Základní rysy řecké idyly

Slovo idyla (řec. εỉδύλλιον, „obrázek“) původně označovalo drobné básně rozmanitého obsahu. Jako literárního termínu ho bylo poprvé užito pro označení všech Theokritových básní bez ohledu na jejich tematiku a formu; byly do něho zahrnuty tedy nejen pastýřské básně, ale i mimy, epyllia aj. Proto byl pro vlastní pastýřské básně vytvořen přesnější termín: eidyllia búkolika (lat. carmen bucolicum; odtud dostala jméno i Vergiliova sbírka Bucolica, v latinské poezii se ujal také název ekloga).

Idylou se tedy rozumí básně klidné nálady, jejichž náměty jsou čerpány z pastýřského, méně pak z loveckého či rybářského života, tedy vůbec ze života venkovského, což bylo prostředí klasické literatuře cizí. Tento helénistický „realismus“ pronikal také do Héróndotových mimů i do stylizovaných mimů Theokritových. Idyla je někdy pokládána za plod úpadkového naladění; jako životaschopný žánr se nemohla vyvinout dříve, dokud se literární život nekoncentroval do největších měst, a tak se neodcizil od venkovského života. Předpokládá tedy únavu a přesycenost městskou kulturou a východiskem se pro básníka stává útěk do nevinné prostoty a venkovského prostředí, které dříve dalo vznik tolika řeckým kulturním tradicím (pověstem, lidovým písním, tancům, rituálním soutěžím apod.).

Básník v této době nazírá na přírodu a lidi v ní se zvláštním naivním optimismem. Naivnost idyly ale často bývá umělá a tendenční. Postupně místo silných citů podává nasládlý odvar sentimentality, z přírody se tak stává pouhá dekorace (především později u idyly rokokové).

Právě popis krajiny byl důležitou součástí řecké idyly. Na to upozorňuje např. M. Kuťáková, která říká: „Sledujeme-li ztvárnění přírody, krajiny, dospějeme patrně brzy k názoru, že žádná krajina nenabízela nikdy tolik rozmanitých podob jako krajiny uměleckých děl. (…) Někdy převládnou znepokojivé krajiny plné symbolů, které otvírají svá tajemství jen zasvěceným, potom zase klidné krajiny stojatých vod a tichých zákoutí příhodných pro osamělé meditace.“ (Kuťáková, Eva: Příroda a básník. In: Písně pastvin a lesů. Praha, Nakladatelství Svoboda 1977, s. 7.)

Krajina řeckých idyl je vlastně Pánovou říší, ve které skotačí mytologické postavy Satyrů, Faunů, nymf a Najád, ale také pastýřů a jejich družek. Ti všichni jsou krásní, jejich život plyne klidně, v přirozeném souladu s přírodou. Překypují také básnickým i hudebním nadáním a většinu času tráví buď soutěživým kláním nebo tím, že si dle slov Vergiliových "hoví pod košatými korunami buků". (Vergilius: Zpěvy pastýřské. Přel. Helena Kurzová. Praha, Paseka 2004, s. 7.) Příroda neznamená pro tyto postavy domov nebo místo práce, ale spíše místo přátelských setkání, toulek a procházek. Takto pojatá krajina se postupně stala obecně používaným motivem (locus communis) a stává se z ní jeden z nejpoužívanějších topů evropské literatury – locus amoenus (příjemné, líbezné místo).

S nejstaršími idylami se potkáváme už v Orientě u Hebrejů (kniha Rút) a u Indů (idylické drama Sakuntala). Nejedná se ale ještě o idylu jako samostatný žánr. Také v Řecku nebyla tato poezie vytvořena ex nihilo (tj. z ničeho). Už u Homéra bychom mohli nalézt některé pasáže, které se blíží poezii bukolické (např. popis pastýřů na štítě Achilleově; příchod Odyssea k Eumaiovi). Starověké prameny také dosvědčují existenci lidové pastýřské poezie v Lakedaimonu a na Sicílii (v Tyndaridě a Syrakusách) a uvádí ji většinou ve spojení s kultem bohyně Artemidy. Jak tato pastýřská poezie vypadala, nevíme. Za vlastního tvůrce idyly jako samostatného žánru bývá považován Theokritos, jak už bylo řečeno výše. Tento zajisté znal tyto básníky, protože sám žil dlouhá léta přímo u zdroje této lidové pastýřské poezie, jeho vlastní idyly ale nemůžeme pokládat za pouhou kompilaci již užívaných motivů.

Jeho nástupci byli Bión a Moschos, kteří jsou ale daleko manýrovanější. Nejstarší rukopisy nám dochovaných řeckých bukoliků pocházejí až z 8. stol. po Kr. Moderní zkoumání dějin těchto textů dospělo k těmto výsledkům: někdy za Sullovy doby uspořádal gramatik Artemidoros sbírku řeckých bukolských básní. Jeho syn Theon pokračoval v činnosti svého otce tím, že vydal komentované vydání Theokritových básní. Někdy ve 2. století po Kr. vznikla sbírka scholií k bukolikům, kterou sestavil Amarantos, asi současník Galenův. Další vývoj zde sledovat nelze.

Theokrita se snažil také napodobit řecký romanopisec Longos z Lesbu (asi 2./3. stol. n. l.), a to v pastýřském románu Dafnis a Chloé. Z římských básníků byl pak předním idylikem Vergilius, jemuž ale idyla sloužila spíše jako rámec pro melancholické líčení. Z pozdějších římských básníků se idyly částečně dotýkají Statius, Nemesianus, Calpurnius aj.

V období renesance byli Theokritovými idylami ovlivněni Boccaccio, Petrarca či neapolský pěvec Sannazzaro v básni Arcadia i ve svých latinských eklogách, v Anglii pak Milton, Tennyson, Pope aj. Později napsal některé básně v duchu pastýřských idyl Wilde (např. báseň Ravenna, Zahrada Erotova, Theokritus) a především švýcarský idylik Salomon Gessner. V naší literatuře napodobil Theokrita Jan Hollý (Selanky), Jaroslav Langer, Karel Vinařický, Vítězslav Hálek (Děvče z Tater), Adolf Hejduk (Oldřich a Božena), Svatopluk Čech (idylické eposy Václav Živsa, některé z povídek Ve stínu lípy) aj.


Další použitá literatura:
Kuthan, Rudolf: Úvod. In: Řečtí idylikové. Praha, Toužimský a Moravec, 1946.
Salač, Antonín: Mimos a poesie bukolská. In: Řečtí básníci doby hellenistické. Praha, Společnost přátel antické kultury 1930.