Sedmero vran, nová kniha Evy Toulové

Knižní novinky

Vytvořeno 3. 1. 2012 1:00

Autor: Redakce

Lenost. Pýcha. Smilstvo. Obžerství. Lakota. Hněv. Závist. Hřešit je lidské, odpouštět božské. Sedmero vran je povídkovou knihou obsahující sedm příběhů žen, které podlehly jednomu ze smrtelných hříchů. Začtěte se do osudů, které se z velké části zakládají na pravdivých událostech. Sedm příběhů vsazených do současnosti tak, jak je umí napsat jen sám život.

Knihu Sedmero vran vydalo nakladatelství Akcent  12/2011

Eva Toulová

Narozena 3. 2. 1990, studentka FAMU oboru režie natočila několik krátkých filmů, vystudovala Střední uměleckou školu grafickou v Jihlavě – účastnila se výtvarných výstav malby, grafiky a designu. Ilustrovala knihy Boris Godunov, Zlatý máj, Dáma a skřítek, Století neklidu a mnohé další. Napsala knihu Vanitas (nakl. Montanex), Šťastná (nakl. Olympia), otiskla básně v almanachu Vycházející hvězdy 2011 (nakl. Alisa).

Ukázka z knihy

Příběh pátý – HNĚV

Hněv

Kdyby tak můj hlas zabíjel!
Kdybych tak tříštila ledy!
Povolí, rozsekám, exploduji.
Krví ten samopal nabíjím,
utonout je příliš snadné…

Srdce, co nežije, chřadne,
Netepe, umírá, chladne,
Čeká na zásah z nebe,
Kde zázraky dávno vypršely,
tam pomůže jedině dynamit.

Dárek, co tik, tak, tik, tak, tiká,
Čas, co nohy předběhne.
Vyprší a není kam.
Povolí, exploduji, rozsekám.

Okamžik, pro který žiju.
Okamžik a pak?
Pak srdce, co nežije a chřadne,
Umírá, dokud nevychladne.

No mé jméno je Svatava, ale to vědět nemusíte. Tohle není můj příběh. Jen jsem byla požádána o jeho převyprávění. A jenom proto, že není nikdo, kdo to udělal místo mě. Takže jsem vlastně ta jediná ochotná… a myslím si, že na lidi by se zapomínat nemělo. Ani na ty špatné. I když, kdo je vlastně špatný? Co je dobro a co zlo? Kdo je bez viny?
Laďka by si zasloužila pomník stojící na pravdivých základech. A já opravdu nebudu lhát, jen proto, aby byla zajímavá. Budu mluvit pravdu, protože BYLA.
… takže Byla jednou jedna opravdu krásná a opravdu talentovaná slečna, která si uvědomovala, jak moc krásná a talentovaná je. Na co sáhla, se jí zdařilo. Hotová Mahulena, zlatá panna. Měnila obyčejné ve zlato. – dobře, přiznávám, vykládám pohádky.
Abych nezapomněla: Předem upozorňuji, že mám silné tendence sklouzávat k patetickým hyperbolizovaným stylistickým útvarům, tak mě, prosím, berte (stylisticky)s rezervou.
Tudíž jak už jsem řekla- vtělený úspěch sám. A zatímco Laďka okouzlovala všechny kolem sebe, jí očaroval někdo, kdo jí nesahal ani po kotníky. To tenkrát ale neviděla. Jakpak by taky mohla- těžce zamilovaná? V takovém opojení vidí člověk dočista málo. Ale malost toho druhého přehlíží. A ani Laďka nebyla výjimkou. Ubohá slabost ta láska! Nebýt jí, byla by dokonalá.
Její vize ztělesnění ideálního protějšku bylo opravdu chabá. Lukáš vypadal jak špatný vtip. Nudný, nezáživný, strohý a bez fantazie. A krásy taky zrovna moc nepobral. Prostě muž pro zasmání. On vás ten smích ale přejde, když vidíte, jak kazí někoho tak éterického, jakým byla Laďka.
Spojila je práce. Ona byla žralok. Přední obletovávaná slepice snášející zlaté vejce jedné nejmenované reklamní firmě. Mladá, žádaná, úspěšná-svět jí ležel u nohou. Kopala s opovržením do toho nízkého tam dole a nesnížila se pro nic, co by bylo pod její úroveň. Jenže jak už to ve správných dějovkách bývá, takové suverény čeká jen pád. A Laďka plnila zákony džungle do puntíku. – Nejprve ZAKOPLA.
O koho? Žel bohu- o Lukáše.
A že to byl opravdu stylový úpadek!
Ze zlata, nabytého od jisté produktivní slepičky (začínající na písmeno L), si firma mohla dovolit rozšířit svůj kurník. A tak se poprvé potkala s Lukášem. Láska na první pohled. Ti dva se od sebe nehnuli ani na krok. Hodiny přesčasů, milostné e-maily, společná kancelář. Kdo ví, co se tam dělo?