Dekadentní literatura

Přestože dnes o dekadenci mluvíme jako o samostatném směru, dříve byla vnímána spíše jako nekvalitní projev poezie poslední třetiny 19. století. Ve francouzštině totiž slovo dekadence znamená úpadek. Tak bylo také zpočátku nahlíženo na některé práce tehdejších literátů, protože v jiném uměleckém oboru se dekadence ani neprojevila.

Dekadence byla v podstatě reakcí na měšťanskou společnost, kterou se zároveň svými projevy snažila šokovat. Umělci se postavili do pózy aristokratů, kteří opovrhují davem a tradičními společenskými hodnotami. Ve svých dílech vyjadřují nenávist k ženě, lásce nebo citům. Roli cyniků doprovází lehkovážnost a necitelnost. Okolí provokovali výstředním životem a nekonečným pesimismem. Hlavními tématy jejich děl se tak stala marnost či odmítání životní perspektivy. K odmítnutí mravních a estetických norem patřilo také využívání tabuizovaných námětů, které se týkaly násilí, zla, ošklivosti a smrti. V lidech měly vzbuzovat pocit odporu, znechucení či strachu.

Autoři se ve velké míře inspirovali v díle filozofa Friedricha Nietzscheho a Arthura Schopenhauera. Jako hlavní inspirační zdroj se uvádí teorie o nadčlověku prvního ze zmíněných filozofů. Nadčlověk je zde konfrontován z davem, který se nechá ovládat. Dekadentní prvky najdeme i v díle Edgara Allana Poea, který byl jedním z předchůdců dekadentní literatury.

Umělci se na přelomu 19. a 20. století postavili také proti oficiálnímu umění. To je ale později přijalo za své a představitele dekadence zařadilo do všech osnov. 

Do tvorby moderního autora Charlese Baudelairea se kromě symbolů promítly také dekadentní prvky. Za prototyp tzv. „úpadkové“ poezie se považuje jedna z jeho básní ze sbírky Květy zla. Zdechlina nebo také Mršina je morbidním vyprávěním o nezvykle cynickém vyznání lásky. Autor společně se svou milou na procházce spatří rozkládající se mrtvé tělo, které po vzoru impresionistů detailně popíše. Realisticky syrovou situaci mladík využívá k vyznání lásky své milé. Přirovná ji k hnijící mrtvole a ujistí ji, že až bude mrtvá a její tělo v takovém stavu, stále ji bude milovat. Do velkého kontrastu se zde dostává život a smrt. Tato báseň vyvolala v tehdejší společnosti obrovské zděšení, také proto bývá Baudelaire označován za praotce dekadence.

Oscar Wilde patří mezi největší umělce „úpadkové“ literatury. Výstřední dandy pohrdal tradiční anglickou společností, které vadil jeho způsob života. Byl to typicky dekadentní autor, jenž se později stal světově proslulým dramatikem a prozaikem. Kromě divadelních her, povídek a pohádek napsal také jeden román, který řadíme mezi dekadentní díla. Obraz Doriana Graye je příběhem narcistického mladíka, který před vlastním portrétem vysloví osudové přání. Chtěl, aby krásný obraz stárl místo něj. Dorian žije jako zhýralec, ale jeho tvář zůstává stále stejná. Na portrétu se rýsují vrásky a patrné jsou i projevy špatného života (zločiny, neřest). Po letech Dorian obraz nenávidí víc a víc. Nakonec to nevydrží a vlastní podobiznu probodne nožem, při čemž umírá sám ve své skutečné podobě. Ráno pak sluhové najdou portrét krásného mladíka, pod nímž leží mrtvý stařec. Fantastické prvky umocňují dramatický osud člověka, který se chtěl vzepřít zákonitostem přírody.

Svérázem polské společnosti byl Stanislav Przybyszewski. Hlásil se k bohémskému kultu alkoholu a erotiky. Zajímal se o psychologii, neurologii a satanismus. Poslednímu zmíněnému se věnoval i v prvním románu Satanovy děti. Nejvíce ho ale proslavila románová trilogie Homo sapiens z konce 90. let 19. století. Všechny tři prózy (Přes palubu, Cestou a Malström) spojuje postava Poláka Falka. Hlavní hrdina je pod vlivem Nietzscheho učení přesvědčen, že je výjimečný a všem nadřazený. Ačkoli si myslí, že se zná, nakonec se zachová stejně jako ostatní. Podléhá svým vášním a ubližuje lidem ve svém okolí. Podobné téma – konflikt neomylných lidí – je popsáno ještě v románech Synové země a Silný člověk.   

Česká dekadence má, stejně jako v dalších moderních směrech, také četné zastoupení. Své názory oproti zahraničí vyjadřovala mírněji. Vyslovovala pocity marnosti a beznaděje života. Dekadenci se u nás dařilo především v poezii. Představitelé české dekadence působili kolem časopisu Moderní revue, který založil Arnošt Procházka. Podíleli se na něm i další dekadentní umělci jako Jiří Karásek ze Lvovic nebo Karel Hlaváček. Revue vycházela od roku 1895 do roku 1925 a otiskovala českou i přeloženou zahraniční tvorbu. Věnovala se současným tématům – impresionismu, symbolismu, dekadenci – a zaměřila se i na rozbory Nietzscheho a Schopenhauerova díla.

Arnošt Procházka se k dekadenci řadí především svou básnickou sbírkou Prostibolo duše. Jedná se o zápisky morbidní erotiky, přičemž prostibolo znamená nevěstinec. Dále se věnoval už jen kritickým statím a odborným esejům. Mezi plodnější autory se zařadil Procházkův kolega z Moderní revue Jiří Karásek ze Lvovic. Ve svých románech vyjadřuje především duševní únavu a přesycenost. V jeho díle najdeme téma erotismu, odvratu od života, kultu smrti a další. Toto je popsáno v Zazděných oknech, Sodomě, Knize aristokratické či v Sexu necans. Mimo život je dílo z roku 1897, v němž se již zřekl kombinování příběhů a vnějšího osudu hrdiny. Dále v tom pokračoval v Gotické duši z roku 1900. Později se věnoval kritice a publicistice.

Dekadence měla kvůli svému razantnímu přístupu k literatuře mnoho odpůrců z řad velkých spisovatelů. U nás ji odmítl například Jaroslav Vrchlický nebo Josef Václav Sládek. Kromě výběru témat byla dekadenci vytýkána také závislost na cizích vzorech. Několikrát popřela svá východiska a omezovala se svým ohraničeným záběrem. Přesto se stala důležitým vývojovým stupněm moderní literatury, kde má dodnes své místo. Stalo se také, že někteří její představitelé vytvořili mimořádná díla. V případě prací českých básníků se občas hovoří o černých perlách literatury.


Použitá literatura:
Svozil B. Česká literatura ve zkratce 3, Knižní klub, Praha, 2000
Milička K. Od realismu po modernu, Baronet, Praha, 2002
Vlašín Š. Slovník literárních směrů a skupin, Orbis, Praha, 1977