Tak nám zabili Morphea!

Komiksy

Vytvořeno 9. 2. 2012 1:00

Autor: Petr Kuběnský

Ti z vás, kteří tuší, že touhle výpůjčkou ze Švejka nemíním Neova mentora z Matrixu, ale hlavní postavu ze slavného komiksu vydavatelské stáje Vertigo, teď možná zuří, že si vůbec dovolím naznačit rozuzlení díla. Zkusím tedy rýpnout do rány ještě víc a bez obalu řeknu, že Sandman, hrdina stejnojmenné série, na konci devátého dílu umře. Jak si může recenzent něco takového dovolit? Protože už to stejně všichni vědí.

Čtenáře tohoto komiksového univerza můžeme pro tyto účely rozdělit na tři skupiny. Ti nejzvídavější už si beztak vše přečetli na internetu (poslední díl série vyšel v Americe v roce 1996, takže už nejde o úplně čerstvou zprávu). Ti bystří to pochopili z posledních stránek předchozího dílu, na němž osazenstvo krčmy Konec světů přihlíží smutečnímu průvodu, který táhne nebesy a v němž pán Říše snů citelně chybí. A ti, kteří nespadají ani do jedné z těchto kategorií, se to stejně dozví už po přečtení úvodu.

Blahovolné tedy neklamou tělem. Čtenář objemného komiksového špalku je už od počátku připraven na to, že drží v rukou vyvrcholení celé série. Na tento rok sice nakladatelství Crew připravuje ještě finální desátý díl. Ten bude ale spíše nostalgickým ohlédnutím než přímým pokračováním rozvětveného příběhu. Blahovolné ostatně odrážejí snahu alespoň trochu uspokojivě uzavřít většinu důležitých dějových linek z předchozích dílů. Setkáme se tedy znovu se shakespearovským skřetem Pukem, který utekl před několika sty lety z bájné Feérie, svou úlohu sehraje i Loki, jemuž Morpheus pomohl vysvobodit se z podzemního zajetí, a nechybí ani čarodějka Thesálie či hrdinka Domečku pro panenky Rose Walkerová. Ve skutečnosti bychom mohli postavy z minulých dílů, které se příběhem mihnou, počítat i na prstech u nohou, a pořád by nám to nestačilo.

Když mluvíme o postavách, je vhodné zmínit, že nejdůležitější figurou a katalyzátorem událostí je tu malý Daniel. Dítě, které se narodilo ve snění a pro něž si Sandman, jak oznámil ve druhém díle ságy jeho matce, jednoho dne přijde. Čtenáři to může znít jako věštba sudičky. Trochu jako bychom slyšeli ozvěnu prastarého pohádkového námětu. A skutečně sandmanovské příběhy se daleko víc než fantasy žánru podobají mýtům a pohádkám. Ne těm, které moderní vypravěči předžvýkali dětskému publiku, ale těm původním neučesaným verzím s drásavým průběhem a bez šťastných konců. Nejinak je tomu i u Blahovolných. Snad neprozradím moc, když řeknu, že Sandman není jediným, kdo v knize přijde o život. A tyto namnoze oblíbené postavy vlastně umírají nezaviněně, pod tlakem příčin motivovaných vzdálenými událostmi, které se jich přímo netýkají. Málokdo si u čtení nevzpomene na známé pořekadlo, že cesta do pekla je dlážděná dobrými úmysly.

Člověk se nestačí podivovat, jak rafinované universum Gaiman stvořil. Čtenář neustále přemýšlí nad složitou hierarchií jeho obyvatel. Sandman je jedním z Věčných a reprezentuje jeden ze základních pilířů, na nichž stojí náš svět - totiž snění. Je pravděpodobné, že Věční jsou představitelé univerzálií, které zaniknou až se zánikem posledního z existujících světů a jejich posledního obyvatele. Jak ale může jeden z tak důležitých aspektů všehomíra zemřít? Je zjevné, že samotná ontologická podstata univerza se řídí pevnými zákony, jejichž porušení se neodpouští. Tato pravidla jsou chráněna mechanismy, které mohou mít exekutivní funkci, je-li to zapotřebí. Jedním z těchto vykonavatelských aspektů a nástrojem Sandmanovy zhouby jsou i Blahovolné. Trojice žen, s nimiž se čtenář už několikrát během toulek Sandmanovými přiběhy setkal (Morpheovi v prvním díle pomohly coby orákulum, když hledal ztracené symboly svého postavení, Rose Walkerovou v Domečku pro panenky varovaly před nebezpečím, když pátrala po svém bratru atd.) Je těžké uhodnout, jakou úlohu v běhu osudu vlastně mají. Tkají jako přadleny jeho vlákno, ale v jakých situacích do něho mohou zasahovat? To jsou otázky, které čtenáře zákonitě napadají. Moudrý vypravěč na takové dotazy nereaguje, protože by své publikum připravil o slast z (různo)čtení a vlastních interpretací. A Gaiman je víc než poučený vypravěč.

Nikoli náhodou jsem se zmínil o velkém množství vedlejších postav z předchozích dílů série. Tento fakt poukazuje na důležitý aspekt Gaimanovy komiksové práce, totiž na její teoretické zařazení. Gaiman, stejně jako Alan Moore, je autorem ryze postmoderním. Časté a nepřesné používání tohoto termínu možná způsobilo, že jste se právě nervózně ošili. Cílem recenze samozřejmě není rozebírat filosoficko-estetické premisy, ale dnes, kdy už množství kritiků mluví o současné postmoderní literatuře jako o anachronismu, si snad můžeme dovolit poukázat na několik charakteristických rysů, které obzvláště v devátém díle Sandmana křiklavě vystupují na povrch. Už jsem naznačil, že Gaiman velmi často odkazuje k událostem předchozích dílů. Na tom by nebylo nic výjimečného, kdyby nám už nepředstavil tolik postav, jejichž osudy se odvíjejí v různých časových rovinách, a kdyby tyto postavy neměly ve zvyku samy vyprávět dlouhé a komplikované příběhy bez možnosti ověřit si jejich pravdivost. Příkladem takového smazávání hranice mezi fikcí a skutečností je putování Danielovy matky Hyppolyty za svým ztraceným synem. Lyta cestuje zcela reálnými zákoutími velkoměstské periferie, ale její mysl podniká cestu alegorickým světem plným mytických a pohádkových postav. Metafyzický rozměr takovéto odyssey (a toto slovo nepoužívám náhodně) vykazuje zřejmou podobnost s romány českého postmoderního romanopisce Michala Ajvaze. Také Ajvaz zahlcuje čtenáře spoustou odboček a metavyprávění (tedy příběhů v příbězích jiných příběhů), ale tam, kde jsou Ajvazova východiska prostředkem filosofických úvah, tam Gaiman nutí pozorného čtenáře přehodnocovat své chápání podstaty fikčnosti. Zdá se, že v Gaimanově pojetí je příběh pravdivý, protože je o něm vyprávěno - bez ohledu na to, zda se stal, či ne.

Fakt, že bude Neil Gaiman jednou řazen mezi klasiky postmoderního umění, bychom mohli podpořit i rozborem odkazování mimo sandmanovské příběhy. Aluze na literaturu různých epoch a k životním osudům mnoha historických i fikčních postav vytvářejí natolik komplikovanou strukturu, že její analýza dalece přesahuje možnosti rozsahu jedné recenze. Zmiňuji se o tom ostatně jen proto, aby byl čtenář připravený na to, že bude při čtení Blahovolných neustále lovit v paměti, klikat na googlovské odkazy a dlouze listovat předchozími díly série, aby si mohl plně vychutnat košatost celé knihy.

Jedním dechem dodávám, že díky širokému autoreferenčnímu rámci nemohou být Blahovolné stejně dobré jako vrcholy celé série (Domeček pro panenky, Údobí mlh). V prvních svazcích se čtenář mohl kochat relativně uzavřeným vyprávěním. Nutnost splétat nitky příběhů dohromady tak, aby se v závěru většina z nich protnula a provázala, se však ozývala s každou další knihou nutkavěji a s Blahovolnými pochopitelně tato snaha vrcholí.

Dobrý spisovatel ví, že konce jsou z podstaty neuspokojivé. Čtenáři jsou nutně zklamáni minimálně z toho popudu, že se se svými hrdiny už nesetkají. A u zvláště komplikovaných vyprávění se navíc přidává rozčarování, že se příběh uzavřel jinak, než si celou dobu mysleli. V případě Sandmana ale otřepané klišé, že i cesta může být cíl, platí více než kde jinde. Tahle cesta tedy rozhodně stála za to!

Komiks Sandman: Blahovolné vydalo nakladatelství Crew