Zachraň, co zbývá z ráje, než vládu převezme peklo…

Knižní novinky

Vytvořeno 26. 10. 2013 3:00

Autor: Redakce

Lausanne, Švýcarsko. Do věže katedrály každou noc stoupá kulhavý mladík, který mluví se zvony. V honosném podkrovním apartmánu bydlí luxusní prostitutka, jež se ocitá ve smrtelném nebezpečí. A v jednom laciném hotýlku se probouzí soukromý detektiv, který nemá nejmenší tušení, jak se tam dostal.

Jay Harper je ve Švýcarsku na stopě zmizelého olympijského sportovce. Detektiv holduje alkoholu, a tak si sotva dokáže vzpomenout, jak se včera večer dostal domů, a už vůbec nemá ponětí, proč tu práci vlastně vzal. Když v hotelovém baru potká nádhernou, ale odměřenou Katherine, uvědomí si, že není ve městě jediný, kdo se nechává najímat. Katherine je luxusní společnice, která nemůže uvěřit, jaké ji potkalo štěstí. To se však má brzy změnit. Pátrání po zmizelém muži přivádí Harpera ke Knize Henochově, starozákonnímu apokryfu, jenž vypráví o padlých andělech. Může být tato kniha klíčem k událostem, které se ve městě odehrály?

Marc Rochat zatím ve zvonici drží stráž nad nočním Lausanne a čeká na anděla, kterého má podle slov své matky jednou zachránit. A když jedné noci zahlédne zoufalou Katherine prchající před zabijáky, pomyslí si, že přišla jeho chvíle. Protože katedrála v Lausanne je posledním místem na světě, kde se ještě skrývá naděje a krása.

Text Jona Steela o inspiraci k napsání Strážců:

Strážci nevznikli žádným bádáním, vzešli z mého vlastního života.
Dvanáct let jsem byl vychováván jako římský katolík pod křídly „jediné pravé církve“. Četl jsem bibli, modlil se před sochami svatých, věřil jsem. A přestože jsem od víry posléze odpadl, velkolepé a mystické prvky katolicismu – latinská mše, svátosti, příběh o božském spasiteli, kterého na zem seslal Stvořitel k záchraně lidských duší – mě nikdy nepřestaly přitahovat.
Po dvacítce jsem se živil, jak se dalo, jako pošťák, noční prodavač v prodejně s alkoholickými nápoji, DJ v rádiu a krátce také jako drogový dealer. Zjistil jsem, že jsem dyslektik, a rozhodl jsem se, že se naučím správně číst. Začal jsem Shakespearem, pokračoval Twainem, Londonem, Hemingwayem, Kerouacem, Bukowským, Bulgakovem, skvělým Phillipem K. Dickem. Potuloval jsem se po knihovně a vybíral knihy – přečetl jsem si první a poslední větu, abych zjistil, jestli mě bude bavit i to mezi tím. A pak přišel spisovatel, který se mi dostal pod kůži mnohem víc než ostatní – Raymond Chandler. Díky jeho Loučení s Lennoxem jsem se ocitl někde úplně jinde. Na místě, kde dobro se zlem bojovalo v odstínech černé. Pak jsem uviděl skutečnost v živých barvách.
Své působení v britské televizi jsem zahájil jako zpravodajský kameraman. Dvacet let jsem cestoval po světě. Získal jsem pověst filmaře, který dělá dobré záběry na špatných místech. Rwanda, Čečensko, Bosna, Střední východ. Místa, kde zlo nebylo náboženským pojmem ani literárním prostředkem. Bylo opravdové a chodilo po zemi v lidském převleku. Ale toho dne, kdy jsem byl v Bagdádu a začala válka v Iráku, jsem si uvědomil, že už jsem byl svědkem zabíjení nevinných příliš často. Pronásledovaly mě jejich umírající oči… Věděl jsem, že by to nikdy neskončilo. Odložil jsem kameru na zem a utekl... Zlo mě položilo na lopatky.
Potřeboval jsem se někam schovat, toulal jsem se po světě a skončil v Lausanne ve Švýcarsku. Na kopci nad Ženevským jezerem, obklopený horami a vinicemi, jsem se cítil, jako bych našel zbytky ztraceného ráje. Jednou v noci, když jsem jel s kamarádem lausannskými ulicemi, jsem zahlédl světýlko pohybující se proti směru hodinových ručiček kolem zvonice. Kamarád mi řekl, že je to lucerna strážce Lausanne, muže, který tráví noci ve zvonici a ohlašuje spícímu městu, kolik je hodin. Bylo mi řečeno, že strážce Lausanne je posledním strážcem na světě. Zřejmě každá katedrála kdysi mívala muže, který ve zvonici ohlašoval celou hodinu a hlídal, jestli někde nevypukl požár nebo se neblíží vetřelci. Ale jak svět zaplnily různé podivuhodné vynálezy, strážci vymizeli. Všude kromě Lausanne, kde tradice stále žije a od vysvěcení katedrály v roce 1295 nebyla nikdy přerušena. Byl jsem si jistý, že mě kamarád příběhem o muži ve zvonici tahá za nos – a taky jsem mu to řekl.  Podíval se na mě a usmál se: „Chtěl by ses s ním setkat?“
Ještě té noci jsem stál u věže zvonice a pozoroval svého kamaráda, jak volá na strážce Lausanne. Kdesi ve výšce se vyklonil přes zábradlí balkonu, vypadal jako stín. Řekli jsme mu, že máme láhev vína a chceme mu nabídnout sklenku. Stín zmizel. Myslel jsem si, že sejde dolů z věže, aby nás pustil dovnitř. Místo toho se znovu objevil u zábradlí a na stometrovém provázku nám spustil klíč od lausannské katedrály. Jakmile jsem odemkl dveře od věže, strážce provázek namotal zpátky. Zatímco jsem stoupal po schodech, poslouchal jsem ozvěnu svých kroků a vdechoval vůni osm set let starého kamene. Když jsem se dostal na spodní balkon zvonice, strážce Lausanne čekal ve stínu zvonů… s lucernou v ruce a splihlým černým kloboukem na hlavě. „Zdravím, to jsem jen já,“ řekl.
Provedl mě po zvonici, ukázal mi každý ze sedmi zvonů a pověděl mi jejich příběhy. A také příběhy tisíc let starého dřeva v okolí zvonů a kamenů v katedrále. Provedl mě katedrálou, jen za světla lucerny. Provedl mě po úzkých ochozech nad chrámovou lodí a tajnými chodbami pod střechou. Vzal mě do krypty, kde v otevřených hrobech odpočívaly prastaré kostry. A když jsme se vrátili do zvonice, do jeho malého pokojíku mezi zvony, dali jsme si víno a strážce uvařil čaj. Tehdy se mi svěřil se svým snem. Chtěl by osvítit chrámovou loď tisíci svíčkami, aby lidé viděli katedrálu v celé její kráse – jako místo zázraků a naděje.
Potom největší ze zvonů ve věži, Marie-Madeleine, odbila půlnoc. Trámy zvonice se jejími mohutnými údery otřásaly. Strážce si nasadil svůj zplihlý černý klobouk a znovu rozsvítil lucernu. „Allez, pojďte se mnou,“ řekl. Následoval jsem ho na východní balkon, kde nehnutě čekal, až Marie-Madeleine dozvoní. Potom pomalu zvedl lucernu do noci a ohlašoval: „C’est le guet.  Il a sonné douze, il a sonné douze. Tady je strážce. Je dvanáct hodin, je dvanáct hodin.“ Potom totéž na sever, na západ a na jih.
Zvuk doznívajícího zvonu, zvuk strážcova hlasu, světlo jeho lucerny proti tmě; to vše oslovilo mou představivost. Katedrála vysoko na kopci s výhledem na Lausanne a Ženevské jezero… podivný mladý muž, který žije ve zvonici, v noci ohlašuje čas a věří, že jeho katedrála je místem zázraků a naděje… A já jsem věděl, že zlo, kterého jsem byl svědkem na celé naší planetě, leží hned za horami na protějším břehu a přichází zničit vše, co zbylo z ráje.
 „Můj bože, mám úžasný příběh,“ zamumlal jsem.
 Strážce řekl: „Pak je vaší povinností jej napsat.“
(Zdroj: http://www.jonsteele-author.com/the-angelus-trilogy.html)

O autorovi

Jon Steele (nar. 1950) pochází ze Spokane ve Washingtonu. Jako oceňovaný špičkový zpravodaj a kameraman Independent Television News v Londýně procestoval za více než dvacet let přes sedmdesát zemí světa napříč šesti kontinenty. V roce 2002 vydal autobiografii War Junkie o svém životě zpravodaje. Kniha se záhy stala kultovním dílem válečné reportáže. Za války v Iráku natočil mezi americkými vojáky dokument Baker Boys: Inside the Surge (2010), jenž získal mnoho cen. Nyní žije u Ženevského jezera ve Švýcarsku. Strážci (2012) jsou jeho románová prvotina.