Nekonečná ubohost fanatismu

Komiksy

Vytvořeno 9. 6. 2013 3:00

Autor: Petr Měrka

Fanatismus jakéhokoli směru je zhoubou. A z komiksové knihy Persepolis od autorky íránského původu Marjane Satrapiové vstávají v tomto ohledu vlasy hrůzou. Pokud tedy nejsme plešatí. Takto postiženým lidem se nabízí alternativa ve zvýšené intensitě pocení – kupříkladu.

Možná není od věci reminiscence týkající se Mause od Arta Spiegelmana, kde jsou kromě traumatu přeživších popisovány děsuplné skutky, jichž se nacisti dopustili na tom, co máme tu čest nazývat civilizací. Zmátl a k nepříčetnosti svedl šašek s knírkem, jímž se paradoxně proslavil Charlie Chaplin, dav zoufalých a frustrovaných lidí, kteří přišli o práci a tudíž možnost výdělku a svět už je tak zařízený, že se na něm platí prakticky za všechno. Peníze a jejich nekritické zbožštění jsou bezesporu dalším druhem fanatismu.

Marjane Satrapiová nás seznamuje skrze autobiografické vzpomínky s fanatismem náboženského charakteru, kdy parta fundamentalistů si uzurpuje moc a uvrhne tak celou zemi o padesát a více let zpět. Jsou nastoleny zákony a pravidla neodbytně upomínající na skvělou a nadčasovou knihu 1984 od Georga Orwela a stran byrokratického aparátu pro změnu Hlavu XX. od Josepha Hellera.

Podstata tedy spočívá v omezování lidské svobody, kdy postup vládnoucí garnitury naprosto nerespektuje svobodnou volbu jedince. Vidí jen dav. Nikdo se nesmí odlišovat. Vše je sterilně unifikované. A za jakékoli vzepření se těmto nesmyslným a do obludné absurdity vyhnaným normám hrozí trest nejvyšší, eventuelně ještě tak mnohaletý – někdy i definitivně – pobyt v pracovním táboře. Nejvíce zpopularizované jsou patrně ty ruské, o což se zasloužil hlavně Alexandr Solženicyn a to konkrétně svým obsáhlým dílem nazvaným Souostroví Gulag.

Marjane Satrapiová prožila poměrně spokojené a radostné dětství, ale už záhy do jejího života vstoupila válka. Což byla po převzetí moci náboženskými fundamentalisty pro obyčejné lidi další strašlivá rána. Už třináctiletí chlapci měli zakázáno vycestovat ze země kvůli tomu, že o pár let později vedly jejich kroky na frontu.

Rodiče byli tak zoufalí, že pokud se nacházeli v situaci, že si to mohli dovolit, posílali své potomky do zahraničí a to přesto, že tam, podobně jako Marjane, mohli skončit jako zcela bezprizorní na ulici. Přitom se musí vyrovnávat s předsudky, kdy snad každý Arab je pomalu brán za potenciálního teroristu. Ale jde i o rasismus jako takový a vůbec odlišnost.

Persepolis, jež byla ostatně i zfilmována, je velmi poučná kniha, v níž jsme mimo jiné svědky vývoje skutečné osobnosti, jakou se Marjane Satrapiová, která se úspěšně etablovala ve Francii, bezesporu jeví. Jde o velmi lidský příběh a to právě proto, že vyvěrá z reálných událostí, byť samozřejmě transformovaných autorskou licencí. Ale to je jaksi pochopitelné.

„Ale Julie, co to děláš, ty si na to místo dáváš voňavku?
„‚To místo‘ se nějak jmenuje. Pohlaví, kundička, dírka, francouzsky Minou…“
„Minou? Tak se jmenuje moje teta.“
„Ta se má.“
„A navíc Minú znamená persky ráj.“
„Pánové! Vítám vás v ráji.“
(Satrapiová, M. Persopolis. Přel. R. Podaný. BB art: Praha, 2013, s. 187.)

Komiks Persepolis vydalo nakladatelství BB art