Dadaisté měli smysl pro nesmysl

Uprostřed válečné Evropy se skupina emigrantů rozhodla založit hnutí, které by existovalo a tvořilo na principu náhody. Ta byla totiž hlavní tendencí, která umělce zajímala. S tímto přístupem tak v roce 1916 v curyšském Kabaretu Voltair vznikl i dadaismus. K celé akci je samozřejmě podnítila i zuřící válka. Protestovali proti ní a snažili se vyburcovat měšťáckou společnost k činům.

Dadaisté v čele s Tristanem Tzarou hlásali, že náhodně vytvořené dílo může být stejně krásné jako to promyšlené a technicky zvládnuté. Popřeli celou dřívější výtvarnou tradici a ohradili se tvrzením, že si člověk sám stanovil, co je krásné a co ošklivé.
Tzara se stal myšlenkovým vůdcem směru a také autorem prvních manifestů a dadaistických textů. Kromě náhody zdůraznil ještě tři další principy – recesi, smysl pro nesmysl a mystifikaci, při níž vydávali výmysly za pravdu.

Výrazným projevem dadaismu ve výtvarném umění bylo dílo francouzského umělce Marcela Duchampa. Ten totiž vystavoval umělecké předměty podle jejich představ. V roce 1917 se tak na výstavě objevil pisoár s názvem Fontána. Byl to jeden z jeho mnoha „ready made“, tedy hotových objektů. Duchamp se také proslavil tím, že na kopii obrazu Mony Lisy domaloval knírek a podepsal ho jako nový autor. V této době se ve výstavních síních začaly objevovat předměty denního užívání, což bylo dříve nemyslitelné. Autoři podepisovali například kola, sušáky na lahve a další.
Kromě něj k dadaistům patřil i fotograf Man Ray, sochař Hans Arp, umělec Kurt Schwitters nebo Max Ernst. Dva poslední jmenovaní se proslavili koláží a asambláží, což je spojení různých výtvarných i průmyslových technik.

Za jednoho z přímých předchůdců dadaistů se pokládá rakouský básník Christian Morgenstern. Autor absurdních básní, které buďto uspořádal graficky jako vizuální verše nebo dělal shluky hlásek. Z nich pak vznikaly novotvary, jejichž zástupcem jsou básně Košilela nebo Velké lalulá.

Dadaismus propagoval naprostou anarchii a svobodu v životě i kultuře. Umění mělo být zbaveno společenské funkce. To vše se odrazilo i v samotných textech umělců. Tristan Tzara je autorem literárního díla První nebeské dobrodružství pana Antipyrina (1916), které je pokládáno za první text v duchu dadaismu. Psaní se pro ně stává pouhým uvolňováním slov bez hlubšího smyslového významu. Například v Manifestu o lásce sladké a hořké Tzara popisuje návod na tvorbu dadaistických textů. Dadaisté také založili velmi důležité časopis Dada, na jehož obsahu se podílel také André Breton.

Mezi další zástupce tohoto směru patří německý autor Hugo Ball. Ten je autorem prvotních myšlenek dadaismu, které ale později do formy manifestu přetransformoval právě Tristan Tzara. Napsal například báseň Karavana, drama Michelangelův nos nebo kolekci 7 schizofrenních sonetů.

Další výraznou osobností v této skupině byl berlínský představitel hnutí Richard Huelsenbeck. Napsal analýzu dadaismus a také esej o jeho historii. Berlínská odnož dadaistů byla více aktivní v politice, ale oproti tomu se tolik neangažovala v kritice současných uměleckých tendencí. Protože byly časopisy důležitým prvkem dadaistických hnutí, založili v Berlíně hned dva – Club Dada a Der Dada. Do těchto časopisů posílal karikatury známý německý umělec Georg Grosz.

V pařížském prostředí se k dadaismu na chvíli přiklonili i známí francouzští básníci Louis Aragon, André Breton a Philippe Soupault. Tyto osobnosti se pohybovaly kolem časopisu Littérature a během krátké doby původní dadaistické koncepce přetvořili na své vlastní. Z nich se později vyvinul surrealismus.

Na začátku 20. let, konkrétně v roce 1923, je už velmi patrná jakási únava z neustálé recese a mystifikace. Někteří členové svůj negativní postoj ke stávajícímu umění vyhrotili natolik, že ho začali nenávidět úplně. Kvůli tomu ostatní z hnutí vystupují. Velká část z nich se svou tvorbou pokračuje v duchu vznikajícího surrealismu. Později je jasné, že i krátká epizoda hnutí dada byla pro umělce ve válečné atmosféře velmi důležitá. Umělci podlehli nedůvěře a deziluzi z tehdejšího dění a potřebovali nalézt nějaké východisko. Tím jim byl na přelomu desátých a dvacátých let právě dadaismus.