Gotický román: Předchůdce moderního hororu

Hororově laděné příběhy nejsou objevem dvacátého století. Lidé se odjakživa nejen rádi smáli, ale také báli – hlavně když jim samým nic nehrozilo. Romány hrůzy začaly vznikat již v době anglického romantismu, a to v druhé polovině osmnáctého století. Jejich účelem bylo oživit ducha středověku, proto jsou nazývány romány gotickými  anebo černými.

Nutno zdůraznit, že gotický román postavil základy ikonografie pozdější hororové literatury a filmů. Typickými atributy gotického románu byl děs, tajemno, nadpřirozené jevy, kletby, šílenství, láska nevinné dívky aj. V gotický románech autoři psali například o hřbitovech, ruinách hradů a kostelů, upírech, duších, nočních můrách, prokletých rodinách nebo o pohřební zaživa.

Čtenář z jednadvacátého století si lehce všimne toho, že gotické romány jsou založeny na černobílém vidění postav. Neexistuje zde postava neutrální, v románech tohoto typu nalezneme pouze hrdiny a padouchy (tj. upíry, duchy nebo nestvůry). Při četbě gotického románu také nejeden moderní čtenář zakroutí hlavou nad naivními milostnými zápletkami, které jdou ruku v ruce s hrůzostrašnými scénami.

Za zakladatele gotické literatury je považován Angličan Horace Walpole (1717–1797), který roku 1764 vydal román Otrantský zámek. Tento román, jenž je hororovým příběhem odehrávajícím se v dobách křižáckých válek, se snažil vyvolat ve čtenáři líčením strašidelného příběhu hrůzu a strach. Pro zajímavost, aby Walpole dodal své knize na tajemnosti, lživě prohlašoval, že text knihy je původním středověkým románem, který objevil a znovu vydal.

Walpolův Ontrantský zámek inspiroval tvorbu anglické literátky Clary Reevové (1729–1807), která pod jeho vlivem napsala mimo jiné román Starý anglický baron (1777). Reevová navázala na Walpola nejen v hlavní dějové ose, ale také v řadě detailních prvků, které se potom ustálily a jsou výplní většiny následujících gotických románů. Mezi takovéto prvky patří například přenocování v tajemné komnatě nebo nečekaný šlechtický původ u někoho z chudé rodiny.

Ke klasikům gotického žánru patří také Ann Radcliffová (1764–1823), autorka slavného Sicilského románu (1790), v němž můžeme narazit nejen na autorčino zalíbení v přírodě, ale i na půlstránkové odbočky, které zapadají do děje a zpestřují jej. Témata odboček jsou různá – od názoru na náboženství, lásku nebo štěstí až po pohled na atmosféru hřbitova. Radcliffová také v románu zcela oddělila hrůzostrašné a milostné linie, aby je následně mohla v závěrečné pointě proměnit v jednu.

Anglický spisovatel a dramatik Mathew Gregory Lewis (1775–1818) se přiblížil ke gotické literatuře anonymním vydáním románu Mnich (1796). Většina recenzentů knihu ihned odmítla jako nabubřelou a nepřirozenou, někteří ji dokonce označovali za trestuhodně obscénní. Na základě této špatné pověsti však román Mnich dosáhl nehorázného úspěchu. Když se Lewis později přihlásil k autorství, byl obviněn z veřejného pohoršení. Například lord George Gordon Byron o něm napsal, že „proměnil básnictví ve hřbitov“.

Gotickým románem Frankenstein (1818), jenž vypráví příběh mladého vědce Viktora Frankensteina, který stvořil umělého člověka – monstrum ohyzdné podoby s nadlidskou silou, zazářila Mary Shelleyová (1797–1851), druhá manželka anglického romantického básníka Percy Bysshe Shelleyho. Původní verzi příběhu o Frankensteinovi autorka napsala během deštivého léta roku 1816, které trávila spolu se svým nastávajícím manželem Shelleym na dovolené u lorda George Gordona Byrona. Literáti si deštivé odpoledne krátili vymýšlením hrůzostrašných historek. Zatímco Shelleyová vytvořila kultovní román Frankenstein, lord Byron napsal fragment povídky Vampýr, kterou následně k vydání přepsal John William Polidori (1795–1821), jenž byl anglickým spisovatelem, Byronovým osobním lékařem a společníkem na cestách.

Povídka Vampýr se stala jednou z inspirací pozdějších upířích hororů. Pro zajímavost, snad nejslavnějším upírem devatenáctého století se stal hrabě Drákula, který byl původně zobrazen v románu irského spisovatele Abrahama Stokera (1847–1912) a který svou pozici uhájil i ve století dvacátém.