Nejčastější motivy romské prózy

Dějiny literatury

Vytvořeno 5. 4. 2011 2:00

Autor: Zuzana Mračková

Romská literatura v sobě nese poměrně specifické znaky. Můžeme na ni nahlížet jako na celek. Romští autoři ve svých povídkách čerpají ze své ústně z generace na generaci předávané tradice.

Romská kultura je tedy založena na samotném vyprávění příběhů. Milena Hübschmannová k tomu dodává: Osobitý charakter romských pohádek nespočívá samozřejmě v původnosti motivů, ale ve zvláštním a svébytném přetváření motivů běžných v celé indoevropské oblasti (Romské pohádky, 1999).

Proto se nám romské příběhy jeví jako pohádky, ve kterých se objevují duchové a další nadpřirozené síly, ve kterých ale na rozdíl od skutečných pohádek, které známe z dětství, nevyhrává pouze to dobré a zlé je přemoženo.

Místy jsou tyto poměrně jednoduché (ve smyslu tematické a kompoziční jednoduchosti) příběhy plné peprného jazyka, lascivních témat, ale také trpkosti nad tím, čím vším si Romové museli v minulosti projít, aby si vydobyli své místo na slunci. A jejich příběhy jim k tomuto místu alespoň částečně dopomohly a pomáhají i nadále.

Nyní se již zaměřme na konkrétní motivy, které se v povídkách nejčastěji objevují. Není třeba dlouze rozpitvávat nepříliš dobrý vztah mezi většinou českého obyvatelstva a romskou menšinou. Kořeny tohoto vztahu plného vzájemné nedůvěry na obou stranách sahají už do doby příchodu Romů na území Českých zemí, tedy zřejmě do 15. století (není však doloženo). A tak se mají Romové potřebu vůči majoritě vymezovat až izolovat.

V povídkách se lze mnohdy dočíst, že vše, co přišlo do styku s gádži, je nečisté (degeš). Jakkoliv se na první pohled může zdát, že je vztah mezi romským hrdinou a gádžem  v pořádku, je to opravdu jen zdání. To spíše jeden od druhého něco potřebují. Není prohřeškem, když Rom lže nebo okrade gádže, protože prostě není jeho přítelem.

Na druhé straně se v romských příbězích objevuje i celkem přirozená snaha se bílé majoritě vyrovnat. A to jak v chování a oblékaní, tak v podobě romských domovů. I mezi Romy je častokrát lépe vnímán ten, kdo má světlejší pleť.

Přesto se ale traduje úsměvný příběh o tom, jak na svět přišli Romové, který pod názvem Jak byli stvořeni Romové převyprávěla Helena Demeterová. Praví se v něm, že když Bůh tvořil lidi, tak že je pekl v troubě. Poprvé zaspal a vytáhl je příliš pozdě, a proto se lidi připálili, čímž vznikli černoši, které pak Bůh umístil do teplého podnebí. Podruhé už se ale bál, aby to znovu nezkazil, a tak vytáhl lidi příliš brzy. Tak vznikli běloši, které umístil do chladnějšího podnebí. Do třetice se to Bohu už konečně povedlo a vytáhl lidi v pravý čas – tak akorát – a tak vznikli Romové.

Tímto milým vyprávěním pro tentokrát končíme a k motivům romských povídek se vratíme zase příště.