Dějiny logického šílenství

Komiksy

Vytvořeno 17. 2. 2013 2:00

Autor: Petr Kuběnský

Český komiksový trh je stále smělejší a otevřenější nejen zavedeným sériím, ale i tomu nejlepšímu ze zahraniční alternativní scény. Je dokonce možné vysledovat určitou typologii na rozrůstajícím se poli grafického románu. V prvé řadě tu máme tradiční americký trademark, superhrdinský komiks, potom velmi populární novinové čtivo, tzv. stripy, osvědčenou první ligu autorského komiksu (Moore, Gaiman…) a v neposlední řadě hojně vydávané romány na pomezí novinářské eseje a životopisu (Palestina a další příběhy Joea Sacca, Maus Arta Spiegelmana, Persepolis Marjane Satrapi...). Logikomiks, novinka nakladatelství Dokořán, se však snahám o zařazení vzpírá. Proč?

Jednoduše proto, že populárně naučný komiks pro dospělé tu není žádnou stálicí. I když vezmeme v úvahu Eisnerovo Spiknutí, objasňující pozadí vzniku Protokolů sionských mudrců, nebo Jak číst komiks Scotta McClouda, objevuje se grafický román o historii novodobé logiky na poli takřka neoraném. Ale vyvstává otázka: dá se tímto způsobem skutečně Logikomiks číst?

Kniha Apostolose Doxiadise a Christose Papadimitrioua totiž chce vyprávět především atraktivní příběh o hledání absolutní pravdy, tedy pevných a nezpochybnitelných základů logiky. Děj je rámovaný přednáškou slavného, v této době již stárnoucího, matematika a filosofa Bertranda Russela, kterou údajně vyslovil na americké univerzitě v době, kdy jeho země zvažovala vstup do 2. světové války po boku Británie. Zde byl přivítán hordou izolacionistů, tedy odpůrců válečné participace, kteří doufali v podporu známé osobnosti, neboť Russel se za první světové války proslavil jako veřejně činný antimilitarista. Filosof se však nenechal vyvést shromážděným davem z míry a pozval přítomné na svoji přednášku o roli logiky v lidských záležitostech, kterou opřel o svůj pozoruhodný životní příběh.

Od této chvíle se začíná odvíjet vyprávění v takříkajíc biografickém duchu. Čtenář je svědkem Russelova dětství, kdy přes rigidní náboženskou výchovu své babičky objevuje poprvé kouzlo exaktní přesnosti matematiky. Centrální fabule se následně soustřeďuje na Russelovo studium matematiky na vysoké škole až k okamžiku poznání, že alma mater přírodních věd je vybudována na staletí přejímaných axiomech, které se nikdo neodvažuje zpochybnit. A právě zde se rodí Russelovo přesvědčení potřebnosti logiky a celoživotní hledání jejích základů. Cesty ho vedou do Evropy, kde se setkává s největšími duchy své doby, Gottlobem Fregem, Georgem Cantorem, Davidem Hilbertem a dalšími. Po odpovědích na palčivé otázky, které ho pohánějí, však musí pátrat sám a je to věru sisyfovská práce.

Autoři se však nesoustřeďují pouze na profesní stránku Russelova života, ale předkládají čtenáři i jeho selhání na poli rodinných vztahů a především zdůrazňují stále se navracející motiv šílenství a jeho propojení s logikou a Russelovou rodinou anamnézou. Jednou z klíčových otázek, kterou román řeší, je totiž právě příčina nadměrného výskytu duševních chorob u abstraktních matematiků.

Do těchto úvah nás zasvěcují sami autoři, kteří v komiksu vystupují jako postavy a jejich dějová linie upnutá k procesu tvorby knihy tvoří nejširší rámec knihy. Vyprávění o namáhavém tvůrčím procesu (s nezbytným tázáním a hledáním odpovědí) se dostává do popředí jak v prologu a závěru, tak i v mnoha dílčích pasážích, přerušujících centrální dějovou linii. Autoři zde mimo jiné nezapomenou přiznat, že některé úvahy a momenty Russelova života jsou konstrukcí, pro níž neexistují spolehlivé podklady. Tato sebereflexe fikcionality je, domnívám se, nejzajímavějším prvkem, kterým se Logikomiks vyznačuje. Zároveň autorské vstupy umožňují dovysvětlit některé elementární pojmy, s nimiž příběh operuje, a chytrým způsobem tak retardují děj.

Pozoruhodný je i systém citací a uměleckých výpůjček. V mnohých případech jde o osamělé projevy intertextuality, které dodávají příběhu další rozměr pro poučeného čtenáře. Třeba, když začíná v Russelovi v mladistvém věku klíčit odhodlání přebudovat od základů logiku, objevuje na své cestě po Walesu ruiny rozpadlého chrámu postaveného na pláži, vnitřní monolog toto pozorování hbitě přetransformuje do podoby biblické citace o muži, který vystavěl dům na písku. S určitým druhem uměleckých výpůjček se však pracuje systematičtěji a autoři tak vytvářejí paralelní referenční rámec dospívání hlavního hrdiny. Paralelu k mladistvému romantickému odhodlání změnit svět vědy tvoří citace z Shelleyho básně Alastor. Rozumové dospívání k nutnosti neúnavného a vyčerpávajícího vědeckého zkoumání se zase projevuje při návštěvě Ibsenova realistického dramatu. Ke ztrátě jistot (civilizačních i badatelských) na pokraji světové války zase odkazuje slavný expresionistický obraz Edvarda Muncha. A dalo by se samozřejmě pokračovat dále. Není například náhodou, že vyprávění o vzniku knihy je situované do města moudrosti, Atén, a že právě zde zakousne Doxiadisův pes Mango neopatrnou sovu.

Už jsme si tedy ukázali, že Logikomiks je opravdu chytré čtení, ale je načase si zodpovědět ústřední otázku. Čím grafický román ve skutečnosti je. Podstatu knihy pravděpodobně nejlépe vystihuje dialog postav reprezentujících hlavní tvůrce. Když se Christos na 94. stránce ptá, "Tohle je příběh logiky, že ano?", Apostolos mu lakonicky odpovídá: "Ne, to je příběh jejích lidí." Vysoká matematika či abstraktní logika nejsou a pravděpodobně nikdy nebudou jednoduše a srozumitelně vyložitelné skrze políčka obrázkového čtení, ale Logikomiks pregnantně dokazuje, že je tato forma více než sdělná pokud jde o poutavé lidské příběhy. Případnému čtenáři tudíž doporučuji neočekávat od knihy stručné dějiny moderní logiky. Maximálně snad dějiny logického šílenství. 

Knihu Logikomiks vydalo nakladatelství Dokořán