George Orwell – Barmské dny

Hlavní postavou je John Flory, 35-letý Angličan, do nějž se zčásti stylizoval sám autor. Poznáváme to podle Floryho názorů na anglický imperialismus v Barmě, které jsou totožné s názory Orwellovými (je to především odmítání alibistických tvrzení, která mají obhajovat smysluplnost přítomnosti britských kolonizátorů – Indická říše je despocií; umírněnou despocií, to jistě, ale pořád je to despocie, jejímž konečným cílem je olupování. [1] Nalháváme si, že jsem tady, abychom naše ubohé černé bratry povznášeli, a ne je olupovali. [2] Vždyť je to tak prosté. Úředník Barmánce přišlápne a obchodník mu zatím probere kapsy. [3]).

Flory je osamělý člověk, který si až příliš uvědomuje bezútěšnou prázdnotu svého dosavadního života; ten tvořily dny tvrdé práce, alkoholového hýření a styků s prostitutkami. Vnímá velmi realisticky, jakou roli hraje v cizí zemi jako kolonizátor, a pocity viny, které v něm toto vědomí vyvolává, jej nutí sympatizovat s barmským lidem. Floryho jakýmsi až úzkostlivým znakem je jeho snaha neangažovat se a za „žádnou cenu“ nevstupovat do konfrontací s ostatními anglickými „gentlemany“, členy klubu. Tyto muže považuje Flory za arogantní ožraly a neotesance, kteří se nezajímají téměř o nic jiného, než je whisky a tenis.

Jednou z postav, která se těší Floryho nadprůměrné pozornosti, je neteř manželů Lackersteenových - Elizabeth. Krásná, leč mírně omezená dívka, která přicestovala do Barmy za svými příbuznými hned poté, co jí zemřela matka. Flory si Elizabeth chybně idealizuje jako výjimečnou ženu, která jediná mu dokáže porozumět a vrátit jeho životu ztracený smysl. Již od prvních okamžiků je rozhodnut si ji vzít a strávit s ní zbytek života. Touží jí odhalit své nitro, aby rozuměla jeho názorům a touhám. Ale Elizabethin postoj k domorodcům je od prvního okamžiku povýšeně přezíravý, je pod její úroveň je vyhledávat, natož navštěvovat jejich špinavé, zatuchlé domy. Výborně ji vystihuje následující ukázka: Opravdoví lidé, jak se jí zdálo, slušní lidé – ti, kteří střílejí tetřívky, jezdí na dostihy do Ascotu a závodí na jachtách v Cowes – to nejsou žádní chytrolíni. Nejsou takoví blázni, aby psali knihy nebo se patlali s malířskými štětci nebo se zabývali všemi možnými intelektuálskými výmysly jako socialismem a tak podobně. Slovo „intelektuálský“ mělo v jejím slovníku trpce hanlivý význam. A když se náhodou stalo – asi jednou nebo dvakrát – že potkala opravdového umělce, který byl raději ochoten pracovat celý život bez haléře v kapse, než by se dal koupit od nějaké banky nebo pojišťovny, pohrdala jím ještě daleko víc, než pohrdala diletanty z matčina kroužku. [4]

V barmském doktoru Verasvámím nachází Floryho věrného přítele, se kterým si může v klidu pohovořit o věcech jitřících jeho mysl. Zatímco Floryho názory jsou čistě protiimperialistické, doktor Verasvámí je zcela loajálním a až servilně oddaným služebníkem anglických kolonizátorů, ke kterým vzhlíží s posvátnou úctou. Doslova se zápalem obhajoval názor, že on jako Ind náleží k podřadné a degenerované rase. Jeho víra v britskou spravedlnost byla tak velká, že ani tehdy, když musel ve věznici dohlížet na mrskání nebo věšení a pak přicházel domů s černým obličejem pobledlým do popelava a naléval si whisky, jeho nadšení neochabovalo. [5]

Za protiklad dobromyslného doktora Verasvámího lze považovat okrskového soudce U Pchou Ťina, muže, který si vždy dokáže spočítat, jak ze všeho vytěžit maximum, přičemž neváhá použít takových prostředků, jako jsou pomluvy, křivopřísežnictví, intriky. V bezohledném sledování svého vytyčeného cíle neváhá jít doslova „přes mrtvoly“. Jediným společným znakem doktora a soudce je jejich touha stát se členy místního klubu. Jakkoli lze tuto touhu označit za společný znak, má tento u každého zcela jiné motivy. Doktor se chce stát členem, aby získal ochranu před křivopřísežnými pomluvami. Soudce touží upevnit svou prestiž a získat společenské uznání. Každý k naplnění svého snu přistupuje jinak. Doktor se umírněně snaží profitovat z přátelství s Florym, členem místního klubu. U Pchou Ťin jakkoli jinak. Nehoráznými pomluvami se snaží podkopat doktorovu dobrou pověst, a když se to nedaří, neváhá intrikami zaútočit na Floryho.

Vypravěč

Co se týče narativního způsobu vypravování, poznáváme u tohoto románu er-formu vypravěče částečně reflektujícího jednání a skutky postav. Postavení vypravěče zde není nijak progresivní, tu a tam lze vyprávěcí subjekt identifikovat, např. v následující ukázce: „Vzpomínáte si ještě, co v tom dopise bylo?“ „Ano. Promiňte, že jsem neodepsala. Já jen –“ „Tehdy jsem nic jiného nemohl čekat. Ale jen jsem vám chtěl připomenout, co v něm stojí.“ Nestálo v něm samozřejmě nic jiného, než že ji miluje a vždycky milovat bude, ať se stane cokoli, a ještě to znělo dost nepřesvědčivě. [6]

Fabule

Samotný příběh tvoří dvě související motivické linie. Ústřední linie, která zachycuje boj dobra se zlem, jehož motivací je zdánlivě marnivá snaha stát se členem místního klubu, neboť členství v klubu, stejně jako přátelství s bělochem, je pro Barmánce zárukou nejvyššího společenského uznání a prestiže, na které se v Barmě dle autorova líčení klade neobvykle velký důraz. Symbolické „dobro“ je zde zastoupeno doktorem Verasvámím, kterého lze charakterizovat jako vřelého a ochotného pomáhat. „Zlo“ představuje místní okrskový soudce U Pchou Ťin, přezdívaný krokodýl, nebezpečný člověk, který se ničeho nezalekne a před ničím nezastaví. Střet těchto sil je i přes bezpočet soudcových útoků v rovnováze díky stabilitě, kterou získává doktor přátelstvím s Florym. Ve chvíli, kdy se podaří soudci přímými pomlouvačnými útoky podkopat Floryho čest, ztrácí na důvěryhodnosti i doktor Verasvámí, až se nakonec po závěrečném zvratu, ztrátou Floryho podpory, stává zcela nedůvěryhodným a členem klubu se s konečnou platností může stát soudce U Pchou Ťin.

U Pchou Ťina můžeme zároveň považovat za jakéhosi hybatele dějem, neboť velká část toho, co se v knize děje, byla uvedena do pohybu právě díky jemu (doktorovo přání stát se členem klubu, Floryho vnitřní boj postavit se či nepostavit se za doktora, povstání Barmánců vyprovokované U Pchou Ťinem, pomluvy Ma Hla Mei, jež očernily Floryho a pohřbily vztah s Elizabeth).

Za druhou motivickou linii lze považovat vztah Floryho a Elizabeth. Ten má na Floryho blahodárné účinky a dává mu pocit, že „žije“. Flory si získá Elizabeth, když ji „zachrání“ před vodními buvoly. Mezi oběma mladými lidmi přeskočí něco, co je přinutí se dále setkávat. Brzy však začne Flory Elizabeth nudit svoji „intelektuálštinou“ a názory, jimiž jako by implicitně vyjadřoval své sympatie k domorodému lidu. Což je pro dívku ze soukromé školy s vysokým sebehodnocením zcela nepřípustné. Motivy Elizabeth jsou poněkud prvoplánové: najít si ženicha a přestat být závislá na příbuzných Lackersteenových. Její zájem o Floryho téměř vychladne ve chvíli, kdy se v Ťjauktamtě objeví mladý aristokratický důstojník Verall, který ve svém opovrhování ostatními téměř nerozlišuje mezi domorodci či bílými Angličany. Rozhodně se nehodlal nijak družit s místní bělošskou smetánkou. Věděl, co je to za lidi, v těchhle zapadlých barmských osadách – odporná, zženštilá chátra, která se tahá po čajových dýcháncích a málem neumí vsednout na koně. Z hloubi duše jimi pohrdal. [7] Jeho jedinými zájmy jsou koně, pólo a upevňování fyzické zdatnosti. Elizabeth se zdá mnohem zdatnější, ne tak intelektuální a hlavně ji tak nenudí jako Flory. Vyjíždí si spolu pravidelně na koni, až jednoho dne Verall prostě zmizí. Je odvelen jinam a bez jediného slova opouští společně se svými muži Ťjauktamtu.

Flory je opět žhavým kandidátem, v jeho vztahu k Elizabeth se nic nezměnilo. Ve chvíli, kdy se při povstání vesničanů volajících po pomstě zachová hrdinně a přivolá pomoc, se zdá, že už mu jeho plány s Elizabeth nemůže nic překazit. To se ale opravdu jenom zdá, protože na jiném místě se už osnují plány, jak pošpinit Floryho jméno. Iniciátorem těchto snah je okrskový soudce U Pchou Ťin, kterému stojí Flory v cestě. U Pchou Ťin poštve proti Florymu jeho bývalou milenku Ma Hla Mei, která v hysterickém záchvatu vtrhne v době bohoslužby do kostela a přede všemi zúčastněnými Floryho pomluví. Tento úskok se snad nejvíce dotkne Elizabeth, která poté důrazně odmítá mít s Florym cokoli společného. Flory přichází definitivní ztrátou Elizabeth o naději a sny, které naplňovaly jeho život a dávaly mu smysl. Jediným východiskem z nesnesitelného prázdna je smrt. U Pchou Ťin se tak doslova stává Floryho hrobníkem a jeho zlovolné plány jsou dotaženy do konce v tom okamžiku, kdy „nahrazuje“ Floryho v ťjauktamtském klubu.

Hlavní téma a motivy

Kritika anglického imperialismu v Barmě, nezájmu a arogance Angličanů. Osamocenost a vykořeněnost člověka v existenciální rovině, hledání lásky a porozumění, předsudky vůči kolonizovanému národu považovanému za zaostalý, alkoholismus jako nezbytný prostředek při upevňování impéria, postojově diskrepanční chování (protiklad myšlenek a vůbec vnitřního života Floryho s činy, které si vynucuje jeho postavení), intriky a lži coby prostředek k získání a upevnění prestiže.

Dílo přesahuje zažitá klišé o šťastných koncích a naplněné lásce, se kterými se u Orwella často nesetkáme. Lze jej vnímat jako obhajobu práv a svobod člověka bez ohledu na jeho národnost či vyznání stejně jako obžalobu arogantního jednání, které tato práva a svobody potlačuje.

[1] ORWELL, G.: Barmské dny. 1.vyd. Praha : Volvox globator, 1998. ISBN 80-7207-164-5. S. 63.
[2] Tamtéž, s. 37-38.
[3] Tamtéž, s. 38.
[4] Tamtéž, s. 86-87.
[5] Tamtéž, s. 38.
[6] Tamtéž, s. 230-231.
[7] Tamtéž, s. 181.


Čtěte také:

George Orwell – Na dně v Paříži a Londýně

George Orwell – Na dně v Paříži a Londýně (ukázka z knihy)

George Orwell (25. 6. 1903-21. 1. 1950)