Krvavá řež a upadlé rty mystického trumpetisty

Komiksy

Vytvořeno 22. 7. 2013 3:00

Autor: Petr Měrka

No, možná se nejedná ani tak o upadlé rty, jako spíše rovnou o celou čelist odervanou pastí na medvědy. Patřila Gabeovi, geniální zrůdičce s mimořádným hudebním darem, kdy se světa v přilehlém okolí zhostila rajská prosycenost při jeho podmanivě sugestivní hře na trumpetu.

Autor scénáře Brian Azzarello má vytříbený smysl pro násilí. Má při jeho uplatňování cit. Stránky komiksu 100 nábojů: Posmrtné blues jím doslova přetékají. Prýští z nich krev a tu a tam i ty vnitřnosti. Jedná se o překvapivě dobře napsané literární dílo, které probíhá na mnoha úrovních a kypí svěžestí, kdy rytmus vyprávění je sympaticky dynamický a čtenáři nenechá ani okamžik na vydechnutí.

Kde se to ocitáme? Pokud jde o žánr, tak za vším hledejme jméno Raymonda Chandlera, autora americké drsné školy, který přivedl k dokonalosti základní parametry, z nichž je odvozen i tak zvaný neo-noir. Ve velmi zajímavé a poutavé předmluvě z pera Jasona Starra se také setkáme s jménem jistého Jima Thompsona, coby výrazné tvůrčí postavy, jenž je však pro mě osobně zhola neznámým.

100 nábojů: Posmrtné blues jde v podstatě jen chválit. Na první pohled se nemusí leckomu jevit dostatečně mentálně uspokojivým, ale pravý opak je pravdou. Příběhu samotnému, jenž je vskutku spletitý, nechybí ani metafyzické roviny, samozřejmě důležitou úlohu hrají i v současnosti tolik populární konspirační teorie, které v našem případě vězí v otázce, kdo vlastně třímá skutečnou moc, když prezident USA se jeví jako pouhá loutka. Ale tady jde hlavně o vyřizování účtů dvou mocných skupin, kdy vrazi jsou předem naprogramování na určité slovo, či jejich kombinaci.

Ke vskutku temné atmosféře přispívá i výtečná kresba Eduarda Rissa. Samozřejmě nechybí hlášky s makabrózním zabarvením a vůbec je pro celé dílo charakteristický cynický nádech s příměsí černého humoru, který je však od podobného druhu literatury zhola neodmyslitelný a tvoří jeho důležitou součást. Nelze zde kupříkladu určit mantinely mezi dobrem a zlem.

Podobně, jako tomu je v životě, je dobro i zde kdesi skryto. Nelze detekovat, kdo je v právu, ale dá se soudit, že vesměs nikdo. Vraždy jsou tu prováděny s bezcitnou chladnokrevností, a to i v případě, kdy jde o lásku, pokud tedy o ni opravdu šlo.

100 nábojů: Posmrtné blues lze chápat jako jedno velké neutuchající drama, v němž hrají důležitou roli emoce a bodejť by ne, když jde o život a moc. Lidé jsou schopni kvůli jejímu dosažení a následnému udržení čehokoli. Jednají jako nějaké slepé loutky poplatné mamonu. Podléhají strachu a chovají se paranoidně. V hlavě jim bují šílenství a od toho se odvíjí i jejich následné skutky. Podobné zavrženíhodné chování můžeme dost dobře pozorovat na soudobých politicích.

„Ronnie! Kde je kurva prokristapána Jones? Venku je šavle přes celej chodník!“
„To bude Jonesova šavle, pane Harry. Přišel do práce úplně na plech.“
„Ježíši…“
„Gabe!“
„Ano, pane Harry?“
„Nechceš si vydělat pětku?
Seber hadici a jdi to tady před barák očistit.“
(Azzarello, Brian. 100 nábojů: Posmrtné blues. Přel. P. Zenkl. Praha: BB art, 2013. s. 50.)

Komiks 100 nábojů: Posmrtné blues vydalo nakladatelství BB art