Poprvé v češtině vychází kniha Jamese Dickeyho Vysvobození

Knižní novinky

Vytvořeno 4. 5. 2011 2:05

Autor: Redakce

Devítiprstí domorodci? Nesrozumitelný dialekt? Retardovaný albín, kterýďábelskyovládá bendžo? To všechno a ještě mnohem více nádavkem potkáčtyři muže, kteří si vyjedou na prodloužený víkend do nedotčených hor severní Georgie. Práce v kanceláři je přece jenom nuda a čas od času je dobré vykročit ze zaběhaných kolejí. Zpočátku jde všechno jako na drátkách, muži se na řece rychle zorientují a příroda okouzlí i to nejokoralejší srdce. O to prudší však přijde zvrat, když se z hustého lesa vynořídva zarostlí horalovéa vykročí směrem k výletníkům. Pokusy o domluvu nedopadají na úrodnou půdu a muži si záhy uvědomí, žeuprostřed divočiny se nebude hrát podle civilizovaných pravidel...

Vysvobození Jamese Dickeyho nabízí nejen strhující dobrodružný zážitek, ale také pronikavý vhled do tajemství mužské duše, která se cítí mezi čtyřmi zdmi kanceláře beznadějně spoutána. Dokážou v sobě usedlí čtyřicátníci ještě probudit zvířecí sílu, přetavit existenciální úzkost v mystické obrození a vybojovat si holý život? Román Vysvobození vychází v edici Jiný Jih po jednačtyřiceti letech poprvé v češtině. Přesto není české veřejnosti úplně neznámý – v roce 1972 román zdařile zfilmoval John Boorman ( Point Blank, Peklo v Pacifiku a především Excalibur) s Jonem Voightem a Burtem Reynoldsem v hlavních rolích. Několik scén z filmu zlidovělo – zejména improvizovaný souboj bendža a kytary s nezapomenutelnou melodií – a v nejrůznějších obměnách a citacích se objevují v amerických filmech a seriálech dodnes.

Časopis Time zařadil Vysvobození mezi 100 nejlepších románů v anglickém jazyce.

Pár slov o autorovi:
James Dickeyse narodil roku 1923 v georgijské Atlantě a od mládí se horlivě věnoval sportu, zejména americkému fotbalu, atletice, kanoistice a lukostřelbě. Jako pilot bojoval v druhé světové válce, aktivně se zúčastnil též války v Koreji a s oblibou nadužíval alkoholu i společnosti žen.

Na literární scéně se prosadil básnickými sbírkami Přilbice (Helmets, 1964) a Jelení tanec (Buckdancer’s Choice,1965). Vedle dvaceti tří básnických sbírek vydal také tři romány. Ten první a nejdůležitější, se symbolickým názvem Vysvobození (Deliverance, 1970), zaznamenal u čtenářů i kritiků fenomenální úspěch a dva roky po vydání byl zfilmován Johnem Boormanem, s Jonem Voightem a Burtem Reynoldsem v hlavních rolích; sám autor napsal k filmu scénář. Jako charismatický řečník a recitátor cestoval celý život po Spojených státech a vystupoval na veřejných i univerzitních čteních poezie. Zemřel roku 1997 na plicní fibrózu.

James Dickey figuruje v análech americké literatury jako autor podmanivých básní a vynikajícího románu o nedozírné moci přírody a nevyzpytatelných zákoutích lidské duše.

Ukázka z knihy:

Když jsme vykročili do přímého slunce a ocitli se na dvoře v řídké trávě a šedém prachu, muž tam stál s rozkročenýma nohama a díval se na svoji levou ruku; rozsekl si tenkou blanku mezi palcem a ukazovákem. Byl to obr, o deset kilo těžší než Lewis, na sobě měl montérky a staromódní nátělník, strojvůdcovskou čepici a seříznuté armádní boty. Držel ruku na světle, přímo u pasu, a otáčel jí sem a zase tam. Držel ji tak, jako by ji musel vší silou, kterou měl v druhé ruce a zbytku těla, tlačit k zemi.
Neexistuje žádný dobrý způsob, jak za podobných okolností začít hovor; chtěl jsem okamžitě zmizet, abych nemusel vysvětlovat, co tam vlastně dělám, ale Lewis k muži přistoupil a zeptal se ho, na svou povahu velice zdvořile, jestli mu může pomoct.
„Ale ne,“ řekl obr a díval se přitom místo na Lewise přímo na mě.
„Není to tak zlý, jak jsem myslel.“
Vytáhl z kapsy šedý kapesník, omotal si ho kolem ruky a uzel dotahoval zuby.
Lewis počkal, dokud si muž nedovázal i druhou půlku uzlu, a řekl: „Chtěl jsem se zeptat, jestli byste nám vy a někdo druhej, třeba váš brácha, neodvezli za dvacet dolarů dvě auta dolů do Aintry. Nebo kdybyste chtěli vzít někoho třetího s autem, aby vás pak dovez zpátky do Oree, dali bysme vám každýmu deset dolarů.“
„A proč bysme je tam měli vozit?“
„Chceme si sjet na kánoích Cahulawassee a chtěli bysme mít auta dole v Aintry, až tam pozejtří dojedem.“
„Na kánoích?“ přeptal se a díval se hned na mě, hned na Lewise.
„Přesně tak,“ řekl Lewis a přimhouřil lehce oči. „Na kánoích.“
„Už ste tam dole někdá byli?“
„Ne,“ odvětil Lewis. „A vy?“
Griner upřel na Lewise tíživý pohled. Utkali se očima ve vzduchu v půli cesty; cvrčci v trávě kolem servisu chřestili jako štíty a pancíře. Viděl jsem, že se obr urazil; Lewis mi už předtím řekl, že to nejhorší, co může člověk udělat, je těm horalům něco ostře odseknout.
„Ne,“ promluvil Griner pomalu. „Nikdá sem tam nebyl. Není proč tam lízt. Ryby tam nestojej za nic.“
„A co zvěř?“
„Nikdá sem tam lovit nebyl. Ale bejt váma, tak bych tam nelez. Proč taky?“
„Protože tam ta řeka je,“ odpověděl Lewis, kvůli mně.
„Je tam, vo tom žádná,“ na to Griner, „ale jesli tam vlezete a nebudete vodtamtaď moct ven, tak si budete přát, aby tam nebyla.“
V hrudi jsem měl prázdno a srdce mi dunělo jako kus železa. Chtěl jsem vycouvat, odjet prostě zpátky do města a vykašlat se na to. Zvedal se mi z toho žaludek.
„Poslouchej, Lewisi,“ ozval jsem se, „kašlem na to. Vrátíme se a půjdem na golf.“
Vůbec mi nevěnoval pozornost. „Tak co, odvezete je?“ zeptal se Grinera.
„Kolik jste říkal?“
„Dvacet dolarů za dva chlapy, třicet za tři.“
„Padesát,“ řekl Griner.
„Padesát, to tak nasrat,“ ucedil Lewis.
Panebože, běželo mi hlavou, proč se takhle chová? Byl jsem vyděšený k smrti a měl jsem na Lewise šílený vztek, že mě do takové situace zatáhl. Vždyť jsi nemusel jezdit, říkal jsem sám sobě. Ale už nikdy víc. Nikdy.

Knihu Vysvobození vydává nakladatelství Argo