Knihy a jejich lidé

Knižní novinky

Vytvořeno 15. 1. 2014 0:00

Autor: Redakce

Soubor třiatřiceti čtenářských životopisů lidí, kteří se sice nenacházejí v centru mediální pozornosti, ale o to více se podílejí na utváření knižní kultury v naší zemi. Editorovi se podařilo shromáždit mezi lety 2010 až 2013 pestrý vzorek lidí zabývajících se profesně knihami a nyní přináší jejich osobité vzpomínky a zajímavé osudy, nejen čtenářské, ale také profesní… ba i osobní. Najdeme tu spisovatele (S. Monyová, J. H. Krchovský, A. Bajaja), nakladatele (F. Tomáš, J. Říha), překladatele (H. Stachová, J. Pelán), editory (M. Machovec, M. Jareš), knihkupce (P. Bouda, J. Kanzelsberger), ale i propagátory knihy a čtení (E. Katrušáková, J. Císař), literární kritiky a vědce (P. Voit, J. Med), knihovníky (L. Kurka, T. Řehák) atd.

Knihu můžeme rovněž vnímat jako portrét doby — minulé i současné: nejstarší vzpomínky sahají ještě do časů první republiky, nejnovější k době zaznamenání rozhovorů. Jednotlivá vyprávění například přibližují, jak fungovala nakladatelství (Odeon — J. Pelán), z jakých pohnutek se zrodila Noc s Andersenem (H. Hanáčková) nebo proč vznikla distribuční síť Kosmas (J. Žák). Martin Machovec popisuje fungování undergroundu, Dana Kalinová pak začátky veletrhu Svět knihy. Kromě toho jsou v publikaci zachyceny také proměny jednotlivých profesí kolem knihy, včetně jejich společenského postavení.

Tituly, na něž jednotliví narátoři vzpomínají jako na určující a formativní knihy svého života, se v bludišti literární produkce mohou i dnes stát dobrými čtenářskými tipy pro širokou veřejnost. 

Poslední část životopisů je věnována pohledu na časy příští — tomu, co se s knihou a čtením stane za jednu až dvě generace.

Ukázka z knihy:

RYCHLÉ ŠÍPY MĚ MOC NEZAJÍMALY

Do školy jsem začal chodit na podzim 1948, ale ještě jsme zpívali „Tatíčku, starý náš“. Číst jsem neuměl, protože mě do toho nikdo nenutil. Čtení mě nebavilo. Možná i proto, že se učilo tím způsobem, že paní učitelka měla v ruce stopky, a kdo text rychleji přečetl, ten vyhrál. Bylo to něco strašného, protože děcka odříkávala věty a nevěděla, co čtou. To, co ti nejlepší přečetli za minutu, jsem já louskal dlouho předlouho, jak by pravil pohádkář. Fascinovalo mě, že spojení písmen a, n a o dá ano; vždycky jsem nad tím žasl, nad tou silou, co spojuje písmena a dává jim smysl. Což mi v určité míře zůstalo dodnes. Ale naštěstí nás později, na jedenáctiletce, učil češtinu pan profesor Babík, byl to příbuzný mé maminky. Měli společného bratrance, literárního kritika a historika Bohuše Balajku, který mi kdysi vytkl, že říkám Moravák. Od té doby su Moravan. Ten Babík nám vždycky přečetl úryvek a snažil se na něm zdůraznit něco lákavého. Připomínal rybáře lovícího na třpytky. Že bychom měli mít nějaké čtenářské deníky, na to si nevzpomínám, jen jsme psali slohové práce a já jsem si vybíral úvahy, nikdy ne popisy. K mé oblíbené pozdně dětské četbě patřily Kiplingovy Knihy džunglí a Kim. Dál se mi vybavuje Arnould Galopin — Lovec šelem a Skautova dobrodružství na cestě kolem světa (francouzská dobrodružná koloniální literatura pro mládež) a zejména Arthur Ransome — Holubí pošta, Boj o ostrov, Zamrzlá loď kapitána Flinta, Trosečníci z Vlaštovky; knížky o partě dětí, které zažívají v obyčejných situacích spoustu dobrodružství. Připomenout musím ještě verneovky, cestopisy Hanzelky a Zikmunda a taky to, že na rozdíl od mnoha spolužáků mě moc nezajímaly Rychlé šípy a jiné komiksy. Asi proto, že jsem chodil do Sokola, kde bylo loutkové divadlo. To jsme měli i doma, a když jsme s kamarády něco hráli, tak jsme si hodně vymýšleli. Komiksům nefandím doteď. Vzpomínám si taky, že v té době jsem v otcově knihovně našel tlustou brožuru Freudových chorobopisů, ale samozřejmě jsem tomu nerozuměl. Hodně jsem si též listoval v encyklopediích; zajímal mě hlavně zeměpis a přírodopis.

V té době do nás pumpovali i tu „pokrokovou“ literaturu. A socialistickým realismem jsme otravovali i doma. Asi v tom byl nějaký protest proti rodičům, kteří se nám báli po zlých zkušenostech říkat pravdu. Dokonce jsem chtěl jednou udat tetu Olgu. Bylo to v době, kdy zemřel Stalin, stáli jsme u katafalku, třásli jsme se chladem, učitelky brečely, já jsem si myslel, že nastává konec světa… a teta (špionka?) si doma poslouchala Svobodnou Evropu! Málem jsem si zahrál na Pavku Morozova, kterého nám dávali ve škole za vzor. Jinak v té době, ale hlavně později, jsem četl i to, co jsme měli v domácí knihovně, kde byl Vrchlický, Březina, Wolker (ten se mi strašně líbil) a celá produkce Aventina, takže i Čapci. Vzpomínám si na Hordubala, Povětroně, R.U.R., Loupežníka; měl jsem tehdy období, kdy jsem hltal divadelní hry. Taky jsem četl Chestertona, Peroutku, Nietzscheho. Musel jsem mít v hlavě — a nejen z četby — šílený guláš. Například jsem toužil mít pionýrský šátek, ale já jsem ho mít nemohl, poněvadž jsem byl buržoust. Takových nás bylo ve třídě pár, co jsme byli odstrčeni z kolektivu. Chodil jsem za soudružkou učitelkou, že bych chtěl být taky v Pionýru, že mám taky rád Sovětský svaz a že tatínek léčil partyzány. Tady odbočka: možná právě toto byl jeden z důvodů, proč ho zavřeli. On totiž znal mezi partyzány konfidenty, kteří se po válce dostali k moci. Sice to bral jako lékařské tajemství nebo co, jenomže oni dobře věděli, co všechno ví o kariéristech na radnici i jinde. 

Když jsem pak asi ve čtvrté třídě dostal pionýrský šátek, tak jsem přišel hrdě domů, ale máti mi řekla, že tu onuci doma nosit nebudu. Hodně tomu propadla moje o rok starší sestra; ruštinu ji učila Ruska, která za války utekla z německého zajetí k partyzánům. Nenáviděla fašisty a buržousty, učitelé se jí vesměs báli, ale nějak se stalo, že si tu mou „buržoazní“ sestru oblíbila a ta pak hrála komsomolku Ljubov v dramatizaci Fadějevovy Mladé gardy. Taky recitovala Majakovského, Ščipačova a další na všelijakých jolkách a akademiích. Pak z toho pochopitelně vyrostla. 

Publikaci Knihy a jejich lidé vydalo nakladatelství Host