Catilinovo spiknutí v podání C. Sallustia Crispa

Sallustius se ve své monografii De Catilinae coniuratione (napsáno v letech 43–40 př. Kr.) zaměřuje na krátký úsek římských dějin, na Catilinovo spiknutí roku 63 př. Kr. Mistrně zde líčí krizi v římské společnosti a zároveň se snaží nalézt její příčiny, což je charakteristické pro celé jeho dílo.

Vyprávění začíná rozsáhlejší předmluvou obsahující obecné úvahy o lidských vlastnostech a schopnostech. Zároveň jsou zde i poznámky autobiografického charakteru – Sallustius se přiznává ke svým neřestem, kterým se oddával v mládí. O tomto období říká: „Pro pudore, pro abstinentia, pro virtute audacia, largitio, avaritia vigebant.“ Obdobnými slovy popisuje i období, v němž pomalu uzrávaly Catilinovy zločinné záměry. Obhajuje svou práci na dějepisném díle, protože to bylo v té době některými občany považováno za zahálku. O Catilinově spiknutí chce hovořit z toho důvodu, že je to podle něj pamětihodná událost kvůli nezvyklosti takového zločinu a nebezpečí, které tím hrozilo římskému státu.

Po předmluvě následuje popis Catilinovy povahy. Zde se Sallustius projevuje jako výborný psycholog a spisovatel zároveň. O Catilinovi říká, že je to muž špatný a ničemný, že miluje od mládí války, vraždy, loupení a rozepře mezi občany, že je lstivý, žádostivý, rozmařilý apod. Už z těchto připisovaných vlastností lze poznat, že Sallustius považuje Catilinu za největšího ničemníka, který nemá žádné svědomí a jenž je schopen těch nejhorších zločinů.

Otázkou je, nakolik můžeme tuto charakteristiku považovat za pravdivou. Dle mého názoru Sallustius Catilinu záměrně líčí v co nejnepříznivějším světle, aby tím více zdůraznil krizi ve společnosti. Paradoxně ale tento ničemník působí na čtenáře i příznivějším dojmem, především v řeči, kterou pronesl před rozhodující bitvou ke svým stoupencům. Catilina říká: „Nos pro patria, pro libertate, pro vita certamus, illis supervacaneum est pugnare pro potentia paucorum.“ Tato slova by se i dnes mohla stát heslem nějaké revoluce bojující podle dnešních měřítek za spravedlivé ideály. V tehdejší době ale znamenala hrozbu celému státu, který byl založen na jiných politických základech než státy dnešní. V jiných částech knihy jsou ovšem zdůrazňovány méně idealistické příčiny, které vedly Catilinu ke spiknutí – touha po moci, slávě a bohatství. Své spojence si Catilina vyhledával často mezi lehkovážnými mladíky i ze starých šlechtických rodů, kteří se k němu přidávali kvůli vyhlídce na obohacení.

Kromě Catilinovy povahy se Sallustius zabývá také povahou M. Catona a C. Caesara, kteří jsou podle něj „viri ingenti virtute, divorsis moribus“. Tyto odlišné mravy lze dobře posoudit z řečí, které oba přednesli před senátem, když se rozhodovalo o potrestání zajatých spiklenců pocházejících z urozených rodin. Caesar odmítá trest smrti a navrhuje, aby jim byl zabaven majetek a aby žili pod dozorem v italských municipiích. Své důvody podkládá přesvědčivou argumentací, používá i hojné příklady z minulosti. Cato naopak připomíná hrozící nebezpečí, které by tito lidé pro stát představovali. Nebojí se dokonce použít ironické poznámky směřující k senátorům, kteří by podpořili Caesarův návrh.

Vyžaduje okamžitou smrt pro spiklence a senát je jednoznačně na jeho straně. Sám Sallustius s tímto trestem souhlasí – popravení spiklenci podle něj „našli konec života hodný své povahy a svých skutků“. Zajímavé je, že se nijak nezmiňuje o Caesarově spojení se spiklenci (z historických pramenů je totiž téměř jisté, že se spiknutí také zúčastnil). Naopak se v některých odbočkách, jako je např. zmíněná Caesarova řeč před senátem, snaží odvrátit jakékoliv podezření od Caesarovy osoby.

Tím se dostávám k otázce objektivnosti Sallustiova vyprávění. Z textu vyplývá, že autor zveličuje mravní úpadek šlechty a že přezírá její zásluhy na státě. Tato tendence se projevuje už ve zmíněné charakteristice Catiliny. Autor skutečnost poopravuje kvůli svým politickým záměrům, chce totiž ospravedlnit pozdější Caesarovu diktaturu, která se opírala o přízeň populárů. Proto stále upozorňuje na mravní úpadek vládnoucí nobility. Caesarovi byl totiž vděčný za návrat do senátu a za správcovství v provincii Africa Nova. Podle mého názoru je právě toto subjektivně zabarvené vyprávění čtenářsky přitažlivější než pouhý chronologicky uspořádaný výpis událostí. Je potom na čtenáři, aby sám oddělil smyšlenky od faktů. Přestože jsou ale určité pasáže zkreslené a politicky tendenční, Sallustius není úplně neobjektivní. Jeho práce je naopak plná bystrých postřehů, které mohou být nápomocné k pochopení některých souvislostí v Catilinově spiknutí.

Při popisu dění Sallustius vše posuzuje podle svých etických zásad a snaží se aplikovat na vše svou teorii o mravních příčinách. Tu prosazuje např. v úseku pojednávajícím o starých římských mravech, který následuje za popisem Catilinovy povahy. V této odbočce líčí, jak byli předkové stateční, šetrní a jak velkou úctu měli k bohům. Měli sice jen skrovné prostředky, ale přesto se díky své udatnosti několika občanů stali nejmocnějším národem. Za svůj úspěch prý vděčili své vynikající udatnosti (egregia virtus) a chudobě (paupertas). Dnešní Římané ale začali být pyšní a panovační, touží pouze po svém prospěchu a ne po prospěchu státu, jejich mužnost kvůli hýřivosti začíná ochabovat apod. Velkolepé období římských dějin – podle mě ale silně idealizované – je vystřídáno  kvůli změně mravů současným úpadkem. Ze Sallustiova vyprávění se dá vyvodit, že se tyto protiklady pohybují neustále v kruhu, přičemž hybnou silou dějin je podle něj „fortuna“.

Sallustiův text vyvolává ve čtenáři podobné emoce jako drama. Samotná postava Catiliny je totiž postavou tragickou, jejíž osud je všem předem jasný – povahové vlastnosti jeho podnik předurčují k neúspěchu a jeho samého k tragickému konci. Dramatické efekty autor také uplatňuje pomocí kompozice. Po filozofické předmluvě následují četná vyprávění s charakteristikami, přímé řeči hlavních protagonistů, dopisy, úvahy a odbočky historické i politické. Dramatičnost vyprávění lze dobře rozpoznat v závěrečné části knihy, v níž autor pojednává o Catilinově porážce. Catilina se dozví o popravě svých stoupenců a rozhodne se uprchnout do Galie. Před rozhodnou bitvou pronese před svými vojáky strhující řeč, ve které jim připomíná stará příkoří a zároveň ideály, kvůli nimž se rozhodli přidat se k jeho vojsku. Dále následuje živě zobrazený boj, v němž se Catilina bije jako „rázný voják i dobrý vojevůdce.“ Sallustius zde zůstává objektivním vypravěčem a uznává, že Catilinovo vojsko bojovalo s vekou duševní silou a odvahou. Všichni spiklenci, kteří byli svobodnými občany, se raději nechali zabít v boji, než aby uprchli, a tělo samotného Catiliny bylo nalezeno daleko od svých věrných mezi mrtvými nepřáteli. Vyprávění nekončí příliš optimisticky. Očekávali bychom projev radosti nad Catilinovou smrtí, místo toho je ale popisováno, jak se v celém vojsku – kromě radosti nad vítězstvím – objevuje i smutek (maeror) a žal (luctus) nad smrtí příbuzných a přátel, kteří přišli v boji o život.

Nyní uvedu základní rysy Sallustiova stylu po formální stránce. Tento styl byl v několika publikacích příhodně charakterizován dvěma výrazy: „brevitas et varietas“. V textu nenalezneme žádné dlouhé periody s hypotaktickým uspořádáním, které by byly navíc uzavřené rytmickou klauzulí. Toto Sallustius na rozdíl od Cicerona odmítá a raději tvoří souvětí s parataktickým řazením. Snaží se být co nejvíce stručným – věty jsou spojené asyndeticky a některé pomocné slovesné tvary jsou úplně vynechány. Rád používá infinitiv historický a různé řečnické figury, díky nimž promluvy jednotlivých postav vyvolávají dojem vznešené a patetické řeči. Celé vyprávění má archaické zabarvení. Mimo archaismy se zde ale objevují i výrazy lidové mluvy a některé neologismy.

Na závěr bych chtěla stručně shrnout, v čem spočívá velikost tohoto monografického díla a jaký význam má pro dnešního čtenáře. Sallustius zde vyniká jako mistrný vypravěč, který je dovedným psychologem, dramatikem i historikem v jedné osobě. Své vyprávění oživuje častými úvahami a odbočkami od hlavního tématu, v nichž se snaží nalézt příčinu dějinných událostí. Děj není předkládán jako suchopárný výklad, ale jako děj plný akce a zvratů. Obdobný je i popis hlavních postav – autor se nezaměřuje na jejich životopisná data, ale na povahové vlastnosti. Navíc celé vyprávění záměrně archaizuje, aby dosáhl většího estetického účinku. Sallustius tímto čtenářsky přitažlivým způsobem přináší dnešní době nejen svědectví o jedné dějinné události, ale také varování před lidmi podobné povahy jako Catilina, kteří jsou odhodláni použít jakýchkoliv prostředků k dosažení svých sobeckých cílů.


Primární literatura:
C. Sallustius Crispus – Spiknutí Catilinovo. Přel. J. R. Lukeš. Praha, Jan Laichter.
C. Sallustius  Crispus – De coniuratione Catilinae.

Sekundární literatura:
Gian Biagio Conte – Dějiny římské literatury. Ed., transl. Dagmar Bartoňková a kol. Praha, Koanisch Latin Press 2003.
Ferdinand Stiebitz – Stručné dějiny římské literatury. Praha, Státní pedagogické nakladatelství 1937.