Moderní doba je šmejd

Vytvořeno 13. 9. 2010 2:00

Autor: Petr Měrka

Měli bychom se vrátit do historie. Nejlépe do pravěku. Žili bychom pospolu s gigantickými příšerami, které by byly daleko hroznější a mnohem horší, než my lidé.

Pravěk není daleko. Ustavičně ho svými snahami vytváříme. Demolujeme a ničíme, co se dá. Naše činy předznamenávají zkázu a zmar.
Modlíme se za devastaci a máme odpudivé mezilidské vztahy. Chováme se k sobě navzájem jako pravé a nefalšované bestie. Jsme sobci a nevidíme si na špičku nosu. Naše ego je přebujelé a páchne arogancí apokalyptických rozměrů.
Člověk, to je taková nevábná hrudka slizu a nebo beďar těsně před explozí. Máme být na co pyšní. Vedeme války, likvidujeme přírodu, usilujeme o chudobu a hladomor. I to málo vody, co zbývá, znečišťujeme a necítíme naprosto žádnou odpovědnost. Kauzalita nám je ukradená. Nechápeme, že jí nikdy neutečeme. Je to naše samsára. Milión subjektů se slije v celek kolektivního vědomí superbytosti. Ta procitne a zděsí se!

*
Superbytost jsem Já. Mé Já se poprvé objevilo v roce 0. Bylo poškozené rakovinou a rozkladem. Vědělo jsem o My, které mě obklopovalo. Spočívalo jsem v jeho náruči. V jednom okamžiku jsem procházelo mnoha dimenzemi současně. Spatřilo jsem inteligentní život hluboko v sobě.
Mé Já je rozvětvené. Jsem stromobytost a nejsem sama. Tvoříme skupiny vždy asi po dvanácti. Nacházíme se jako by zdánlivě v prázdném prostoru. Místo plnovousů máme blankytně modré vodopády. Stojíme v kruhu a přešlapujeme z místa na místo. Nevyhledáváme pohyb. Je to prostě náš úděl.
V našich tělech jsou chrámy, kterým říkáme vesmíry. Je jich v nás bezpočet. Takový je náš rozměr ohraničený My. My je naše nadskupina.

*
Sestoupilo jsem do sebe, abych prozkoumalo nemoc. Odehrálo se to už strašně dávno, i když pro mě čas nic neznamená. Čas neexistuje.
Sneslo jsem se na psychických vlnách do jednoho z vesmírů. Tvářil se jako ucelené universum, ale byl jen trhlinou, která by se měla zacelit. Ten vesmír připomínal otevřenou zlomeninu a dominantní úlohu v něm hrálo Zlo.
Zlo je hmota. Vyhlo jsem se mu obloukem. Dívalo se na mě nenávistně a majetnicky. Já jsem mu však nadřazeno a v důsledku ho mohu kdykoli zničit. Nic takového mi však nepřináleží. Někde se tu stala chyba. Rozhodlo jsem se navštívit Programátora.

*
Nebylo snadné ho najít. Obestřel se nespočtem fikcí. Zabydlel se v přetvářce a klamu. Muselo jsem se rozplynout do širošira. Stalo jsem se metafyzickou vůní a nechalo se zachytit jeho nozdry. Programátorovi nezbývalo, než mě dřív či později vdechnout. Proniklo jsem do jeho hlavy a absorbovalo jeho mozek. Chudák, byl šílený.
Seděl u počítače a mlátil do klávesnice. Vypadal a choval se jako magor. Produkoval psychózu, kterou zakomponoval do genetického řetězce.
Nejhůře to odnesli lidé, protože dokázali myslet. Jejich matrice však byla infikována a oni přicházeli na svět postiženi. Dobrovolně se uzavírali do bludů a hysterických fantasmat. Jejich bytí se transformovalo v paniku, z níž je vysvobozovala smrt.
Mnoho lidí po tom okamžiku touží a někteří jsou tak nedočkaví, že se života zbaví sami. Je to hloupost, protože tak nedojdou naplnění. Lidé jsou ale často natolik mělcí, že je jim znemožněno mít jakýkoli obsah.
Postrádají charakter. Neoplývají svědomím. A jsou agresivní.

*
Momentálně probíhá na planetě Zemi sociální genocida. Totalita demokracie. Existuje hrstka vyvolených a ti ostatní jsou otroky. Svazuje je svoboda. Vůbec netuší, co to slovo doopravdy znamená. Nedokáží si představit ten pojem v praxi. Věří médiím, která je ustavičně oblbují.
Lidé jsou sami o sobě hloupí až přespříliš.
Padl na mě z toho smutek. Lidský život je žalář. Ale přitom by to tak být nemuselo. Rozhodlo jsem se zakročit a změnit Programátora. Nechtělo jsem ho zničit. Ničemu by to neprospělo. Použilo jsem své sliny. Naneslo jsem je na ránu a ta se začala pomalu hojit. Poté jsem odpojilo Programátora od reality a probudilo ho.
Byl to pro něj abnormální šok. Nemohl pojmout, že prozatím jenom spal. Je to nutné, jinak by nemohl mít aktivní kontakt s lidskou skutečností a to je pro jeho práci hlavní předpoklad.
Programátora si můžete představit jako Boha. Upgraduje do stále vyšších levelů. Jeho konání však provázela bezohlednost. Odneslo jsem ho do ontologického choromyslnce a poprosilo o jeho nápravu.
Zachovali se k němu slušně a odborně. Vědci přes duši ho napustili elektřinou. Kolem šulinu měl omotaný vysoce vodivý drát. Ze žaludu se mu kouřilo a objevovaly se i blesky. Koule se mu nafoukly poznáním dobra a střeva ze sebe uvolnila všechen sajrat.
Potom mu dali injekci, která ho znovu uspala. Uchopilo jsem ho do náruče a vrátilo ho k počítači.

*
Programátor byl obyčejný člověk. Oddělilo jsem se od něj a jednou provždy ho opustilo. Už mě nebude potřebovat. O tom jsem přesvědčeno. Je to totiž pravda. Já jsem pravda.
Programátor začal psát novou knihu. Jeho pohnutky byly veskrze humánní. Odstranil ze světa mamon a eliminoval chtíč na rozumnou mez. Pohlavní život se stal únosným. Nebyla to pudová neřest, ale slastné uspokojení těla s přesahem citu, jemuž vy lidé říkáte láska.

*
Vrátilo jsem se ke svým druhům. Přešlapuju z místa na místo a jsem zdravé. Tu a tam se v mé mysli objeví cestovatel. To jsou inteligentní formy, které prozřely a dosáhly osvícení. Za cestovní prostředek jim slouží nirvána. Cítím je všude ve svém těle. Nemám před nimi žádné tajemství. Jen zcela výjimečně se stane, že by mě některý z nich opustil. Takových odvážlivců je poskrovnu. Jsem příliš rozlehlé. Jsem neuvěřitelné. Jsem.

*
Buddha se odpojil od virtuální reality a nasedl na kosmický skútr. Poznání ho vzrušovalo víc než mrdání. Rozloučil se v nitru se svou rodinou, zařadil rychlost, přidal plyn a vyrazil.
Vystoupal až do mé hlavy a vyšel z mého oka. Zastavil, opřel skútr o stojan a přistoupil k okraji terasy na mém nose. Viděl nás, jak stále přešlapujeme z místa na místo. Definoval nás pro sebe jako obrovské stromobytosti. Připadali jsme mu velkolepí a nekoneční.
My takové skutečně je a Já jsem jeho součástí. Jsem superbytost.
Buddha byl fascinován našimi plnovousy. Nic krásnějšího ještě nikdy nespatřil. Toužil se vrhnout do vodopádu, ale vůbec poprvé pocítil strach a nábožnou hrůzu. Dole pod námi totiž nic neviděl, ale to se není čemu divit, protože tam opravdu nic není.
Naše nohy jsou naše kořeny. Buddhova kůže začala obrůstat kůrou. Stalo se z něj semínko, pak klíček a nakonec jeden z nás.