Lucifer a jeho očistec

Komiksy

Vytvořeno 24. 8. 2013 3:00

Autor: Petr Kuběnský

Už jsme to tu několikrát měli: šokující komiksová obálka, která předznamenává pro fanoušky série to nejhorší. Pravděpodobně nejznámější z těchto motivů jsou vlající cáry Supermanova pláště přišpendlené na dřevěné holi a pod nimi pregnantní nápis „The Death of Superman“ ze sešitu z roku 1992. Něco podobného zakusil čtenář série Lucifer s otevřením pětadvacátého čísla původní sešitové řady. Na obálce Christophera Moellera stojí bledá dívka s havraními vlasy a na pažích jí spočívá tělo Světlonoše s ohořelými křídly. Ti, kdož se trochu vyznají v sandmanovské mytologii komiksové stáje Vertigo, ani nepotřebují hádat, co to znamená.

Nutno říct, že vydavatelství Crew zvolilo pro čtvrtý svazek luciferovské řady, aluzivně nazvaný Božská komedie, trochu optimističtější přebal a výše zmíněný motiv nalezneme až na zadních deskách. Na významnosti příběhu to ale nic nemění, protože doposud sebevědomá a nelítostná crusáda Jitřního knížete dostává první vážnou trhlinu.

Připomeňme, že postava Lucifera se objevuje poprvé na počátku Gaimanovy řady Sandman a výraznější prostor získává v jejím čtvrtém dílu Údobí mlh. Právě zde stojí počátek samostatného spin-offu, kterého se o několik let později ujme talentovaný scénárista Mike Carey a stvoří tak patrně nejlepší vedlejší řadu sandmanovského univerza, která se svými kvalitami Gaimanově práci prakticky vyrovná. V Údobí mlh se pán Pekla rozhodl zavřít krám, nechal si uříznout křídla a odešel na odpočinek, protože pochopil, že jeho vzpoura proti Bohu nebyla ničím víc, než součástí Stvořitelova plánu. A právě Luciferova touha být strůjcem vlastního osudu je startovní čárou, od níž se Carey odrazil. Autor Luciferovu náturu asi nejlépe vyjádřil ve vnitřním monologu ústřední postavy: „Věci byly buď černé, nebo bílé. A on byl sám sebou. Jinak by nebyl ničím.“

Shrňme tedy, co se doposud stalo. Tím, co vyruší Lucifera z jeho důchodu, je jobovka, kterou mu svěří sám Bůh. Nabídka bývalého zaměstnavatele je zajímavá jen z toho důvodu, že si Jitřní kníže může sám určit podmínky platby. A na výplatní pásce tak leží klíče od prázdnoty, z níž Bůh utkal jsoucno, tedy dveře ze světa v němž je Jahve svrchovaným vládcem. Po splnění úkolu otevře Lucifer bránu do prázdna a za pomocí oběti svého bratra Michaela v něm utvoří vlastní univerzum, které se má řídit jeho vlastními pravidly. Pravidlem číslo jedna je, že kdokoli se v něm zabydlí, má zapovězeno kohokoli uctívat. Takový kosmos je pro Hospodina plivnutím do tváře, ale poté, co andělské šiky utrpí v L. A. porážku, se drží Nebe stranou.

Opravdový rozruch však v Božské komedii způsobí karty Basanos, bytosti stvořené a neovládnuté serafem Meleem. Svým příchodem způsobí rozvrat Luciferova nového království. Sám Světlonoš se při pokusu zastavit je ocitá na samém pokraji záhuby a jeho jedinou jízdenkou zpět k existenci se stává Michaelova dcera Elaine a pomoc od národa Lilim – démonických potomků první Adamovy ženy, kteří dnes žijí ve vyhnanství z Ráje. Prozradit o ději cokoli dalšího by bylo svatokrádeží (abychom se přidrželi církevních metafor).

Pokud je Careyho vypravěčské mistrovství něčím zajímavé, pak tím, že po vzoru Neila Gaimana dokáže i z drobných situací, které se v době svého dění zdály nepodstatné, tkát ohromující látku velkého příběhu poté, co zapadnou do kontextu a tak se vyjeví jejich opravdový význam. Jen skutečně pozorný čtenář si po těch letech, které nás dělí od vydání prvního dílu série ještě pamatuje, že Luciferova křídla před jejich nedobrovolným navrácením Suzano-o-no-Mikoto a jeho matka Izanami poněkud „vylepšili“ přidáním dalších pírek. A právě ty se staly v Božské komedii zdrojem Světlonošova pádu. Celá luciferovská série je vlastně obrovská, pomalu tkaná tapisérie a je nesmírně vzrušující pozorovat, jak se s jejím dokončováním bude celkový obraz měnit.

Samozřejmě, v zámoří už je práce na gobelínu hotová. Nás ale čeká ještě sedm dílů a díky intervenci Crwe, která se zapojila do vydávání po boku nakladatelství Netopejr, je jistá šance, že se dosavadní agonické pauzy mezi jednotlivými díly o něco zkrátí.

Vyprávění o Luciferovi jsme začali citátem. Závěrem mě napadá ještě jiný, který nejen doplňuje Světlonošovu povahokresbu, ale zároveň poukazuje na to, proč je tenhle padlý anděl tak oblíbený mezi čtenáři: „Nejdřív si poslechnu vaše názory, pak je ztrapním a půjdu si na to po svým.“ (Kdo poznal sentenci z Dr. House, má bod.) Lucifer je stejně jako House chladný, inteligentní, manipulativní parchant – a právě proto je tak neuvěřitelně zábavný. Ze stejného důvodu stojí za to pozorovat v těch momentech, kdy se láme jeho pýcha a kdy z prachu zase povstává.

Knihu Lucifer: Božská komedie vydalo nakladatelství Crew a Netopejr