Literární kubismus a Guillaume Apollinaire

Na začátku 20. století vznikla ve Francii téměř okamžitá reakce poezie na zásadní výtvarnou tendenci – kubismus. Také proto nezískal literární směr jiný název. Teoretici a kritici v něm totiž spatřovali příliš podobné prvky, které využíval Picassův a Braqueův kubismus.

Název směru vymyslel tehdejší novinář, který chtěl tímto slovem urazit a zkritizovat tvorbu moderních umělců. Jak to tak bývá, i tento pojem se ujal a označení směru už zůstalo. Francouzské slovo cubisme pochází z latinské cubus, což se překládá jako krychle. Ačkoli se to tak může na první pohled zdát, kubismus na počátku 20. století stále ještě nezastupuje abstraktní umění. To vzniká až o několik let později.
Podstata kubismu spočívá v přenesení trojrozměrných předmětů a věcí do dvojrozměrného pohledu plátna. S tím přišel poprvé malíř Paul Cézanne, který budoucím kubistům radil, jak nahlížet na zobrazované objekty. Místo krajiny, portrétu či zátiší si měli představit jednotlivá geometrická tělesa. Zjednodušili tak tvary na krychle, kužely, kvádry a koule.
Pablo Picasso je jedním z nejznámějších světových malířů vůbec, takže jeho tvorbu není potřeba blíže představovat. Přesnému duchu kubismu odpovídá například dílo Kytarista a veřejnosti také velmi známá Guernica. Kromě spolutvůrce Georgese Braquea se ke kubismu hlásil také Juan Gris, Fernand Léger nebo Rober Delaunay.

Něco podobného jako ve výtvarném umění se děje i na poli literatury, přesněji v poezii. Básníci se už neřídí významovými obsahy. Hromadí slabiky a slova do obrazců anebo je využívají kvůli asociacím, které vyvolávají. Kubismus se výrazně projevil v žánru polytematické básně, čili pásmu. Smyslem je prolínání témat a současně popření chronologie děje. Pásmo se uskutečňuje pomocí asociativního verše, který způsobí vybavování jednotlivých představ. Jedna potom vyvolává druhou bez zdánlivých souvislostí.

Hlavním představitelem literárního kubismu je francouzský básník polského původu Guillaume Apollinaire. Podle jeho úvodní básně Pásmo se příznačně jmenuje i celý literární žánr. Báseň se objevila v jeho sbírce Alkoholy, která vyšla v roce 1913. Pásmo vyjadřuje pocity, nálady a úvahy moderního člověka. Objevují se v něm tři základní témata. Prvním motivem je loučení se starou dobou a vítání příchodu 20. století plného techniky a moderní civilizace. Druhým tématem je cestování. Apollinaire zde líčí zážitky z cest po Středomoří a z Prahy, kterou navštívil v roce 1902 a kde se setkal s rodinou Karla Čapka. Závěrečný námět dal název celé sbírce. Autor v něm oslavuje život, kterým se člověk opíjí jako alkoholem.
Dalším typem poezie, které se Apollinaire věnoval, byly kaligramy. Jinak také ideogramy představují obrazovou báseň, tedy text vytvořený do vybraných obrazů. Sbírku Kaligramy vydal v roce 1918. Nejznámějšími obrazovými básněmi jsou Eiffelova věž nebo Prší. V české literatuře tvořil kaligramy Jaroslav Seifert.
Z pozůstalosti potom pochází například báseň Vinař ze Champagne, v níž autor spojuje hravou formu se závažným obsahem. Tématem díla je válka a formou je hra s představami. Básník zde užívá metaforické podoby lahve šampaňského, které má asociovat dělo, vojáky, granáty nebo vinaře.
Z jeho prozaické tvorby můžeme jmenovat jednu z jeho prvních knih, a to román Zahnívající kouzelník z roku 1909. Toto dílo inspirovalo Vítězslava Nezvala k napsání Podivuhodného kouzelníka. Apollinaire je také autorem povídky Kacíř a spol. z roku 1910 a básnické sbírky Bestiář aneb průvod Orfeův. Krátké básně jsou věnovány zvířatům a vzpomínkám z dětství. Inspirace vychází i ze středověkých knih vykládajících zvířecí symboliku, skutečná i smyšlená zvířata. Mezi jeho další díla můžeme ještě zařadit román Zavražděný básník (1916) nebo hru Prsy Tiréziovy (1918).

Ačkoli je Apollinaire nejznámějším kubistickým básníkem, za zakladatele je považován jeho přítel Max Jacob. Později se přiklonil i k dadaismu a surrealismu. Významným předchůdcem Guillaumea Apollinairea byl Blaise Cendrars. Jeho sbírka Velikonoce v New Yorku popisuje pocity cizince v anonymitě velkoměsta. Užívá při tom nepravidelný verš bez interpunkce. Hlavní pozdější inspirací pro Apollinairea byla Cendrarsova Próza o Transsibiřské magistrále a malé Johance z Francie z roku 1913. Dílo vycházelo z autorových zážitků z cest po Rusku. Jednotlivé obrazy se v ní střídají velmi rychle jako při pohledu cestujícího z jedoucího vozu.

Literární kubismus v podstatě končí předčasnou smrtí Guillaumea Apollinairea v roce 1918. Ostatní tvůrci se v této době už přiklání k dadaismu a později k surrealismu. Kubisté se snažili rozložit reálné prvky na jakési mimoreálné prostředky. Nezabývali se logikou, ale záleželo jim spíše na neobvyklém účinku básní. Tím vším předběhli následnou tvorbu surrealistů.


Použitá literatura:
Vlašín Š. Slovník literárních směrů a skupin. Orbis, Praha, 1976.