Marcela Serranová: Deset žen

Knižní novinky

Vytvořeno 23. 1. 2014 0:00

Autor: Redakce

Devět žen, každá úplně jiná. Nikdy předtím se neviděly, ale přesto si svěřují své příběhy. Nataša, jejich terapeutka, se je rozhodla sezvat dohromady, protože věří, že rány se mohou začít hojit jen tehdy, když se prolomí ledy mlčení. 

Není důležité, odkud pocházejí ani z jakých jsou poměrů. Nezáleží na tom, kolik jim je let a čím se živí. Všechny na bedrech nesou tíhu strachu, samoty, promarněných tužeb a nejistoty. Někdy za to může minulost, se kterou se nelze vyrovnat, jindy přítomnost, jež nepřináší to, co by si člověk přál, nebo nejistá budoucnost, která děsí. Matky, dcery, manželky, vdovy, milenky. Hrdinky tohoto románu přijímají Natašinu výzvu, aby se pokusily pohlédnout na svůj život novýma očima.

Deset žen je znepokojující a překvapivý román, hluboce dojemný a lidský. Marcela Serranová v něm přináší odvážný a objevný pohled na mezilidské vztahy v dnešním světě.

Marcela Serranová je dědičkou Šeherezády… Díky autorkám, jako je ona, život nikdy nebude mít poslední slovo. - Carlos Fuentes

Romány Marcely Serranové jsou inteligentní a nádherně ženské. Když je čtete, jako byste se dívali do očí všem ženám světa. - Arturo Pérez-Reverte

Sdílení nejniternějších strastí je cestou k uzdravení a spříznění s ostatními. Jak se noříme hlouběji a hlouběji do knihy, poznáváme v postavách samy sebe nebo jiné ženy. Nevyhnutelně se stáváme jedenáctou ženou a představujeme si, jak bychom mohly vyprávět náš vlastní příběh. - VOXXI

Videorozhovor s autorkou zde: svetyliteratury.cz

Ukázka z knihy:

Matka nebyla nesympatická osoba. Dokázala si to zařídit tak, aby její odtažitost a nezájem působily atraktivně. Měla zvláštní schopnost všechny přinutit, aby jí byli po vůli a dělali to, co si přeje ona. Když se jí třeba něco nelíbilo, na okamžik ztuhla a pak odešla pryč. To se často stávalo během jídla. Seděli jsme u stolu a já jsem řekla něco, co ji popudilo, nevím, třeba že se mámy mých kamarádek chodí dívat na basketbalové zápasy svých dcer, a ona se na mě podívala, pustila vidličku, hodila ubrousek na stůl a dramaticky odešla, i když jsme byli teprve u předkrmu. A táta mi pokaždé s nezměrnou trpělivostí řekl: Francisko, jdi se své matce omluvit. A protože se to takhle dělo neustále, nikdo už u nás doma neříkal nic, co by jí mohlo vadit. Zařídila to tak, aby nikdo nedělal a neříkal nic, co by jí nebylo po chuti. Když se teď, už jako dospělá, přistihnu, že dělám to samé, vyčítám si to a upřímně se za to nenávidím.

Krom toho byla velice atraktivní. Byla docela vysoká, měla hezkou postavu, trochu širší pas, ale zato pěkné nohy, a taky jemné, nádherné kaštanové vlasy. Střídala účesy podle poslední módy, ale vždycky je měla střižené velice nakrátko a i přes to své věčné kouření zářivě lesklé — vypadalo to, že žije v nějakém filmu z šedesátých let, neustále potahovala z cigarety. Její ústa se mi na ní líbila nejméně. Místo rtů měla úzkou, přísnou linku, skoro se zdálo, jako by si je spolkla. Na můj vkus působila odměřeně, chyběla jí laskavost. Ale zato měla naprosto rovný, krásně klenutý nos a veliké živé oči, které měly stejně jako její vlasy kaštanovou barvu. Zvláštní, že já mám pleť světlou, jakoby vybledlou. Řekli mi, že za to, jak vypadám, vděčím babičce z otcovy strany, kterou jsem nikdy nepoznala.

Když jsme u těch babiček — říkám si, že možná nelze pochopit moji mámu, dokud se nezmíním o její matce.

Moje babička byla bláznivá Ruska, která toužila být tanečnicí, stejně jako Isadora Duncanová, ale skončila jako zkrachovalá hráčka kdesi v neznámé a tehdy dost málo rozvinuté zemi — totiž v Chile. Její rodiče, bohatí Rusové a stoupenci bělogvardějců, utekli před revolucí a usadili se v Paříži, podobně jako hodně jejich krajanů. Moje babička v téhle zemi vyrostla a už odmalička vnímala peníze jako kompenzaci za útrapy exilu, kterých po pravdě řečeno v jejím případě příliš nebylo. Brzy ji začal bavit hazard. Kasina ji fascinovala; byla to místa, kde se cítila opravdu doma. Falšovala svou totožnost, dělala se starší — což v té době nebylo nic těžkého, chudí Rusové dělali všechno pro to, aby se uživili. Po otcově smrti zdědila majetek a hned nato nechala matku v Paříži a odjela do Monaka. Bylo jí pouhých devatenáct let. Ubytovala se v hotelu jen pár kroků od kasina, ve dne spala a v noci hrála. Byla krásná, měla nádherné blonďaté vlasy, nos jako panenka a skvostné řasy. Byla předčasně vyspělá, drzá a zábavná a pyšnila se tou záviděníhodnou schopností mluvit cizími jazyky, jako by to byla její mateřština. Bezpochyby to byla chytrá žena, ale tenhle svůj dar promarnila. Muži ji příliš nezajímali, viděla v nich spíš společníky ke hře než nápadníky. Byla beznadějně závislá. A dost možná taky frigidní. Když jí bylo pětadvacet let, zemřela jí matka na tuberkulózu. Sotva přijela na pohřeb — to jediné, co ji zajímalo, byly penízky, které utrží, až prodá její dům a majetek. Vyhrávala, prohrávala. Po jedné velkolepé výhře se rozhodla, že si koupí zámek, což taky udělala, ale vyspala se v něm jenom třikrát a zas o něj přišla. Nic si z toho nedělala, brala to jako povyražení — bavilo ji pomyšlení, že se na chvíli stala princeznou. Nebylo jí souzeno, aby jí štěstí vydrželo. Když ji opustilo, táhlo jí na třicet a na vdávání ještě ani nepomyslela. Tehdy se v jejím okolí objevil jeden Chilan, kterého naprosto fascinovala, protože byla ztělesněním jeho romantických snů o evropských ženách. Byl to diplomat s nuzným platem a k dovršení všeho hodně mladý. Okouzlila ho její chorobná bledost, která tak dobře ladila s její chudobou. Nežila totiž zrovna příkladným životem, sotva viděla slunce. Hodně šampaňského a málo zeleniny. Rozhodl se, že o ni bude pečovat, a vzal to jako svou velkou misi. Když se musel vrátit do Chile, přesvědčil ji, aby se za něj provdala. Řekla bych, že babičce nezbylo než souhlasit. Neměla ani peso, navíc při hře bývají přátelství pomíjivá. Možná si řekla, že je to dobrá šance, aby se o ni někdo postaral. Krom toho věděla, že v jednom přímořském městě nedaleko Santiaga je kasino.

Během cesty přes Atlantik prý bez přestání zvracela, bylo jí neustále špatně. A tehdy pochopila, že je těhotná. Něco takového jí nikdy ani nepřišlo na mysl. Byla si naprosto jistá, že to nezvládne, že zemře při porodu. Uprosila mého dědečka, aby se s ní přestěhoval do městečka Viña del Mar. A ten hlupák dal výpověď na ministerstvu zahraničí a odjel tam s ní. Vzal práci v bance, aby tuhle křehkou a komplikovanou ženu uživil. A tak se narodila moje matka. Přišla na svět na pobřeží Atlantiku, po těžkém porodu, a její matka neměla nejmenší tušení, co si s ní počít. Nelžu vám, když řeknu, že nevěděla, co jsou to plíny. Najali kojnou, Nanitu, aby ji krmila a starala se o ni. Kojila mou matku zároveň se svou vlastní dcerou. Babička se samozřejmě vrátila ke hraní, teď už ovšem sázela trochu méně výstřední částky než v Monaku. Měla k dispozici jenom to, co jí nadělila štěstěna, anebo to, co vytáhla dědečkovi za zády z peněženky. Dcera v jejím životě nikdy nehrála důležitou roli.

Knihu Deset žen vydalo nakladatelství Host