„Chceme zrušit interpunkci a zbořit muzea,“ hlásali futuristé

Italští umělci hledící do budoucnosti to na začátku 20. století s uměním a literaturou viděli naprosto jinak než ostatní avantgardisté. Z dnešního hlediska se nám futurismus jeví jako základní a zároveň i extrémní poloha celého modernismu. Svým vlivem a idejemi obsáhl všechny sféry uměleckého života. V literatuře se nejvýrazněji projevil v italské a ruské, u ostatních autorů lze hovořit pouze o inspiraci a krátkodobém vlivu na jejich dílo.

Už podle názvu je jasné, že se italští umělci nechtěli dívat do minulosti a jakýmkoli způsobem se jí zabývat. Podstata futurismu naopak tkvěla v oslavě pokroku, rychlosti, dynamismu, moderní doby a techniky. Vyzdvihována byla síla a akce, proti tomu byla odmítnuta tradiční společnost se svým konvenčním a klasickým uměním. To vše formuloval Filippo Tommaso Marinetti v Manifestu futurismu z roku 1909, v němž požadoval zrušení všech muzeí a knihoven, které v sobě ukrývají staré umění.

V literatuře se jedná o důležité změny typu: rozbití tradiční větné stavby, užívání sloves pouze v infinitivu, zrušení interpunkce nebo užívání pouze podstatných a přídavných jmen. Typickým projevem literárního futurismu byla plakátová báseň, kde byla slova uspořádána do grafického obrazce.

Se vším tím rychle se vyvíjejícím technickým pokrokem moderní doby měl  futurismus blízko k destrukci a válce. Proto se později přihlásil k italskému fašismu, což odradilo řadu zahraničních umělců.

Ve výtvarném umění najdeme několik zástupců, kteří tvořili přesně v duchu futurismu. Stejné postavení jako Marinetti pro literaturu měl Umberto Boccioni pro výtvarníky. Byl předním představitelem futurismu a zároveň jeho teoretikem. Další z malířů Giacomo Balla se zabýval zachycením pohybu, což se mu skvěle podařilo ve známém díle Děvčátko běžící na balkoně. Na tomto obraze nelze postavu skoro rozeznat, protože italský umělec rozložil běh do jednotlivých fází a ty seřadil vedle sebe.

V českém umění najdeme vliv futurismu v díle malíře Pravoslava Kotíka nebo sochaře Jana Laudy, jenž je autorem sochy s názvem Motocyklista.

Kromě Manifestu futurismu byl Marinetti i autorem básnických sbírek, z nichž nejznámější se jmenuje Osvobozená slova z roku 1919. Zde se mu opravdu podařilo dodržet to, o čem mluvil ve svém prohlášení. Místo interpunkce se spíše objevují matematická znaménka, vypustil zde příslovce a přídavná jména a pro lepší znázornění zvuků ulic používá citoslovce a dalších zvukomalebných slov.

Mezi další představitele italského futurismu patřil Ardengo Soffici, který byl teoretickým a kritickým mluvčím celého hnutí. Ideje nového směru podpořil pracemi Kubismu a futurismus z roku 1914 a První principy futuristické estetiky z roku 1919. Mezi další básníky, kteří ovšem nedosáhli Marinettiho věhlasu a významu, patřili Paolo Buzzi, Luciano Folgore nebo Carlo Gavoni.

Kromě Itálie zasáhl futurismus výrazně do ruské literatury. Místní skupiny od začátku odmítali jakoukoli závislost na italských futuristech. Přesto je u nich patrná stejná tendence odlišení se od ostatních a určitá výstřednost. Ruské manifesty nesly například název Zdechlá luna nebo Řvoucí Parnas. Ačkoli kritizovali Dostojevského či Puškina, autory klasické literatury, zároveň na jejich odkaz také navazovali. Stejně jako v Itálii byl zpolitizován i ruský futurismus. Později se totiž dal do služeb bolševické revoluce.

Mezi nejvýraznější představitele ruského futurismu můžeme považovat trojici autorů – Chlebnikov, Majakovskij, Jesenin. Přičemž každý z nich přinesl do tohoto směru vlastní inovace a nové prvky. Velemir Chlebnikov tvořil ve znamení experimentu a byl označován za „osvoboditele ruského verše“. Pod vlivem svých fantasticko-utopických idejí vytvořil zaumný jazyk, tedy mluvu, která má postihnout i věci nezachytitelné. Nový jazyk má jít až kamsi za nebo nad rozum (odtud označení). To vše se projevilo ve vymýšlení nových slov, která byla založena především na zvukové stránce. Tuto část tvorby reprezentuje sbírka Křidélkuje zlatopisem, v níž se nachází báseň Bobeóbi. Užívá zde nesmyslné novotvary a palindromy, což jsou slovní hříčky, které se čtou od předu i od zadu stejně.

Svými agitačními projevy a probolševickou poezií si nejen v Rusku získal velkou popularitu Vladimir Majakovskij. Pro jeho verše je typické nasazení a  naléhavost, jež je zdůrazněna častým oslovováním. Ačkoli vymýšlí i nová slova, vystačí si většinou s jednoduchými slovy, která spojí do jiné výraznější roviny. Známá je například poéma Oblak v kalhotách z roku 1916, kde autor provokativně vyjadřuje svůj odmítavý postoj k měšťácké společnosti. V dalším díle 150 000 000 se projevuje jeho agitační způsob psaní. Popisuje zde jakýsi zápas proletáře Ivana (Rusko) s kapitalistickým prezidentem Wilsonem (svět).

V českém prostředí se dá o futurismu mluvit jen okrajově. Stanislav Kostka Neumann byl velkým obdivovatelem moderní civilizace, techniky a dynamiky velkoměsta. To se odrazilo ve sbírce Nové zpěvy a statích Ať žije život!. Dále můžeme futuristické tendence najít i v díle bratří Čapků a v umělecké tvorbě výtvarníka Václava Špály. Dá se hovořit o okruhu lidí kolem Almanachu na rok 1914. Více futuristických projevů u nás už asi nenajdeme, protože pozdější ideje války a fašismu nebyly v našem prostředí příliš rozšiřovány.

Futurismus byl ve své podstatě radikální reakcí na symbolismus a stal se jádrem celé avantgardy. Ačkoli to nemusí být na první pohled patrné, z futurismu nakonec vycházely všechny ostatní směry modernismu. Italské vlivy najdeme v dadaismu, surrealismu, poetismu i nejbližším kubofuturismu. Ne náhodou označil Marinetti všechny avantgardní básníky za futuristy.