Halucinace okamžiku bezmeznosti

Komiksy

Vytvořeno 17. 9. 2012 2:00

Autor: Petr Měrka

Neil Gaiman je bezesporu velký vypravěč, jehož síla tkví v osobitých příbězích, jimž neschází punc originality, navíc jsou srozumitelně podány a obsahují v sobě atmosféru snového tajemna.

V případě Sandmana je ona snovost přímo rozhodujícím elementem. Domeček pro panenky je druhým v řadě jedenáctidílného cyklu a za ústředního představitele můžeme považovat pána snů Morfea.

Domeček pro panenky je též prodchnutý tragičností s nádechem melancholičnosti a útočí na naše podvědomí. Svým způsobem se dá v jistých aspektech tohoto díla spatřit i jistá míra surreálna kombinovaná s absurditou. Také je zde zastoupena krutost s ukázkou různorodých deviací. Gaiman splétá pramínky jednotlivých příběhů rozčleněných do kapitol v jednolitou řeku, a to vlastně platí pro celý cyklus týkající se Sandmana. To vše je obestřeno hávem magičnosti, jež pramení z obdivuhodného zřídla autorovy fantazie.

Setkáme se s nesmrtelnými lidmi, bytostmi stojícími mimo čas a prostor, prolínáme se různými historickými epochami, mytologií, náboženstvími a v neposlední řadě rituály. Možná to měl Gaiman v úmyslu, a nebo se tak stalo zcela bezděky, ale v jednotlivých vzájemně provázaných povídkách před námi poodkrývá duši člověka, respektive každého z nás, kdo propadl kouzlu jeho mistrného umu vyprávět zajímavé příběhy dráždící naši zvědavost. Ve světě, který vytvořil a jenž je včleněn do skutečnosti toho reálného, v němž se každodenně vyskytujeme, a to až do okamžiku smrti, jsou běžně překračovány hranice snu a bdělého stavu vědomí. V jistých chvílích si ani nemůžeme být jisti, zdali se jedná o přelud, či nikoli.

Ve svých textech se Gaiman dotýká samotné podstaty universa, přičemž důležitou složku tvoří lidský strach. Často si ho nepřipouštíme, nemáme ho rádi, snažíme se zapomenout na příčiny, jež ho v nás vyvolávají. On, podobně jako psychoanalytik, se pokouší rozkrýt to, co za tím vším je. A co nalézá? Dost často tak zvanou ironii osudu.

Gaimanovy příběhy obsažené v Sandmanovi nejsou právě dvakrát radostné. Ne, že by postrádaly šťastnější okamžiky, ale téměř vždy se vynoří neblahé účinky vyšší moci ze sféry transcendentna, které promění životy obyčejných lidí v noční můru.

Ti nemají prakticky naději obstát. Jsou jen hračkami v rukou členů rodiny Věčných, mezi něž přináleží kromě již zmíněného Morfea také Smrt, Závist, Touha a další. Ti proti sobě intrikují a svět jim k tomu slouží jako taková kulisa, přičemž lidé jsou něco jako figurky na poli šachovnice.

Z nahodilosti vynořivší se z jemného přediva kauzality se stane uměle vyvolaná předurčenost a to pouze proto, aby byl ukojen rozmar některého z Věčných. A co také jiného mají dělat, než se, i když mnohdy krutě, mezi sebou škádlit, když pro vše mimo ně je platný princip pomíjivosti.

Závěrem by se dalo konstatovat, že Domeček pro panenky je veskrze, až na obálku, černobílý a smrt je mnohem skutečnější, než my v daném okamžiku přítomnosti. Bylo by záhodno se zastavit, zhluboka se nadechnout a uvědomit si své bytí. S mírnou nadsázkou nám Gaiman právě tohle umožňuje.

„Sakra. Máme tu nějaká velká jména?“
„Ehm, je tu Měsíční řeka, ale připadal mi nějak ostýchavý. A Cukrář. Znáte ho, ten Z Connecticutu. Ten chlap s cukrovými špalky – však víte, sběratel rtů. Ten je tady.“
„Bez čestného hosta se neobejdeme.“
(Gaiman, N.: Sandman: Domeček pro panenky. Přel. V. Janiš. Crew: Praha 2003, 2012, s. nečíslováno.)

Knihu Sandman: Domeček pro panenky vydalo nakladatelství Crew