Knižní novinky

Karin Fossumová: Kdo miluje jinak

1 1 1 1 1 (0 hlasů)
il

Další pokračování případů vyšetřovatele Konrada Sejera a jeho spolupracovníka Jacoba Skarreho. Empatický a strhující portrét společnosti, viděný z úhlu slabých a odstrkovaných, z pera norské „královny detektivního žánru“ Karin Fossumové.



knihaManželé Reinhardt a Kristina Risovi najdou při nedělní procházce lesem tělo mrtvého chlapce a uvědomí si, že na parkovišti zahlédli podezřele se chovajícího muže. Během čekání na příjezd policie si Reinhardt ke Kristininu zděšení dětské tělo vyfotografuje mobilním telefonem. Vyšetřovatelé Konrad Sejer a Jacob Skarre začnou pátrat v nedalekém městečku Huseby. Ale pak zmizí další chlapec a rozuzlení případu se náhle zdá být v nedohlednu. Se vzrůstající Reinhardtovou posedlostí tragickým případem a vlastní rolí v něm se stupňuje i Kristinin pocit odcizení, jenž má za následek postupný rozpad jejich manželství.

Ukázka z knihy:

„Jak jsi mohl!“ vykřikla zoufale.

Na svou obvyklou podřízenost, strach z toho, aby ho nerozdráždila, úplně zapomněla. Pohár její trpělivosti se naplnil a přetekl. Plakala a utírala si slzy, celou cestu k závoře utíkala, ale moc rychle jí to nešlo, měla krátké nohy.

„Ty nemáš rozum!“ křičela.

Reinhardt spěchal kymácivými kroky po pěšině za ní a několik tichých zaklení dolehlo i k jejím uším. K autu dorazili oba současně. Kristina se opřela o kapotu a začala vzlykat. To, co našli a co udělal její manžel, už na ni bylo moc. Reinhardt se mezitím posadil do auta, vylovil odkudsi cigaretu a zapálil si. Ústa mu ztvrdla, ale Kristině se přesto zdálo, že má ve tváři stopy studu, protože mu vyčetla touhu po senzaci, kterou si nechtěl přiznat. Třikrát vtáhl kouř a vydechl ho v bílých obláčcích.

„Udělal jsem to úplně automaticky,“ vysvětloval, „nebo já vlastně nevím. Prostě se to tak stalo.“

„Ale co s nimi budeš dělat?“

Narovnala se a pohlédla na něj, zelené oči se jí leskly. „Co budeš dělat s těmi fotkami?“

„Nic,“ odpověděl stroze a trucovitě kouřil dál.

„Pomysli na jeho rodiče,“ řekla obviňujícím tónem. „Představ si, že by se dozvěděli, že ty fotky máš. Musíš je vymazat, tohle není správné!“

„Vždyť o tom nevědí,“ odpověděl. Pomalu v něm narůstal hněv. „Jasně že je vymažu, nejsem přece hloupý, Kristino, a přestaň, ksakru, mluvit tímhle tónem, já si o svých věcech rozhoduju sám, ty mě nemáš co dirigovat!“

Odmlčel se a znovu vtáhl kouř. Kristina se snažila uklidnit, pokaždé ji vyděsilo, když zvedl hlas. Pořád stála nahnutá nad kapotou, byla rozrušená a zdrcená. Oba vyhlíželi auta, která měla přijet po cestě zdola. Najednou Kristinu cosi napadlo. Podívala se dovnitř na Reinhardta.

„Ten muž, kterého jsme potkali,“ řekla, „kterého jsme potkali u závory. Ten v modré bundě. Co tady nahoře dělal, co myslíš?“

Reinhardt se vyhoupl z auta a zeširoka se postavil.

„Mohl to být on,“ pokračovala, „skoro se ani neodvážil podívat se mi do očí. O tom bychom jim asi měli říct. Budou se nás ptát, jestli jsme něco viděli. Lidi nebo auta.“

Reinhardt si odkašlal. Najednou prudce zabouchl dveře od auta a začal rázovat sem a tam, jak míval ve zvyku, když ho něco rozrušilo.

„Auto?“ zeptal se. „Viděla jsi to auto?“

„Ano,“ odpověděla, „viděla jsem ho dobře.“

„Bylo bílé,“ konstatoval.

„Byl to nějaký starší model,“ pokračovala, „ale lesklo se a nemělo žádné škrábance.“

„Teď se musíme soustředit,“ řekl Reinhardt. „Budou se nás ptát na podrobnosti.“

Kristina se pokoušela vzpomenout si. Dobře toho muže viděla, dívala se mu do očí a rysy jeho tváře se jí pevně obtiskly do paměti. Spěšně se na něj usmála, z čiré zdvořilosti, ale on úsměv neopětoval. Díval se na ni s hrůzou a choval se dost podezřele, jako kdyby ho přistihli při něčem nezákonném. Nelíbil se mi, říkala si v duchu, ta jediná vteřina, kdy jsem se mu podívala do očí, mi stačila, aby ve mně vyvolal nějaký pocit, a ten nebyl dobrý.

„A věk?“ zeptal se Reinhardt. „Co myslíš, Kristino? Tak dělej, musíme se připravit.“

Pečlivě se rozmýšlela. „Něco mezi čtyřiceti a padesáti,“ znělo její mínění.

Nespokojeně nakrčil nos. „Musíme být přesnější. Ne, ksakru, padesát mu nebylo.“

Na to neodpověděla. Začala také rázovat po silnici sem a tam a pak v kruzích obcházet zaparkované auto. Od stříbrného roveru se odráželo slunce, Reinhardt se vždy staral o to, aby byl jejich vůz umytý a naleštěný.

„Doufám, že přijedou brzy,“ pronesla.

„Přijede jich celý regiment, to si piš, Kristino.“

Otočila se k němu zády a odmlčela se. Strčila si palec do pusy a začala si kousat nehet, byl to starý zlozvyk, kterého se nedokázala zbavit. Ještě nikdy neplynul čas tak pomalu, ještě nikdy takhle nečekala. Už si nedokázala užívat klidu lesa, šumění větru v korunách stromů a ševelení listí. Dlouze se zadívala na Reinhardta. Opíral se o auto se založenýma rukama.

„Kde ksakru jsou?“ zaklel, „je tohle možné?“

„To bude tou silnicí,“ odpověděla, „je strašně špatná. Rozčilování k ničemu nevede.“

Oba se odmlčeli. V myšlenkách se vraceli k remízku, k malému chlapci a Kristina najednou pocítila vděk za to, jak ležel. S obličejem v mechu, takže neviděla jeho oči. Upřeně hleděla na silnici vedoucí dolů a konečně uslyšela blížící se auto. Reinhardt uhasil cigaretu a napřímil záda. Jako kdyby se připravoval na své životní vystoupení.

 

V čele vážně vyhlížejícího průvodu kráčel vysoký šedovlasý muž. V jeho krocích bylo znát napětí a současně bylo vidět, jak pracuje očima, prohlížel si Reinhardta i Kristinu a zároveň zkoumal okolí. Za ním šel mladší muž s obdivuhodnou hřívou světlých kadeří.

„To to tedy trvalo,“ zahájil Reinhardt řeč. „To já jsem vám volal, jmenuju se Ris, Reinhardt Ris. Leží hned tady zkraje lesa pod stromy. Je to jen pár minut odsud.“

Obrátil se a ukázal mezi stromy. „Jak jsem řekl, je to malý kluk. Leží na břiše a nemá na sobě skoro nic. Úplně nás to šokovalo. Chodíme sem každou neděli už několik let, opravdu nás ani nenapadlo, že bychom mohli najít něco takového. Vůbec nevíme, co se stalo, ale musím přiznat, že jsem připravený na nejhorší, a to vy asi taky. Je to ještě mrňous, možná šestiletý nebo sedmiletý. Nebo co myslíš, Kristino, je mu vůbec sedm?“

Reinhardtův proud řeči utichl. Šedovlasý muž ho pozoroval drobnýma očima, pak jim drtivě stiskl ruku a představil se jako Konrad Sejer. Když se pozdravil s Reinhardtem, obrátil se stranou ke Kristině a rysy v obličeji mu změkly. Byla ráda, že velení převzal někdo jiný. Pocit studu jí zalil tváře červení, nechápala proč, ale nějak to souviselo s jeho očima a pocitem blízkosti, který v ní vyvolal.

„Našli jste ho společně?“ zeptal se.

„Reinhardt ho uviděl jako první,“ řekla Kristina.

„Je to pro vás těžké?“

„Ano,“ odpověděla po pravdě, „je to těžké.“

Přikývl.

„Dobře že jste dva,“ poznamenal. „Je lepší, když to můžete s někým sdílet.“

Už dlouho jsme nic nesdíleli, pomyslela si bezmocně.

Knihu Kdo miluje jinak vydává nakladatelství Host

 

Aktuality

  • Březen 2024 odstartoval svůj běh Knižním festivalem v Ostravě

    V prvních dvou březnových dnech proběhl v Ostravě 5. ročník Knižního festivalu. Jako vždy nadšení čtenáři nakupovali knížky, navštěvovali  nejrůznější besedy, trpělivě stáli v dlouhých frontách na podpis svého oblíbeného spisovatele nebo jiné známé osobnosti. Mohli se také účastnit  dvou živých rozhlasových vysílání.

    Číst dál...  
  • Česká vlna nakladatelství Host

    Není sporu o tom, že se nakladatelství Host v průběhu let podařilo pod svou značku shromáždit celou řadu vynikajících českých autorů. Svědčí o tom zájem čtenářů i odezvy v médiích. Host věnuje pozornost propagaci pravidelnou účastí na knižních veletrzích, ale také pořádá samostatné akce. Ta, která je nazvána Česká vlna, představuje čtenářům autory a jejich knihy.

    Číst dál...  

Z čtenářského deníku

  • Jarmila Glazarová: Vlčí jáma

    Jana, která osiřela po první světové válce, se dostává k adoptivním rodičům, kteří žijí ve Slezsku a jsou bezdětní. Jana se stává ošetřovatelkou své adoptivní matky, stará se o domácnost a snaží se své nové rodině být užitečná. Postupem času ale odhaluje tajemství tohoto nesourodého páru. Na první pohled totiž vypadají Klára a Robert šťastně, na ten druhý je ale vidět, že tento pár rozhodně šťastný není.

    Číst dál...  
  • Drašar

    Nacházíme se v době, kdy je český jazyk považován za mluvu vesničanů. Čeština je vytlačena z nejvyšších společenských funkcí, kultury i státní správy. Na školách se vyučuje německý jazyk, jazyk vzdělanců. Dochází k velké germanizaci (poněmčování) společnosti… A do této doby se narodí Josef Václav Michl. Dlouho očekávaný syn, kterému jsou předurčeny velké skutky a který se má stát chloubou rodiny.

    Číst dál...  

Přihlášení