Lubomír Müller - Schody do nebeského pokoje

Knižní novinky

Vytvořeno 14. 2. 2013 2:00

Autor: Redakce

Literární debut Lubomíra Müllera, kterým se čtenářům představil v roce 2008, vychází v novém druhém vydání u nakladatelství Egmont. 

Patnáctiletý Lumír Milovský je uzavřený, citlivý kluk, na svůj věk neobvykle vyspělý, čímž se výrazně odlišuje od svých vrstevníků, a proto se stává terčem šikany spolužáků v čele s Viktorem Fedrychem. Přitom sám Viktor je zbabělec a dovoluje si na ostatní jen tehdy, má-li v ruce svůj pověstný prak a za zády či po boku Petra Altmana. Situace mezi trojicí rivalů se vyostřuje v okamžiku, kdy se v létě 1967 z Teplic k babičce přistěhuje Milena Lažanská, dívka s krásnými čokoládovými vlasy a hnědýma očima. Mlčenlivá, stále zamyšlená dívka Viktora odmítne, nehodlá se stát členkou jeho party, Petrovo dvoření s patřičným odstupem přijímá, nic víc, nic míň. S Lumírem je to jiné, do něho se hluboce zamiluje a jejich nesmělé počáteční rozhovory přerůstají v hluboký cit, který vrcholí koncem května první společnou nocí. Zdá se, že jejich lásce nic nemůže bránit. Ani Viktor, který ztrpčuje oběma život s čím dál větší brutalitou. Jenže stačí trochu nepozornosti, prudká zatáčka a strom, který stojí v cestě...

Autor dokonale vykresluje nálady a zájmy patnáctiletých, kteří hledají sami sebe, touží po někom blízkém a lákají je první milostné zkušenosti. Fyzické i duševní dozrávání hlavních hrdinů se odvíjí v kulisách nejednoduchého období konce šedesátých let, které mělo příchuť svobody a obrody, jež byly brzy zadupány a nahradily je strach a ústrky. Ale to Lumír s Milenou nevnímají. Oni chtějí jen poznávat sebe navzájem, oni chtějí vědět, jaké je být milován a milovat se. Jejich první noc je krásná, něžná, plná emocí, touží po další, jenže …

Román s autobiografickými rysy, nabitý erotikou, zvraty, láskou, nenávistí – zdá se to být klišé? Věřte však, že není. Lubomír Müller ve své knize potvrzuje, že láska a nenávist stojí vždy nedaleko sebe, ne každému se totiž líbí štěstí druhého, ne každý je dokáže vstřebat i pochopit.

Autorovi jsme položili několik otázek:

Nelze si nevšimnout, že jméno hlavní postavy - Lumír Milovský - se nápadně podobá Vašemu jménu. Do jaké míry je román Schody do nebeského pokoje autobiografický?

Schody do nebeského pokoje jsou do značné míry autobiografické, ale nepsal jsem je jako „vzpomínky na dětství a školní léta“, jak je třeba známe z pozdních knih Marcela Pagnola Tatínkova sláva nebo Čas tajemství. Vyzdvihl jsem jen několik špatných i dobrých okamžiků mého dospívání, které měly na můj další život zásadní vliv, a které ve mně „spaly“ nevyřešeny desítky let. Ty okamžiky mohu nazvat strach ze smrti, duchovní samota, fyzické i psychické utrpení způsobené šikanou, první opravdová láska, její ztráta a následný útěk před sebou samým. Teprve pojmenováním těchto událostí a jejich „znovuprožitím“ při psaní knihy jsem se konečně stal tím, kým jsem přestal být v patnácti letech - tedy šťastným, vyrovnaným a zdravým klukem. Příběh Lumíra je můj příběh, ale stylizovaný tak, aby měl obecný přesah, psychologickou i emotivní pravdivost a reálné ukotvení v bouřlivých vodách konce 60. let 20. století.

Jaké čtenáře Váš příběh oslovuje?

Z ohlasů čtenářů, kteří mi píší, bylo nejmladšímu 12 let a nejstaršímu 80. Příběh více oslovuje dívky a ženy, které se nestydí prožít při čtení silné emoce a mít občas i slzy v očích. Ale téma je otevřené i klukům. Mohu říct, že z 80 procent příběh oslovuje teenagery, protože první láska, erotická přitažlivost, první omyly, tápání, bolest neporozumění, časté ztráty přátel nebo lásky, cynická krutost dospělých, nenaplněné sny i touhy zůstávají v dětech stejné navzdory přetechnizované době.

Zmínil jste, že se svou knihou jezdíte na besedy po školách spojené s autorským čtením. Oslovujete mladé lidi přibližně ve věku románových hrdinů. Na co se Vás nejčastěji ptají?

Besedy s mladými lidmi jsou pro mne druhou částí terapie po té první, kterou bylo napsání knihy. Papír snese všechno, jak se říká, ale teprve z očí do očí, ze srdce do srdce, při vyprávění a v kontaktu s posluchačem se stávám silnějším. Děti se dokáží se mnou ztotožnit, a tím se také stávají silnějšími. Ptají se často právě na to, jak jsem dokázal krutost šikany přežít, jak jsem se dokázal vyrovnat se ztrátou lásky, se svou samotou a depresemi, jak jsem se opět dokázal stát vyrovnaným člověkem a jak jsem o tom všem dokázal napsat.

Jaké je podle Vás hlavní poselství Vašeho románu? Nese v sobě nějaké sdělení, které se jeho prostřednictvím snažíte předat dál?

Každé umělecké dílo by mělo nést sdělení, ale nikoliv prvoplánově. Nesnažil jsem se svou knihou sdělit nějakou velkou pravdu. Jen jsem s velkou dávkou napětí, psychologicky pravdivě a emotivně popsal drama dospívajícího kluka. Až v kontaktu s mladými čtenáři jsem poznal, kolik podobných příběhů v nich žije, protože i oni tápají, dělají chyby, nedokáží se v sobě vyznat, touží, mají sny, chtějí milovat a být milováni. Snad je poselství mé knihy v poznání, že každý člověk má v sobě dobro i zlo a je jen na něm, co převáží a bude utvářet jeho život.

Lubomír Müller (* 1955)
Vystudoval hudební a divadelní vědu na Masarykově univerzitě v Brně. Do roku 1989 působil jako redaktor hudebního měsíčníku Opus musicum. Od roku 1990 vystřídal mnohá povolání – byl redaktorem deníku Rovnost, zástupcem šéfredaktora magazínu …AND YOU, žurnalistou na volné noze, ladičem pian, kabaretním klavíristou, fotografem, kameramanem, vydavatelem vlastních pohlednic, relaxační hudby a knih. Jeho romány se vyznačují hlubokými psychologickými pohledy do nitra hrdinů a znějí hudbou. Schody do nebeského pokoje jsou jeho prvotinou, poprvé vyšly v roce 2008. Následovaly knihy: Oběti milostného nerozumu (2009), Láska je všechno, láska je nic (2010), Světlo mé samoty (2011).