopak autor vysmívá. Na základě literárních dokladů však nemůžeme s jistotou určit, v jakém postavení byla středověká žena. Skutečně se jí všichni muži za zády nebo přímo do očí vysmívali? Nebo byla i zbožštěným ideálem, s nímž se setkáváme ve dvorské poezii? Zřejmě obojím, záleželo však na prostředí, v němž se žena pohybovala. Žena z vyšší společnosti se mohla naučit číst a psát, a dokonce podporovat další okruh vzdělanců, zatímco ženě žijící na venkově na podobné „kratochvíle“ nezbýval čas kvůli starostem o hospodářství či rodinou.
Pozice ženy ve středověké literatuře je velice obšírné téma, z toho důvodu jsem se zaměřila pouze na nejznámější satiry či díla s jejími prvky. Zajímavé by bylo srovnat je podrobněji s díly vyšší literatury a pokusit se o portrét skutečné středověké ženy, nikoliv jen té literární, což může být předmětem dalšího studia.




Poznámky:

[1] Kosmas – Kosmova kronika česká. Přel. K. Hrdina. Praha, Melantrich 1950. Str. 19
[2] Viz Vidmanová, A. Cesarius z Heisterbachu a František Kubka čili o životnosti středolatinské literatury. Zprávy Jednoty klasických filologů 16, 1974, s, 19-27.
[3] Stloukal, K. Královny, kněžny a velké ženy české. Praha: Jos. R. Vilímek 1940, s. 17.
[4] Tamtéž, s. 24.
[5] Thomas, A. Čechy královny Anny. Brno: Host 2005., s. 60.
[6] Tkadleček. Ed. F. Šimek. Praha: Česká grafická Unie 1940, s. 53.
[7] Ziolkowski, J. M. The Obscenities of Old Women: Vetularity and Vesnaculavity. In: Obscenity: Social Control. and Artistic Creation in the European Middle Ages, Boston 1998, s. 73–89.
[8] Staročeské drama. Ed. J. Hrabák. Praha: Československý spisovatel 1950, s. 19.
[9] Tkadleček. Ed. F. Šimek. Op. cit., s. 21.
[10] Tamtéž, s. 117.
[11] Staročeské satiry. Ed. J. Vilikovský. Praha: Vyšehrad 1942, s. 31.
[12] Tamtéž, s. 63.
[13] Thomas, A. Čechy královny Anny. Op. cit., s. 92.
[14] Ennenová, E. Ženy ve středověku. Přel. J. Karásek, P. Rychterová. Praha: Argo 2001, s. 258.
[15] Staročeské satiry Hradeckého rukopisu a Smilovy školy. Ed. J. Hrabák. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd 1962, s. 56.
[16] Mně ale nezpůsobují tak mnoho trampot a strastí / zvěř a zloději, zvyklí zde plenit to místo, jak ženy, / bouřící jedem šťáv a kouzlem svých zaříkávadel / lidskou mysl. Vždyť způsobem žádným je nemohu zničit / ani jim zabránit sbírat zde škodlivé býlí a kosti / jakmile bloudící Luna jen ukáže spanilou tvář svou. Horatius, Q. F. Vavřín a réva. Přel. R. Mertlík. Praha: Odeon 1972, s. 180.